Ekologický „Mein Kampf“ po padesáti letech

Kniha, která inspirovala vznik ekologických hnutí, má na svědomí více lidských životů než spisek, o který opřel svou zrůdnou ideologii německý fašismus.

Před půlstoletím vyšla „bible“ ochránců přírody – kniha Rachel Carsonové „Tiché jaro“ (Silent Spring). Svět si ji přečetl, zhrozil se a zakázal DDT. Jak píše na stránkách časopisu Nature americký biolog Rob Dunn z North Carolina State University (Dunn R., Nature 485, 578-579, 2012), „Tiché jaro zažehlo paprsek, který nepřestává svítit“. Podle Dunna to byl dokonce „paprsek rozumu“.

Rachel Carsonová (1907 – 1964) byla profesí oceánoložka, která se zajímala o pesticidy a jejich dopady na přírodu. V 50. letech nemohl ujít její pozornosti tehdejší „insekticidový hit“ 1,1,1-trichlor-2,2-bis(4-chlorfenyl)ethan čili zkráceně DDT. Poprvé syntetizoval tuto látku už v roce 1874 rakouský chemik Othomar Zeidler. Její insekticidní účinky objevil švýcarský chemik Paul Hermann Müller v roce 1939. Během 2. světové války dosáhlo použití DDT obrovské obliby a širokého rozšíření. V Evropě i v jižním Pacifiku se používalo k hubení nejrůznějších hmyzích přenašečů infekčních nemocí, jako je tyfus, malárie nebo horečka dengue. Po válce se začalo DDT hojně používat i v civilním sektoru. Nikdo se nedivil, když se Müller v roce 1948 dočkal Nobelovy cenu za chemii.

Rachel Carsonová vydala v roce 1962 knihu „Tiché jaro“ a rozmetala insekticidovou euforii na prach. Inspirovala ji k tomu „mravenčí válka“, při které se ve Spojených státech z palub vysloužilých armádních bombardérů rozprašovalo DDT na statisících hektarů v marné snaze vyhubit „ohnivého mravence“ Solenopsis invicta zavlečeného do USA z Argentiny. Carsonová dala masové použití DDT do souvislosti s poklesem stavů ptactva, především drozda stěhovavého (Turdus migratorius) a orla bělohlavého (Haliaeetus leucocephalus). To Američany otřáslo. Orel bělohlavý je erbovní zvíře Spojených států a jeho vymizení by zasadilo těžkou ránu národní hrdosti každého Američana. Drozd stěhovavý dodal apokalyptické vizi Rachel Carsonové na emocích. Tenhle pěvec se ozývá brzy ráno mezi prvními ptáky vítajícími zpěvem úsvit nového dne. Pokud by vyhynul, byla by rána většiny Američanů „tichá“.

Americká bioložka bila na poplach na záchranu ptactva, ale zároveň předestírala širší záběr ochrany přírody a životního prostředí. V „Tichém jaru“ napsala emotivní, alarmující věty: „Cesta po které se už dlouho ubíráme, je zrádně snadná. Je to dálnice, po které jedeme velkou rychlostí, ale na jejím konci je katastrofa.“ Nečekala, že její slova padnou na úrodnou půdu. Ale v tom se spletla.

„Tiché jaro“ vycházelo nejdřív na pokračování v „The New Yorker“ a následně vyšlo i knižně v nakladatelství Houghton Mifflin. Intelektuálové vítali knihu s nadšením. Například antropoložka Loren Eiseleyová v recenzi na „Tiché jaro“ napsala, že je to kniha, „kterou by měl číst každý Američan, pokud nechce, aby se už brzy stala epitafem našeho světa“. Za tři měsíce se prodalo v USA 100 000 výtisků. Politici pochopili, že jsou svědky čehosi nového a významného, a svezli se na „tiše jarní“ vlně. USA v roce 1970 založily Environmental Protection Agency, jež dostala do vínku ochranu životního prostředí, a v roce 1972 zakázaly výrobu a prodej DDT. Některé země Ameriku v zákazu DDT dokonce předešly, a mnohé další je následovaly. Stockholmská úmluva z roku 2001 nakonec DDT spolu s dalšími chemikáliemi zakázala v celosvětovém měřítku.

