(Eko)logické zemědělství II

Jak tvůrci ekologických textů od sebe opisují je zjevné ZDE, ZDE, ZDE,… Ke stejným lživým nesmyslům patří i neustále se opakující tvrzení, cituji: „Ekologické zemědělství je moderní formou obhospodařování půdy bez používání umělých hnojiv, chemických přípravků...“

Podívejme se tedy na to, co ekozemědělci používat mohou. (Celý seznam platný k 1.1.2016 najdete například ZDE). Je v něm na cca 15 přípravků, jejichž účinnou látkou jsou sloučeniny mědi. Mezi nimi i Champion 50WP s účinnou látkou hydroxidem měďnatým! Další přípravky obsahují například síran měďnatý, resp. oxychlorid měďnatý. Vrtá-li vám hlavou, jak je možné, že se do seznamu látek povolených v ekozemědělství dostaly sloučeniny mědi, je potřeba se podívat do základního dokumentu, platného pro ekozemědělce v EU. Tímto dokumentem je NAŘÍZENÍ KOMISE (ES) č. 889/2008 ze dne 5. září 2008 – celý dokument najdete například ZDE nebo ZDE.

V části nazvané „6. Další látky tradičně používané v ekologickém zemědělství“, viz obr. vpravo, si povšimněte limitu povolené dávky! Až 6 kg mědi na hektar ročně! V článku na i-dnes, zmiňovaném v první části zde je údaj 5700 tun pesticidů ročně na výměře 4,3 mil. ha zemědělské půdy v ČR, znamená to, že průměrná dávka pesticidů je 1,3 kg/ha ročně.

Champion 50WP obsahuje 50 % mědi. Použije-li ekozemědělec na brambořiště 5,5 kg mědi/ha (odpovídá 11 kg Championu 50WP/ha!), bude stále v limitu a může své brambory označovat jako „Bio-brambory“!

Pozoruhodná je i upřesňující poznámka, která potvrzuje, že ekozemědělec, může na každý hektar svého pozemku v průběhu kterýchkoli 5 let nastříkat až 30 kg mědi a stále může legálně vydávat své výpěstky za bio-potraviny!

Jelikož je měď prvek a tedy nerozložitelná, zbývá jediná možnost, jak ji z půdy dostat. Pořádně půdu propláchnout vodou. Tím samozřejmě nezmizí, jen se dostane do spodních a povrchových vod.

Dle vládního nařízení č. 401/2015 (Nařízení vlády o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod…) je max. přípustná průměrná hodnota znečištění povrchových vod mědí 14 µg/l (=0,014 mg/l) = 14 mg/metr krychlový – tj. 140G/10 000 metr krychlový = rybník o ploše 1 ha, hluboký 1 metr. Zde se jedná o tzv. NEK-RP: normu environmentální kvality vyjádřenou jako celoroční průměrná hodnota. Pro každý daný útvar povrchových vod se použitím NEK-RP rozumí, že aritmetický průměr koncentrací naměřených v různých časech průběhu roku v žádném reprezentativním monitorovacím místě ve vodním útvaru nepřekračuje dotyčnou normu. – citát z přílohy nařízení 401/2015 – viz ZDE.

Jeden hektar metr hlubokého rybníka, lze tedy znečistit nad přípustnou míru při překročení 140 g mědi. Ekologický zemědělec, hospodařící nedaleko, může na každý hektar pole nastříkat až 6 kg mědi ročně!

Také se vám to nelíbí? Bohužel ještě musím přitvrdit! V uvedeném nařízení je následující tabulka. (Pro potřeby článku je tabulka zkrácena a upravena – pozn. Autora)

Jednotlivé prvky jsou zde seřazeny od nejtoxičtějšího (beryllium – 0,5 μg/l) po nejméně toxický (hliník – 1000 μg/l). Z tabulky vyplývá, že měď je ve vodě nebezpečnější než uran! (14/24 μg/l)

Podobně je měď zařazena mezi nebezpečné látky v zákoně 254/2001 (zákon o vodách) viz ZDE.

Přidám ještě něco: Nahlédneme na stránky Integrovaného registru znečišťování životního prostředí (dále jen IRZ). (Integrovaný registr znečišťování životního prostředí (IRZ) je zřízen a spravován Ministerstvem životního prostředí (http://www.mzp.cz/) jako veřejný informační systém veřejné správy. Provozovatelem IRZ je CENIA, česká informační agentura životního prostředí (http://www.cenia.cz/).)

