Evropa ztrácí schopnost žít
Uveřejněno dne 9 února 2015 000 9:16
Nepřidám se k módnímu nářku nad zánikem našeho kontinentu, který bude zaplaven vyznavači islámu. Ani si nemyslím, že by se to skutečně stalo. A pokud, tak to bude mimo jiné důsledek přílišné pohodlnosti Evropanů.
Pohodlnost není jenom gaučing a nekončící sledování TV. Pohodlnost je i neochota smířit se s některými skutečnostmi, jako že dolování je prašné, průmysl náročný na energii, obchod potřebuje dopravu a dálnice a nákladní auta, že jaderná elektrárna někde stát musí a úložiště odpadu je třeba, že někde musí být celkem obyčejné skládky a také spalovny… Nejsme schopni se smířit se stovkami věcí, které jsou nutným průvodcem civilizace, k níž jsme dospěli a která nám nabízí neskonalé pohodlí, bezpečí a blahobyt doposud nikdy a nikde nepoznaný.
Chceme mít superrychlý internet, nadbytek energie, rychlá auta a klimatizaci, ale zároveň chceme bydlet v panenské přírodě s výhledem na hluboké lesy.
Pokud Evropané o něco opravdu v posledních desetiletích přišli, pak o schopnost pochopit, že v reálném světě je vždycky něco za něco, že nelze jenom brát a že žena nemůže být i nebýt těhotná, protože těhotná buď je, nebo není.
Když před deseti lety začínala ve velkém ve Spojených státech těžba plynu z břidlic, existovalo mnoho pochybností o ekologických následcích tzv. hydraulického frakování. Řada odborníků varovala před rozsáhlým znečištěním vod a mnoha jinými riziky. Federální vláda však měla jasnou představu, proč potřebuje břidlice. I když to bylo politicky náročné, v žádné konstelaci vedení země nepovolil tlak na otevírání prostoru pro novou technologii těžby a pro rozvoj odvětví. V mnoha ohledech lze říci, že obě klíčové politické síly v tomto pro energetickou bezpečnost země rozhodujícím problému uzavřely určitý pakt o společném zájmu.
Z dnešního pohledu to bylo vpravdě prozíravé. Neuvěřitelný úspěch USA v těžbě z břidlic (a to jak u plynu, tak snad ještě více u ropy) je významným impulsem pro americké hospodářství, pro zaměstnanost v zemi a pochopitelně také pro energetickou bezpečnost státu. USA již dlouho nebyly v tak komfortní situaci a příští prezidenti se mohou s velkou mírou svobody rozhodovat o tom, nakolik se jim bude či nebude chtít zasahovat do regionálních problémů.
Ale to je jen vedlejší produkt něčeho jiného – Washington v posledních desetiletích nastavil jistý směr své energetické politiky (myšleno ve strategickém smyslu slova, USA totiž energetickou politiku v našem obvyklém významu nemají, alespoň nikoliv na federální úrovni). Vláda přímo i prostřednictvím řady institucí podporovala velmi silně výzkum nových energetických postupů a to od hydraulického frakování až po solární parky. Nebyl v tom žádný velký ideologický zájem, podpora se nenechávala svázat nějakou předpojatostí. Hledalo se ŘEŠENÍ, které zemi dodá levnou a spolehlivou energii. Byly nalezeny břidlice a potřebné zákony umožnily velmi rychle a ve srovnání s Evropou bez jakýchkoliv byrokratických bariér využití nových možností.
Je to smutné konstatování. Ale kdyby byla Pensylvánie v Evropě, tak je všechen plyn dole v zemi, probíhá ostrá diskuse, zda povolit zkušební vrty, barel ropy stojí 200 dolarů a kontinent se třese před nebezpečím výpadku dodávek z Ruska.
Ztrácíme schopnost žít, protože ztrácíme schopnost chápat, že za dobré bydlo, vysokou životní úroveň, bezpečí a svobodu je také třeba platit odpovědností.