ENERGETIKA: Výstavba dukovanského bloku

Motanice, v níž se rozplývá odpovědnost

Po vyloučení Číňanů a Rusů ze soutěže o dostavbu Dukovan se zdá, že je šitá na míru Američanům. Zejména je třeba napravit kompetence, aby ke každé odpovědnosti bylo přiřazeno i rozhodovací právo a nástroj k jeho uskutečnění.

Úkolem státu je naplňovat svou energetickou politiku, aby i za 50 let byl dostatek elektřiny pro průmysl a domácnosti. Jediným v současnosti známým nástrojem, který může nahradit uhlí a poskytnout cenově dostupnou elektřinu bez produkce oxidu uhličitého,je jaderná energetika. Koncem třicátých let tohoto století budeme potřebovat pro základní zatížení výkon aspoň pět tisíc megawattů (MW) v jaderných elektrárnách. Je tedy nutné vytvořit harmonogram a zajistit financování.

Je nezodpovědné zajistit financování jediného bloku a říkat, že „pak se uvidí“. Pro takový výkon nelze snít o malých modulárních reaktorech, o nichž hovoří bývalý vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl. Kdyby naše země měla moře, doporučil bych budovat elektrárny dle francouzských projektů EPR – velký blok, 1600 MW, evropský. Komponenty jsou ale natolik velké, že je do vnitrozemí nelze dopravit. I proto se pro Dukovany II, ale poté i pro Temelín III a IV uvažuje s bloky maximálně 1200 MW.

Odmítnutí české cesty

Měli jsme původně pět potenciálních dodavatelů, z nichž Číňané, Rusové a Američané (Westinghouse nemá jednoznačnou majetkovou strukturu, proto není jasné, je-li americký) blok s výkonem 1200 MW vlastní. Francouzi a Korejci by jej museli doprojektovat, přičemž využít zkušeností z jejich podobných projektů. Není tedy pravdou, že by soutěž na nový blok byla šita na míru Rosatomu, ačkoliv z technického hlediska by byl nejvhodnější ten podle petrohradského projektu, v současnosti nejlepšího na světě.

Má nejlepší bezpečnostní prvky a umožnil by největší účast českého průmyslu – ta je podstatná, protože bude třeba vybudovat čtyři (stejné) bloky. Před devíti lety, kdy se připravovala soutěž na výstavbu třetího a čtvrtého bloku temelínské elektrárny, jsem obcházel specialisty parlamentních stran a přemlouval je, aby se zasadili o takzvanou „českou cestu“, dle níž bychom koupili projekt jaderné části elektrárny od petrohradského Atomenergoprojektu, doprojektovali si její zbytek a postavili si ji sami. Nezájem.

Česká cesta se nehodila ani dalším českým subjektům, protože by sice byla pro Česko ekonomicky přínosná, ale přinesla by starosti. Zrazovali od ní i lidé, kteří nikdy žádnou elektrárnu nestavěli, ale z nějakých důvodů se potřebovali k věci vyjadřovat. Směřovalo se tedy k elektrárně „na klíč“. Bude to drahé, ale je to zdánlivě pohodlné. Zdánlivě. Teď je Rosatom vyřazen ze všech variant spolupráce. Ekonomická škoda pro Českou republiku, ale to politiky nezajímá. Odpovědnost neponesou.

Po vyloučení Číňanů a Rusů ze soutěže z politických důvodů, by bylo možné tvrdit, že je šitá na míru Američanům, protože jediní ze tří zbývajících blok s výkonem 1200 MW mají, i když nikoli v metrické soustavě a s hlavními cirkulačními čerpadly na 60 hertzů. Z tohoto hlediska dává smysl načasované odhalení účasti ruských agentů v kauze Vrbětice. Z hlediska geopolitického bych za daných okolností doporučil Francouze (EdF). Mají projekt ATMEA 1 (dosud nikde neuskutečněný), který vypracovali ve spolupráci s Japonci.

Jde o třísmyčkový reaktorový systém (NSSS), který bych nechal dovybavit bezpečnostními prvky z EPR (například dvojitý kontejnment) a kopií petrohradského Systému pasivního odvodu tepla. Výhodou třísmyčkového reaktorového systému jsou menší parogenerátory v porovnání s dvousmyčkovými, proto se i o trochu lépe dopravují. Bylo by dobře, kdyby byl vybaven českými pomocnými systémy – turbínovým ostrovem z Plzně a systémem kontroly a řízení od ZAT Příbram.

Jediný lék

To vše nejen kvůli účasti českého průmyslu při výstavbě, ale i dlouhodobému servisu. Bylo by třeba ošetřit, aby byla jistota, že od kopnutí do země do uvedení do provozu prvního z bloků neuplyne víc než osm let. Francouzi se zatím nezdají nejlepšími organizátory stavby ani ve Finsku, ani u nich doma. Na to je jediný lék – aktivní zapojení českého investora do řízení výstavby od samého počátku například při doprojektovávání, povolovacích procesech, výrobě, organizaci výstavby či řízení dodávek.

Navíc by nám Francouzi poskytli politickou podporu, kterou od ostatních soutěžících v Evropě nemůžeme očekávat. Historicky u nás vznikla poněkud absurdní situace s nejasnou dělbou práce:

– za energetickou politiku odpovídá vláda;
– za ni odpovídá ministerstvo průmyslu a obchodu, ale zdá se, že má jen dobrou vůli, neboť
– výkonem akcionářských práv je za stát (vládu) pověřeno ministerstvo financí, které má zájem o dividendy do státního rozpočtu a neuvažuje, že by ČEZ měl peníze z výdělku používat zejména na obnovu výrobních kapacit;
– k výstavbě vznikl stálý výbor sdružující kdekoho, který však za nic nezodpovídá;
– ČEZ ze 70 procent vlastní stát, který mu však neumí přikázat, aby jeho energetickou politiku naplňoval. ČEZ nemůže nevyhovět politikům, proto raději takticky mlčí. Ač má odborníky, nechává mluvit neodborníky, ale bude muset nové elektrárny provozovat a udržovat.

Pěkná motanice, v níž se rozplývá odpovědnost. Takže, babo raď! V první řadě bych doporučil napravit kompetence, aby ke každé odpovědnosti bylo přiřazeno i rozhodovací právo a nástroj nutný k jeho uskutečnění, aby nebylo na koho se vymlouvat.

Zdroj