IRZ byl zřízen zákonem 25/2008 Sb. Určuje, v závislosti na další předpisy, znečišťující látky podléhající ohlašování a limity úniků do životního prostředí.

Pro měď a její sloučeniny je stanoven v případě úniku do vody nebo do půdy limit 50kg ročně. (Viz ZDE) Znamená to, že pokud provozovateli jakéhokoli zařízení unikne do půdy nebo vody více než 50 kg mědi, (například ve formě síranu měďnatého – tj. modré skalice) je jeho povinnost, ohlásit tuto skutečnost do IRZ! Ekologický zemědělec, který má pouhých 10 ha, může na tuto plochu nastříkat až 60 kg mědi a své produkty bude dál prodávat jako bio-potraviny.

Reakci žížal na měď najdete například ZDE , resp. ZDE .

Citlivost savců na měď je velmi rozdílná. Prasata jsou k mědi tolerantní nebo se dokonce zvýšené dávky mědi projevují u selat pozitivně zlepšením přírůstku a celkové vitality. Malí přežvýkavci, tj. ovce, kozy, jsou na měď naopak citliví. Měď hromadí v  játrech s možností fatálních důsledků.

Předcházející řádky popisují, co to znamená, když se řekne: „…hospodaří bez syntetických pesticidů…“

Rád bych zde dodal svůj osobní názor: Netřeba se bát našich potravin – bio-, nebio-. Věřím, že naše potraviny jsou kvalitní a bezpečné. Myslím tím základní potraviny obilniny, brambory, ovoce, maso. Co ale dávají výrobci do polotovarů nebo hotových jídel, to už je jiné téma a to nechci hodnotit.

Hnojiva

Jak to je s (umělými) hnojivy? Znovu pomůže nahlédnout do nařízení 889/2008 (ZDE).

V příloze I. Hnojiva a pomocné půdní látky podle čl. 3 odst. 1, najdete mezi povolenými látkami: síran vápenatý, s poznámkou: Pouze z přírodních zdrojů.

Kladu si otázku proč „Pouze z přírodních zdrojů?“ Přírodní síran vápenatý – sádrovec – můžeme získat například v jediném těženém lomu u nás v Kobeřicích u Opavy. „Umělým“ zdrojem, jsou uhelné elektrárny odsiřující spaliny tzv. mokrou vápencovou metodou. Výsledným produktem je vysoce čistý síran vápenatý – „energosádrovec“. Energosádrovec lze použít jako hnojivo v konvenčním zemědělství a jako součást stavebních hmot. Snažil jsem se zjistit, jaká rizika plynou z použití „energosádrovce“.

Jistá firma vyrábějící tzv. sádrokarton z energosádrovce, uvádí na svých stránkách toto – cituji:

Bezpečnost a ochrana zdraví při práci:

Přípravek není klasifikován dle 1999/45/E jako nebezpečný. Nemá žádné nebezpečné vlastnosti.

Bezpečnostní list podle přílohy č. 2 nařízení (ES) 1907/2006(REACH), v platném znění není proto požadován. Při práci s přípravkem dodržujte obecná pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

– konec citátu.

Mnozí z nás máme sádrokarton doma – v kuchyních, koupelnách, dětských pokojích atd. Můžeme ho řezat, vrtat do něj a jakkoli jinak opracovávat. Nemá žádné nebezpečné vlastnosti, ale ekozemědělec ho nesmí použít, protože není z přírodního zdroje. Mimochodem, podle propagátorů ekozemědělci: „šetří přírodní zdroje“ 🙂

Povoleným hnojivem je Thomasova moučka. Samozřejmě se nejedná o mleté plody stromu Thomasovníku, ale o tzv. Thomasovu strusku – odpad z jednoho způsobu výroby oceli ze surového železa – odpad z těžkého průmyslu. Látku, která v této podobě nemá v přírodě ekvivalent. Jde tedy o hnojivo veskrze umělé, a přitom v ekozemědělství povolené. Pokuste se ale Thomasovu moučku koupit. Leda byste našli někoho, kdo ví o zapomenutém skladu hnojiv, kam 30 let nikdo nevstoupil. Výroba oceli Thomasovým způsobem je už historický postup a Thomasovy konvertory byly v našich ocelárnách nahrazeny modernějšími kyslíkovými už před 30 lety.

