ENERGETIKA: Titanik
Uveřejněno dne 19 listopadu 2021 000 13:12
Úsloví „loď se potápí a nahoře se tancuje“ je spojováno s první / poslední plavbou Titaniku a docela se hodí na popis současné situace v energetice. Turbulentní vír cen energie se zatím nezastavuje a ti, kteří se na tom podepsali nejvíce – tedy politici tvrdě prosazující nezdůvodnitelné změny ve výrobě elektřiny –, tančí dál.
Navrhují urychlit zavedení těchto změn, tedy rychlejší zavádění občasných zdrojů energie (OZE), které naopak mohou krizi ještě prohloubit. Strategie „Green Deal“ a prováděcí balíček „Fit for 55“ totiž stanovují cíle, které se pod kritickým pohledem dnes již hroutí; jemným reálným připomenutím budiž letos v Německu rapidně vzrůstající výroba elektřiny z uhlí, pochopitelně doprovázeno neplněním dekarbonizačních cílů.
Dekarbonizační cíle pro rok 2030 jsou velmi tvrdé, ale ne pro každého. Vysmátí jsou Norové a Rakušané díky vodě a Francouzi díky více než 70% výrobě elektřiny z jádra. Bez problémů budou ještě Švýcaři, Švédové a asi i Finové a Slováci – země, kde dominuje jádro a voda. A nejhůře, spolu s Belgií a Polskem jsme na tom s naším energetickým mixem my. Ještě to znásobuje fakt, že jsme zemí s největším podílem průmyslu na HDP. Jestli se v souvislosti s EU nalinkovaným energetickým převratem dá mluvit o rozvratu energetiky, ekonomiky a sociálního smíru, pak to v první řadě platí pro Česko. Poláci si vyjednali odklad a k dekarbonizačním cílům se pomalu a bez otřesů dostanou asi o deset let později, než jim bylo původně přisouzeno.
Máme nějaké řešení? V první řadě musí nová vláda dosáhnout na stejný odklad, jako mají Poláci. To je naprosto zásadní, bez toho bude vše marné. A technické řešení? Náhrada utlumovaného uhlí je pro přesvědčené solárníky a vrtulníky snadná – máme zde potenciál na nejméně 25 000 MW ve fotovoltaických panelech, a z větru budeme do roku 2040 vyrábět až třetinu současné spotřeby elektřiny (zhruba 10 000 nových vrtulí). Ale i bába Dymáková ví, že slunce v noci a přes mraky nesvítí a vítr také vždy nefouká, takže občasné zdroje energie (OZE) nás nezachrání. Tak co s tím? Protože solárníkům a vrtulníkům nechybí odvaha, spíše drzost, vyplodit cokoliv, tak se také rozlétnu. A určitě mi k tomu pomáhá naděje (po vyjádření šéfky EK Ursuly von der Leyen z 22. října), že jádro bude zařazeno mezi ‚zelené‘ zdroje.
Základním stabilním zdrojem výroby elektřiny musí být jádro. Výstavba musí být časově provázána s útlumem výroby z uhlí, což samozřejmě znamená vytvoření obou harmonogramů garantujících, že se Česko nikdy nedostane do energetické chudoby. Protože nyní připravovaný pátý blok JE Dukovany má být uveden do provozu v roce 2036, je reálné, že v průběhu následujících cca deset let lze dokončit výstavbu dalších pěti reaktorů na prověřených lokalitách (Dukovany 6, Temelín 3,4 a Tetov 1,2 – Tetov má potenciál dodávat teplo do měst s až 1,8 mil. obyvateli). Celkový instalovaný výkon cca 7200 MW by spolu s ETE 1,2 garantoval na horizontu roku 2050 roční výrobu bezemisní elektřiny přes 70 TWh, což by spolu s další výrobou z plynu a občasných zdrojů představovalo skvělý a vyvážený energetický mix a také premiantské umístění v plnění závazků Green Dealu. Stejně tak by to posunulo náš průmysl na špici v oboru, a obrovský přínos by to znamenalo i pro naše technické školství.