Člověk nemusí mít pravdu, aby dosáhl svého. Stačí, když bude vyprávět silný příběh. „Tiché jaro“ takový příběh nabízí. Líčí jaro, v kterém už nebudou zpívat ptáci, protože vychcípali na následky otravy pesticidy a především DDT. Je to silný příběh, i když není pravdivý. Jak uvádí na stránkách Nature Tony Trewavas z University of Edinburgh a spolu s ním desítka předních světových odborníků (Trewavas T., Nature 486, 473, 2012) v reakci na Dunnův článek oslavující Rachel Carsonovou a její „Tiché jaro“, autorka i její následníci se mýlili. Orel bělohlavý začal mizet z americké přírody dávno před zavedením DDT a pesticid neměl na jeho úbytku významný podíl. Stavy drozda stěhovavého v roce 1962 – tedy v roce vydání „Tichého jara“ – dokonce vzrostly. Jaro roku 1962 tedy nebylo tišší, ale naopak halasnější. Dejme proto slovo Trewavasovi a spol.

„Carsonová označila DDT za nebezpečnou chemikálii, protože mělo ve vysokých dávkách nepříznivé účinky na laboratorní hlodavce a ptáky. Už v té době se ale vědělo, že se u lidí neprojeví zdravotní komplikace, ani když konzumují 35 miligramů DDT denně po dobu dvou let – což jsou dávky 1000krát vyšší, než jaké bylo možné očekávat od použití DDT v zemědělství. V ovoci a zelenině se vyskytují zcela přirozeně tisíce látek s pesticidními účinky a my je denně jíme. Asi polovina těchto látek vykazuje v laboratorních testech karcinogenní účinky (B.N. Ames and L.S. Gold. Mutat. Res. 447, 3-13, 2000).

DDT je organohalogen, který se koncentruje v potravních řetězcích. V tom se podobá organohalogenům přirozeně produkovaným mořskými i suchozemskými živočichy, z nichž některé se vyskytují dokonce i v mateřském mléce (G.W.Gribble, Chemosphere 52, 289-297, 2003). Ale přetrvávání není totéž co škodlivost.

Carsonová uváděla, že nově vznikající odolnost hmyzu rychle sníží účinnost DDT. Ale DDT působí například na komáry jako repelent a nikoli jako jed. Odolnost na repelenty se neobjevuje, zatímco odolnost k jedům je široce rozšířená.

V roce 1972, kdy byl vydán zákaz DDT, žila asi miliarda lidí bez malárie. Během několika let stoupl počet případů malárie na desetinásobek až stonásobek. Odhaduje se, že za posledních 40 let padlo na vrub neoprávněných obav (z DDT) podložených jen špatně interpretovanými důkazy 60 až 80 milionů lidských životů, v převážné většině dětí.“

Tolik tedy Trewavas a spol. na stránkách Nature. Fakt, že omezení nebo zákaz používání DDT měl v zemích třetího světa (a především v subsaharské Africe) devastující účinky, je neoddiskutovatelný. Rozmach malárie a dalších infekčních onemocnění přenášených hmyzem byl na mnoha místech děsivý. Na rozdíl od DDT se například na pyretroidy a další „přátelštější“ insekticidy, jež DDT nahradily, vyvíjela velmi rychle rezistence. Mnohé země byly donuceny se k DDT vrátit. Bohužel, pro tisíce lidí, kteří mezitím podlehli chorobám, před nimiž je mohlo DDT ochránit, už bylo pozdě. Marné byly protesty odborníků, kteří před plošným zákazem DDT varovali. Dostalo se jim nálepky „zaprodanců chemického průmyslu“ a tím byly jejich argumenty smeteny ze stolu.

Je těžké si představit 80 milionů mrtvých, které zabil zákaz DDT. Na to je lidská fantazie krátká. Na frontách 2. světové války zemřelo 20 milionů vojáků. V koncentračních táborech přišlo ve stejné době o život 12 milionů lidí. Bombardování zabilo 1,5 milionu lidí. Celkový počet obětí 2. světové války mezi civilisty by mohl být kolem 40 milionů. Sečteno a podrženo, se odhaduje celkový počet obětí války rozpoutané vyznavači ideologie vycházející z Hitlerovy knihy „Mein Kampf“ na 60 milionů životů. Počet obětí ideologie inspirované „Tichým jarem“ je o 20 milionů vyšší.

Možná i pro některá současná ekologická hnutí tak proto platí to, co napsala před půlstoletím jejich velká inspirátorka Rachel Carsonová: „Cesta, po které se už dlouho ubírají, je zrádně snadná. Je to dálnice po které jedou velkou rychlostí, ale na jejím konci je katastrofa.“

Zdroj