Nelogičnosti najdeme i v zákazu postřiků a umělých hnojiv v ekozemědělství. Dokládá to povolený roztok chloridu vápenatého: Pro ošetřování listů jabloní po zjištění nedostatku vápníku. (nařízení 889/2008 ZDE). Netvrdím, že jde o nebezpečnou, jedovatou látku. Jenříkám, že to je umělé hnojivo, snadno rozpustné a používané jako postřik a že v propozicích ekologicky hospodařících zemědělců jsou logické protimluvy.

Výživa rostlin ještě jinak. V souvislostech.

Ekozemědělci používají organická hnojiva, hnůj, kejdu, močůvku, zelené hnojení, atd. Vedle toho ekozemědělci chovají zvířata tak, aby měla celoroční přístup do venkovních výběhů, nejlépe na pastvinách. Typický obrázek spokojených krav na rozkvetlé louce. Je to skvělá představa a nic proti ní. Určitě bych dal přednost hovězímu steaku ze zvířete z venkovní pastviny před steakem z kusu, který strávil celý život ve stáji.

Mám však jednu malou všetečnou otázku: Kde vlastně zemědělec, který má zvířata na pastvě, dostatek hnoje sežene, když je má na pastvě?

Pastevní chov zvířat vede k nedostatku hnoje a nejspíš i ke zvýšení ztrát živin. Pravda, část se jich recykluje přímo na pastvině, ale přeci jen s většími ztrátami, než v případě, když se zvíře vykálí a vymočí do podestýlky ve stáji a ta se zaorá. V každém případě hnůj „promrhaný“ na pastvě chybí pro ornou půdu. Nehledě na fakt, že z lejna „spadlého“ jen tak na zem, většina amoniaku unikne do atmosféry jako oteplovací plyn a mikroorganismy v půdě z něj nic nemají. Čím více dnů jsou tedy zvířata venku, tím méně hnoje má zemědělec k dispozici a tím větší jsou ztráty živin v daném statku. Tedy přesný opak toho, co by měla ekofarma zajišťovat.

Energie

Jednou z vážných výhrad vůči konvenčnímu zemědělství jsou velké energetické vstupy. Zkusme si na několika příkladech ukázat, zda postupy na ekofarmě tento problém řeší.

Jako příklad je uváděna výroba dusíkatých hnojiv, kdy spotřeba energie podle různých zdrojů odpovídá cca 1 litr benzínu na 1 kg dusíku v hnojivu.

Ekologickou alternativou je pěstování leguminóz. Leguminózy jsou rostliny, schopné pomocí symbiotických bakterií fixovat vzdušný dusík. (Viz např. ZDE). Množství fixovaného dusíku se pohybuje v závislosti na druhu plodiny, způsobu pěstování a půdních a klimatických podmínkách v širokém rozmezí 40 a 400 kg/ha ročně. Reálné odhady jsou zpravidla pod 100 kg/ha ročně ZDE. Ovšem ani hrách, ani vojtěška, ani jiná leguminóza nevyroste na poli jen tak sama od sebe. Je ji tedy potřeba zasít, ale nejdříve je nutno připravit půdu (urovnat pozemek, zjemnit půdu), pak teprve zasít a nakonec narostlou hmotu rozdrtit a zaorat. Celková spotřeba nafty na všechny operace, se pohybuje mezi 50 a 180 l/ha (viz Normativy pro zemědělskou a potravinářskou výrobu ZDE). Zatímco na fixaci dusíku v průmyslovém hnojivu se energie spotřebuje v chemičce, ekozemědělec spotřebuje velmi podobné množství energie jako palivo do traktoru. Ve srovnání s uvedenými normativy má ekozemědělec vyšší spotřebu paliva, protože proti plevelům zasahuje mechanickými prostředky (vláčení, plečkování…). Doporučené zařazování leguminóz do osevního postupu každé 3 (4) roky, znamená, že na 1/3 (¼) orné půdy by měly být pěstovány leguminózy. Pro půdu by to bylo výborné. O tom není sporu, ale bude pro ně odbyt?