A protože o peníze jde až v první řadě, předkládám pokus přes palec – čísla v současných cenách, navíc je dle současného vývoje pravděpodobné, že cena elektřiny poroste rychleji než inflace (a cena peněz):
Z indikativních údajů stávajících uchazečů o výstavbu EDU 5 jsem si stanovil konzervativní náklady na výstavbu 1 kW na 6000 €. Celkové investiční náklady na předpokládaný výkon 7200 MW by se pak pohybovaly na úrovni 1,1 biliónu korun. Rozhodně by nešlo o dotace, ale o návratné státní peníze, resp. státem garantované – způsobů financování je jistě více, zajímavé mohou být dluhopisy, nebo finský systém Mankala (v podstatě nákup v budoucnu vyrobené elektřiny), evropské fondy atd. Při rozložení plateb (byť nerovnoměrném) na více než dvacetileté období by šlo v průměru o 50 miliard korun ročně. Je to málo nebo moc? Uvědomme si, že dnes již 10 let platíme (a ještě platit budeme) na svých účtech za elektřinu a z daní majitelům solárních elektráren 29 miliard korun ročně, a to za pouhé 2 TWh, což je asi 1/8 výroby jaderné elektrárny Temelín.
Zajímavé je i to, že tržby z 9300 MWi (v nových JE + 2100 MW ETE 1,2) by (při současné ceně 80 €/MWh) měly být cca 190 mld. CZK ročně (v tom jen odpisy cca 45 mld. CZK/rok). Může to být i více – dnes dosahují na německém trhu base kontrakty na příští rok již hodnot okolo 100 €/MWh. Takže o návratnosti nemusíme pochybovat.
Pokud by někdo měl pocit, že jen tak plácám, že takový rozsah výstavby nových jaderných zdrojů je neuskutečnitelný, tak připomenu minulé století. Současnou mantrou je ‚to nikdo nedokáže, nepostaví …, a to proto, a proto, bla bla bla‘. A jak to tedy bylo? Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsme opouštěli univerzitní lavice a málokdo z nás věděl, co to je jaderná elektrárna. Následně, v průběhu zhruba dvaceti let (1975 – 95) se v Československu postavilo 10 jaderných bloků, ve Švédsku dvanáct, ve Španělsku devět, v Británii přes třicet a francouzský jaderný průmysl těch bloků postavil s pomocí Němců více než osmdesát. Neuvěřitelné. Tehdy do toho ale nekecali kulturní antropologové a učitelky hudby. Je pravdou, že jsme tu obrovskou kompetenci v energetice i jaderném strojírenství už asi ztratili, nevidím však jediný důvod, proč by dnešní mladí inženýři a technici nedokázali to, co my tehdy. Věřím jim, je to obrovská výzva, ale jednoznačně naplnitelná.
Proti tomu stojí slepé plnění požadavků FF55 na pokles českých emisí na 55 % stavu k roku 1990 – jde o naprosto zanedbatelné množství (asi 1 % evropských emisí). Náklady na takový aktivistický scénář odhaduje Ministerstvo průmyslu a obchodu na tři bilióny korun, následné náklady související s rozkladem energetiky, ekonomiky a sociálního smíru jsou nevyčíslitelné.
Pro mne je jasné, že Česko má jen jedinou cestu – tu jadernou – jinak se díra v našem Titaniku bude zvětšovat. Tu díru pod čarou ponoru musí zacelit ti, kteří to umí – říkejme jim už trochu zapomenutými jmény – inženýři, technici. Historičky umění, jazykovědci a další podobné profese hojně se vyskytující v Evropském parlamentu a jiných politických strukturách musí dotančit a doufat, že se náš evropský energetický Titanik díky znovu uchopené síle evropského inženýrského umu nepotopí.
Autor je absolvent řádného a postgraduálního studia na jaderné fakultě ČVUT. Celoživotní jaderník, profesně se nejvíce profilující v oblasti radioaktivních odpadů, vlivu jaderných elektráren na životní prostředí, mediální prezentace a strategií jádra. Nyní je prezidentem spolku Jaderní veteráni a o energetice rovněž diskutuje v rámci think-tanku Realistická energetika a ekologie.