EU odhlasovala vyhlášení ‚klimatické nouze‘, stará dobrá skutečná Evropa zuří
Uveřejněno dne 9 června 2020 000 10:47
Evropský parlament odhlasoval vyhlášení ‚klimatické nouze‘. To je součástí ambiciózního plánu nastupující předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen, aby se z Evropy stala první uhlíkově nulová společnost.
Proti tomuto hlasování se vyslovila Evropská klimaticky realistická síť, která tvrdí, že taková ‚neospravedlnitelná panika a vyplašenost by mohla poslance Europarlamentu dotlačit do nákladných politik, které ublíží evropským rodinám, podnikům a evropské ekonomické stabilitě a konkurenceschopnosti.‘
Nejspíš lze zákonitě očekávat prohloubení rozkolů uvnitř EU mezi těmi zeměmi, které vedou džihád za dramatické omezování emisí životadárného uhlíku, a těmi, které tomu odporují.
Von der Leyen chce zvýšit cíle omezení emisí CO2 v EU ze 40 procent do roku 2030 na 50 procent.
Ale EurActiv hlásí, že proti tomu je tvrdý odpor, zvláště z území bývalého Východního bloku:
Deset zemí – Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Estonsko, Řecko, Maďarsko, Litva, Malta, Polsko a Rumunsko – zablokovaly pokusy o konkrétnější formulace cílů. Z těch deseti jsou Česká republika, Maďarsko a Polsko nejméně nakloněné k uzavření dohody o cílech do roku 2050.
Češi a Poláci se ukázali být zvláště hrdinští:
Česká republika s Polskem obzvlášť vzdorují podvolení se novým cílům, dokud nebudou plně vysvětleny náklady na zadušení fosilních paliv. Polští energetičtí činitelé minulý týden tvrdili, že představy uhlíkové neutrality do roku 2050 jsou čirá „fantazie“.
I v samotném Německu začíná čím dál více narůstat skepticismus k ‚dekarbonizaci‘.
Podle Deutsche Welle byla minulý měsíc německá vláda nucena vycouvat ze svých zákonů o ochraně klimatu kvůli odporu z řad konzervativní koalice Angely Merkelové.
Konečný koncept nového zákona o ochraně klimatu, který má být německou vládou přijat tento týden, byl značně utlumen oproti původním návrhům, hlásí magazín Spiegel.
Němečtí činitelé podle zprávy v Sunday osekali cíle omezení národních emisní CO2 do roku 2040.
Také koncept tohoto zákona omezuje původní sliby Německa o vybájené neutralitě skleníkových plynů do roku 2050. Teď už jenom říkají, že tyto cíle by se měly „prosazovat“.
Další změna uvažuje o národní klimatické radě, tj. orgánu expertů jmenovaných vládou. Konečný koncept škrtá požadavek, aby tato rada vytvářela každoroční hodnotící zprávu. Od těchto expertů se také už nebude chtít, aby poskytovali rady ministrům k úpravám jejich CO2, aby je udržely na cestě k vytčeným cílům.
Snad ještě větší hrozba než od samotné legislativy EU přichází od přerostlého finančního sektoru, který čím dál víc zneužívá tu neexistující ‚klimatickou nouzi‘ jako záminku k hrabání peněz na úkor daňových poplatníků.
Tady je děsivý návrh od šéf-ekonoma AXA Group Gilles Moec:
Přechod na bezuhlíkatou ekonomiku je životně důležitý, bylo by ale iluzí si myslet, že to přijde zadarmo. Ekonomická transformace takovýchto proporcí vyžaduje seriózní financování.
Evropská komise odhaduje, že investice potřebné k dosažení cílů CO2 emisí jsou každý rok nadcházejícího desetiletí 1,5% HDP Evropy. Něco z toho bude financováno soukromým sektorem a institucionální investoři se také těší, že sehrají svou roli. Avšak zelené projekty jsou obvykle ziskové až v dlouhém horizontu, a tak budeme nutně potřebovat značné financování z veřejných zdrojů.
Jak si ale účinně takový zdroj financování zabezpečit, když je přerozdělování veřejných peněz tak citlivou záležitostí?
Moec se uchyluje k návrhu, aby EU změnila účel Mechanismu evropské stability (ESM) tak, aby se přeměnil na Evropský fond klimatické nouze (ECEF) – tedy aby se stal kanálem toků stovek miliard Euro do oficiálně kamarádíčkům přidělených zelených projektů z kapes daňových poplatníků EU.
To je kamarádíčkovský „kapitalismus“ par excellence a je jedním z dobrých důvodů pro Velkou Británii, aby konečně z EU vypadla. Nebo přinejmenším bylo moudré, aby nás administrativa vyvedla z EU do světle po-brexitové budoucnosti – jenže to vypadá, že Konzervativci Borise Johnsona mají ještě větší sklony propadnout předraženým, nepraktickým, sebeničivým zeleným cílům než samotná EU.