Povolenou metodou potlačování plevelů v ekologickém zemědělství je tzv. „termická plečka“. (Viz např. ZDE, ZDE). Pro představu. Jde o zařízení, ničící plevely vysokou teplotou. V podstatě to je plynový hořák obrácený směrem k půdě. Alternativou je voda ohřátá plynovým hořákem a horká pára, tryskající k zemi. Účinnost je omezena na právě vzešlé plevele do stadia cca 4 pravých listů. Na vzrostlé a vytrvalé plevele není účinná. Spotřeba paliva (propan-butanu) se podle různých zdrojů pohybuje mezi 50 a 100 kg/ha. (např. ZDE). Jde o množství energie ekvivalentní celkové spotřebě nafty například na pěstování obilnin od přípravy půdy, přes setí, až po sklizeň (viz Normativy pro zemědělskou a potravinářskou výrobu ZDE). Termické plečky se používají zřídka, přesto její povolení v ekozemědělství popírá tvrzení o šetření přírodních zdrojů a snižování energetických vstupů.

Hrušky Bio, 2. jakost, země původu: Nizozemsko, cena 74,90 Kč/kus. Balené po 4 ks na plastovém tácku.

Biopotraviny

V mnohých obchodech s potravinami najdete oddělení „BIO“. Na jedné straně bylo před několika lety zakázáno rozdávání plastových tašek v super-, hyper-, a ostatních marketech, (abychom omezili množství odpadů) na druhé straně můžeme vidět třeba toto:

Rád bych věděl, kolik by stála 1. jakost! Podle ceny jde o tak zdravé ovoce, že by lékaři museli zavřít ordinace. A jen tak na okraj: Kolik CO₂ se vyprodukuje na transport 4 bio-hrušek na vzdálenost 1000 km, na výrobu plastového obalu a jeho následnou ekologickou likvidaci?

Mimochodem dovážíme Bio-jablka a Bio-hrušky, ale v roce 2013 bylo 51% bio-jablek a 81% bio-hrušek české produkce vyvezeno do zahraničí!! (Viz: Ročenka ekologického zemědělství 2013 ZDE)

Energetické vstupy ještě jednou.

V textech o ekozemědělství najdeme tuto větu- cituji: „…prioritou je kvalita, nikoli kvantita produkce.“ (Viz: ZDE, ZDE). Podle mého názoru ten, kdo tohle tvrdí, je arogantní pokrytec, kterému je šumafuk, jaké má jeho činnost dopady na krajinu.

Výnosy ekologického zemědělství se pohybují například u obilnin a brambor na úrovni 50 – 70 % výnosů konvenčních sedláků. (Ročenka ekologického zemědělství 2013 ZDE). Pouze tento fakt sám o sobě znamená, že na obdělávání půdy je potřeba o cca 1/3 energie více, než na konvenční produkci. Na stejné množství potravin je potřeba zabrat více krajiny, poorat více polí a spálit více nafty. Při diskuzi o potravinách je nutno si nejdříve říct kolik potravin vlastně budeme potřebovat (je nás 10 miliónů) a potom se můžeme bavit o tom, kde potraviny získáme.

Pro ilustraci uvedu jeden fiktivní příklad. Zkuste se sami rozhodnout, co byste doporučovali.

Máte před sebou 1000 ha polí a budete rozhodovat o tom, jak se na nich bude hospodařit. Prioritou bude pestrá, na život bohatá krajina.

První možností je ekofarma, hospodařící přesně podle pravidel. Průměrné výnosy budou kolem 3 tun (sušiny)/ha ročně. (viz Ročenka ekologického zemědělství 2013 ZDE). Celková produkce tedy bude 1000 ha x 3 tuny = 3000 tun potravin (přepočteno na sušinu).

Druhou možností je konvenční statek s výnosy 4 tuny/ha. (Zde jde o spíše podprůměrnou hodnotu) Bude-li chtít hospodář mít kolem sebe krásnou, pestrou a na život bohatou krajinu, vysadí na okraj polí stromy a keře (10 % plochy). Přidá pruh extenzivně obdělávaného lučního porostu, koseného hlavně proto, aby nezarůstal dřevinami. Pokosenou trávu může rozmetat na oraná pole na doplnění organické hmoty (třeba zamíchat do hnoje) nebo použít jako nouzový zdroj krmiva pro zvířata. Travní porosty budou tvořit 15 % plochy a mohou se po několika letech rozorat a založit na jiném místě. Celková produkce bude stejná jako v předchozím případě (750 ha x 4 tuny = 3000 tun potravin). Tím, že bude oráno jen 750 ha, budou úměrně nižší energetické náklady. Lem kolem polí, tvořený trávníkem a dřevinami, zachytí splachy živin, zpomalí proudění vzduchu a tím i vysychání a bude mít výrazný protierozní efekt. Může tu být 100 ha lesa a 150 ha louky. Zkuste si představit, o kolik se zvýší biodiverzita.

