Elektromobil, auto na páru a digitální fotoaparát

A paradoxně možná víc, než by dnes mnohým bylo milé. Vezměme to historicky pěkně popořádku. První verzi skutečného automobilu, tenkrát ještě na páru, představil N. J. Cugnot v roce 1770. Ale ano, určitě jste ho už někdy viděli, naposledy třeba ve filmové pohádce O pokladech (2012, režie Vít Karas). Na první pohled obyčejná tříkolová platforma, na sezení jen lavice a dopředu vystrčený velký kruhový kotel. A přitom nádherná nadčasová záležitost. Žádný „kočár bez koní“, do kterého se ho snažili stylizovat téměř všichni tehdejší i pozdější konstruktéři automobilů, aby se zavděčili majetným, tedy svým potenciálním zákazníkům, jež kočáry běžně jezdili. Jedinečná vize do časů, kdy automobil bude víceméně běžným spotřebním zbožím sloužícím široké veřejnosti.

A vidíte, stejně pan Cugnot neuspěl. Proč? Tato konstrukce se totiž pro daný účel ukázala jako zcela nevhodná. Konečně, posuďte sami. Když jste s touto „mašinou“ chtěli někam jet, museli jste pěkně s předstihem roztopit kotel, aby byla pára na pohon, a celou cestu ještě přikládat, což vyžadovalo vézt poměrně velké množství těžkého a hlavně objemného topiva. A při větších vzdálenostech abyste měli sjednaná místa, kde by se dalo toto topivo, vhodně připravené, doplnit. Nepřipomíná vám to něco? Ale ano, poslední výkřik módy a ikona všech ekoaktivistů, elektromobil, nejlépe značky Tesla, je na tom v podstatě stejně, jenom si to stále odmítáme připustit. Musíte ho mít také předem nabitý, i když kvůli tomu třeba nevstáváte za kuropění, abyste se dostali na devátou do práce. Přestože sebou taháte těžké baterie, na větší vzdálenosti je to víceméně jízda od jedné dobíjecí stanice ke druhé, navíc s otravnou obavou, že už tam někdo „čepuje“ a vy tam budete trčet bůhví jak dlouho.

Parní pohon se nakonec přesunul do lokomotiv, kde se podařilo většinu nevýhod ošetřit tak, aby nepřevažovaly nad přínosy, a to tak dobře, že parní lokomotivy brázdily železnice celého světa dalších 150 let. A co ten automobil? Inu, musel si počkat na vynález spalovacího motoru, který byl pro tento účel konečně tím rozumným řešením. I když jeho cesta ke slávě byla ve skutečnosti trnitá, jak se s oblibou říká, protože už při svém vzniku se musel prosadit mezi „paramobily“ a „elektromobily“ tehdejší doby, přičemž mu byly vytýkány v podstatě stejné nešvary jako nyní – že je hlučný a „smrdí“. Historie se přece tak často opakuje…

A co nešvary elektromobilů? To by bylo na samostatný článek, ale nejpalčivější pro běžného uživatele je krátký dojezd a dlouhé dobíjení. Přesto existuje elegantní řešení, které lidé vynalezli už před více než 150 lety. Ale ano, znáte to z klasických westernů: Plání uhání kočár tažený šestispřežím zpěněných koní, na střeše zavazadla, na kozlíku dva kočí, přece dostavník Wells & Fargo. Objeví se dřevěná stavení a ohrady, vůz zastavuje před budovou s nápisem „Saloon“, kočí slézají z kozlíku a začínají vypřahat koně. Přibíhají další muži, aby jim pomohli. Už vám to došlo? Ano, přepřahací stanice, bez nichž by se dostavníková služba dala stěží provozovat efektivním způsobem. A už jsme zase u té podobnosti. Toto je za současného stavu techniky, zdůrazňuji současného, jediný rozumný způsob, jak problémy s dobíjením elektromobilů vyřešit. Jednotná konstrukce a tvar baterií, uložení v jakýchsi „šuplíkách“ a dobíjení výměnným způsobem. V „přepřahací“ stanici pro elektromobily vám technik během několika minut vymění vybité baterie za dobité, u pokladny zaplatíte nabyté kilowatthodiny a tradá. Že je to pohádka? Ano, bohužel docela i technicky, vyměnit baterie u elektromobilu není jako u dálkového ovladače na televizi. A stanovit důvěryhodně, kolik těch kilowatthodin v té bůhví kolikrát už vyměněné baterii skutečně je, také není tak jednoduché. Ale zakopaný pes je i jinde. Opravdu si myslíte, že by se světoví výrobci elektromobilů byli schopni na něčem takovém domluvit, když dosud nemáme ani jednotnou nabíječku k blbému mobilu?