V případě nutnosti zvýšit produkci potravin, stačí zorat trávník a získáme 150 ha orné půdy navíc.

Nikomu tyto úvahy nevnucuji, jen o tom přemýšlejte.

Tok látek na statku dnes a v minulosti.

Nejdříve citát: „Cílem (ekofarmy) je pracovat v co nejvíce uzavřených cyklech koloběhu látek,… a minimalizovat ztráty.“ Konec citátu. (VizZDE)

Ekofarma může pracovat s uzavřeným tokem látek, ale jen v případě, že vše co vyprodukuje, taky farma spotřebuje. Ekofarma tak může fungovat například jako speciální forma managementu krajiny s minimální produkcí potravin. Pokud však jakýkoli statek produkuje potraviny pro okolí, nemůže pracovat v uzavřeném koloběhu, ale systém je nutně otevřený. Zdůrazňujeme-li význam organických hnojiv (hnoje, kejdy, kompostu, zeleného hnojení, apod.) jako zdroje živin, musíme v si uvědomit, kde se živiny v organických hnojivech berou! Jsou to látky, které rostliny získaly z půdy. Není jich tam více, než kolik jich rostliny dříve z půdy vyčerpaly! (Výjimkou je samozřejmě uhlík a částečně dusík.) Zároveň tedy nelze bagatelizovat množství živin, které z farmy nevratně odchází v potravinách! Toto není žádný novodobý objev nebo nepodložená technokratická bajka. Už v první polovině 19. století odvodil Justus von Liebig na základě rozborů kulturních plodin, že chlévský hnůj nemůže nahradit v dostatečném množství ztráty způsobené sklizní. (Viz např. ZDE)

Zůstává ještě jedna otázka. Jak to, že v minulosti zemědělci nepoužívali ani pesticidy, ani průmyslová hnojiva a přesto dokázali uživit sebe i spoluobčany, kteří se zemědělstvím nezabývali. K čemu došlo za posledních cca 250 let a co žádný dnešní ekozemědělec nedokáže napodobit. Nemám teď na mysli to, že pole neorá koňský nebo volský potah, ale traktor. To je jen detail, nikoli technologický převrat. Dnešní moderní pluhy tažené výkonným traktorem, dělají v zásadě totéž, co ruchadlo bratranců Veverkových na začátku 19. století. Mám na mysli toky živin.

V roce 1770 proběhlo v Rakouském císařství sčítání lidu. Na území českých zemí žilo 4,1 miliónů obyvatel¹⁾. Proto i podstatně menší výnosy mohly být postačující. Navíc jídelníček většiny tehdejších obyvatel, určitě neodpovídal dnešním požadavkům! Nevěřím, že by se dnes našlo hodně spoluobčanů, kteří by chtěli jíst to co běžný venkovan v 18. století. („Hrách a kroupy, to je hloupý. To my máme každej den, ale vdolky z bílé mouky jenom jednou za týden.“)

K 31.12.1869 proběhlo další sčítaní lidu, ve kterém už byly použity moderní postupy. Počet obyvatel českých zemí stoupl na 7 643 553 osob. Velmi zajímavý, je následující údaj: 61% ekonomicky činného obyvatelstva se zabývalo zemědělstvím! ¹⁾ To byla druhá polovina 19. století! V době kdy ve městech rychle přibývali dělníci a řemeslníci, kteří žádnou půdu neměli. Co to znamenalo pro vlastní práci na statku a pro toky živin? Na statku byl obrovský podíl ruční práce. Plevele se likvidovaly ručně. („Když jsem plela len, nevěděla jsem, že na vojnu verbovali, šohajíčka na ňu vzali.) Celá rodina se podílela na práci na hospodářství. Včetně dětí! Zemědělci živili (ve smyslu „produkovali jídlo“) nejen sebe, ale i své rodiny! Potraviny, které vyprodukovali, snědli doma a teprve přebytky prodávali. Stačí si uvědomit, že na venkovském dvoře bylo u chléva hnojiště a u hnojiště „kadibudka“, přes kterou se vracela velká část živin z potravin! Zde byl ten uzavřený tok živin, který dnešní ekozemědělci nemohou napodobit. Dnes je zemědělců méně než 4% a i ekofarmář má splachovací záchod napojený na čističku odpadních vod, aby neničil životní prostředí!! Živiny, které odnášíme v potravinách z půdy dnes, jsou pro nás nebezpečné odpady, vyžadující náročnou „likvidaci“!

To ovšem není vše. Je tady ještě les. Běžnou praxí minulosti byla lesní pastva a hrabání steliva. Nešlo jen o pastvu skotu, ovcí a koz. Ale i tzv. „žír prasat“. Žaludy z dubových a bukvice z bukových lesů, byly důležitou součásti krmivové základny. Je pravda, že lesní pastvu zakázala lesním patentem už Marie Terezie v 18. století, ale uplatňování zákazu záviselo do značné míry na majiteli lesa. Pastva se často praktikovala tak, že se ráno vypustila hladová zvířata do lesa a večer se zahnala do stájí nebo košáru na pastvinách nebo na sklizených polích. Tato praxe měla několik důsledků. Část potravin byla produkována jinde než na „zemědělské“ půdě – zvířata se pásla v lese. Zvířata se během noci vykálela a vymočila ve stáji nebo v košáru na pastvině či sklizeném poli. Fakticky přinášela živiny z lesa na statek. Podobný efekt mělo hrabání steliva v lese. Na stelivo se často sklízelo i seno z nekvalitních luk. To zároveň sloužilo jako nouzová rezerva krmiva. Opět významný tok živin z nezemědělské půdy.

Část postupů (lesní pastva, hrabání steliva v lese) je dnes hodnoceno jako poškozující přírodu, přestože bylo v minulosti používáno a mělo významný vliv na tok živin a produkci potravin.

Zbývá ještě jeden zdroj živin pro zemědělskou půdu. Je to popel z palivového dřeva. Pravda vytápění nebylo tak komfortní, jako dnes a na venkově se topilo (pro „teplo domova“), méně než dnes, ale například v kuchyni hořel oheň denně nebo skoro denně. Popel je výborný zdroj živin – Ca, P, K, a dalších. Jsou to látky, které stromy získaly z půdy a my je lesu už nikdy nevrátíme!

Tady je místo, kde se zemědělství propojuje s energetikou a místo na několik informací ke čtvrtému bodu dotazníku. Plánu přeměnit ¼ – 1/3 plochy ČR na plantáže energetických plodin.

V roce 2012 vydala organizace Greenpeace dokument nazvaný Energetická [r]evoluce pro ČR (ZDE). Pokusil jsem se představit si, co vlastně znamenají čísla, popisující světlé zítřky české energetiky. Bez uhlí a bez jádra! Nebudu zde rozebírat všechny šílenosti, protože to je na samostatný článek. Tak alespoň jednu věc. V poslední – 6. Kapitole, nazvané příznačně: „Čísla nelžou – změna je možná“, je tabulka6.18 Spotřeba primárních zdrojů energie (PJ za rok). U biomasy je předpoklad získat 299 PJ, v roce 2050.

Není jednoduché si představit co tohle číslo znamená. Na stránce www.biom.cz, najdete článek: „Stav a možnosti využití rostlinné biomasy v energetice ČR“ (ZDE). Součásti článku je tabulka: Energetický obsah a energetická produkce jednotlivých druhů rostlinné biomasy.(Tabulka je zkrácená a doplněna o výpočet plochy potřebné pro získání 299 PJ. – Pozn. Autora)

U topolů a vrb není uvedená potřebná plocha, protože při obmýtí 1x za 4 roky, by byla potřebná plocha větší, než celá ČR.

Pokud někoho zaráží, že je v tabulce uvedena jako pěstovaná energetická plodina křídlatka, která se na mnoha místech s použitím obrovských nákladů hubí, tak si buďte jistí, že to je myšleno vážně.