A tak se vlastně čeká na převratný vynález, který by tuto situaci nějak vyřešil. Chce to alespoň efektivnější nebo rychlejší ukládání elektřiny, nebo možná úplně nový typ pohonu a věřte mi, že vodík tím řešením opravdu není. K výrobě baterií je potřeba spousta kovů, jejichž těžba není nic ekologického, a navíc se jich už teď na Zemi nedostává. Lépe řečeno dostává, ale v Rusku a v Číně. A tam patříme, nebo dříve či později budeme patřit, mezi země nikoli přátelské. Přechodem na elektromobilitu se podstatně zvýší spotřeba elektřiny a my, místo abychom s předstihem stavěli další elektrárny, spíše zavíráme ty stávající a bláhově si myslíme, že ty solární to vytrhnou. Ale proč se všichni té elektromobility i při té současné, evidentně nepraktické (a v konečném důsledku i neekologické) podobě tak vehementně drží? Když pomineme zřetelný politický nátlak, tak proč se do té slepé uličky pořád ženeme?

Internetem občas proběhnou úvahy o tom, že elektromobily, velmi drahé a pro většinu obyčejných lidí nedostupné, nejsou požadavkem ekologů, ale boháčů, kteří už mají dost těch nacpaných silnic a chtějí „dostat lidi z aut“, aby se tam mohli prohánět sami. V tomto smyslu se prý veřejně vyjádřil i zástupce kterési z automobilek. Ty mají ještě k tomu údajně na elektromobilech daleko větší marže než na „obyčejných“ autech, tak proč by si měli kvůli nim honit triko, že…

A už jsme konečně u toho digitálního fotoaparátu, třeba značky Olympus. S tím jsem se poprvé setkal na veletrhu počítačů a digitální techniky Invex na brněnském výstavišti v roce 1994. Zapálený mladík tam nadšeně nabízel tuto horkou novinku asi ve smyslu – kdo ho nemá, jako by nebyl. Tento „zázrak“ stál tehdy „pouhých“ 60.000 Kč (na dnešní peníze tak dvojnásobek), a když jste fotku z něj zvětšili víc než na pohlednici, tak to byly čtverečky. Tenkrát jsme se tomu ještě smáli, ale už na přelomu století se digitální fotoaparát pomalu stával efektivním, komfortním a cenově dostupným řešením, jak zachytit „kouzlo okamžiku“. Jak je to možné? Inu, firma Olympus (a nejen ona) „nalila“ do jeho vývoje takové peníze, že už nebylo možné couvnout. Opět nádherná podobnost se současnými elektromobily. Jen by si vynálezci měli pospíšit, ať stihnou vyřešit většinu stávajících problémů dřív, než elektromobily potká podobný osud jako větrné elektrárny. Stačí, až se časem ukážou (a to zcela jistě ukážou) potíže se životností baterií a jejich ne zrovna ekologicky citlivou výrobou a hlavně likvidací, a ti stejní ekologičtí aktivisté, kteří zpočátku elektromobily tak vehementně prosazovali, budou neméně vehementně proti. A tak se máme na co těšit.