ZDE najdete článek o tom jak křídlatku cíleně pěstovat, protože – cituji: „Přístup ke křídlatce by se ale měl změnit, neboť jde o energeticky velmi výnosnou plodinu…“ – konec citátu. Žije-li někdo v iluzi, že pěstování biomasy je pro přírodu šetrný postup, najde informaci jak křídlatku po výsadbě hnojit. Cituji: „Dávky hnojiv v prvém roce pěstování kolem 250 kg/ha P, 50 kg/ha K a 200 kg/ha N…“ – konec citátu. Uvědomte si, že průměrná spotřeba hnojiv v ČR se v posledních letech pohybuje zhruba na úrovni 120 – 140 kg/ha.“

Od svých 12 nebo 15 let, jsem četl a poslouchal, jak je špatné, když jsou naše lesy přeměňovány na smrkové monokultury. Jak to ničí druhovou pestrost a zvyšuje riziko množení škůdců etc., etc., etc. No a teď se dovídám, že budeme zachraňovat planetu tím, že třetinu republiky pokryjeme energetickými plodinami. Pokud bychom měli opravdu realizovat některé takové plány na záchranu klimatu a vůbec celé planety, potřebovali bychom ještě jednu takovou Zemi, jako je naše. Ostatně na stránkách www.biom.cz se můžete dozvědět mnoho užitečných věcí. Například že životnost plantáže víceletých druhů je kolem 10 let, u dřevin se zatím jen odhaduje na 15 – 25 let. Poté se musí porosty obnovit. Samozřejmě je potřeba plochy řádně hnojit, používat herbicidy a insekticidy a jiné –cidy. V podstatě jde o velmi intenzivní zemědělskou činnost, kde se můžete s pesticidy rozmáchnout opravdu volně, protože vás nikdo nebude otravovat kontrolou, zda ve spalované hmotě nejsou nějaká rezidua. Vždyť to shoří!! V jakém stavu bude půda, poté co bude 10 – 20 let nemilosrdně ždímaná, si nedokážu ani představit. Zatímco konvenční zemědělec vrací do půdy alespoň slámu v případě, že nemá zvířata, jimž by podestlal a pak hnojil hnojem, pěstitel energetických plodin odveze a spálí veškerou organickou hmotu, kterou je schopen sklidit. Greenpeace na jedné straně brojí proti pěstování palmy olejné v Indonésii a na straně druhé propaguje intenzivní pěstování cizích rostlin na obrovských plochách.

Na závěr ještě poznámka k dihydrogen monooxidu:

• Dihydrogen monooxid (DHMO) je:Di=2,hydrogen=vodík=H, mono=1(ve chemických vzornících se nepoužívá), oxid=kyslík=O – tj.: H₂O
• složkou kyselých dešťů (déšť je vždy hlavně voda)
• přispívá ke skleníkovému efektu (vodní páraje neúčinnější skleníkový plyn a bez něj by nám bylo dost zima)
• urychluje korozi kovů, na jejichž ochranu jsou vynakládány stovky miliónů korun ročně (železo přece ve vlhku rezaví)
• v ČR ročně jeho přímým působením zemře 200 – 300 lidí (podle statistik úmrtností to je počet utonulých)
• může způsobit výpadky proudu, zkraty nebo selhání automobilových brzd (voda uvnitř elektrických zařízení způsobuje zkraty a v brzdové kapalině způsobuje selhání brzd)
• dostane-li se na vozovku, významně zvyšuje počet nehod (mokrá vozovka klouže, a když je ještě voda v tuhém stavu, je to ještě lepší)
• byl nalezen v nádorech (Netvrdím, že způsobuje nádory, ale je ve všech živých buňkách, takže i v nádorových.)
• Přesto se používá:
• jako průmyslové rozpouštědlo a ochlazovač v jaderných elektrárnách (tohle přeci není žádné tajemství a všichni to víte)
• při výrobě polystyrenu (při zpěňování se používá vodní pára)
• při mnoha formách výzkumu na zvířatech (zvířata přeci musí pít, ať jsou ve výzkumu nebo ne)
• při rozstřikování pesticidů (Většina pesticidů se opravdu míchá s vodou)
• jako přísada v pokrmech rychlého občerstvení a v dalších jídlech (polévku bez vody neuvaříš,…)

Autorem této hry na referendum je čtrnáctiletý student Nathan Zohner z USA. Jde o záležitost starou už téměř 20 let. Hlásím se k autorství jediného řádku – počet utonulých v ČR.

No a jak referendum dopadlo? Je to ještě dobré! Vaření piva by chtělo zakázat jen 14,2 % spoluobčanů. Trochu přemýšlím nad tím, kolik respondentů hlasovalo pod dojmem textu o manipulacích a nechtělo dihydrogen monooxid zakázat, protože čekalo nějakou kulišárnu.

Na závěr otázku: „Co s tím?“

Zdroj