Evropa čelí rostoucí energetické krizi. Jednotlivci i průmysl jsou sužováni rostoucími náklady na energie. Rusko přerušilo 31. srpna 2022 dodávky zemního plynu plynovodem Nord Stream 1 do Německa. Původně měla odstávka plynovodu trvat jen 72 hodin, ale následovalo oznámení o „technických potížích“ bránících obnovení provozu. Ruský energetický gigant Gazprom rovněž oznámil, že budou okamžitě sníženy dodávky zemního plynu francouzské energetické společnosti Engie SA. Tyto kroky vyvolaly v Evropě s blížícím se chladným zimním obdobím značnou nejistotu a riziko dalšího růstu cen energií.
V srpnu jsem měl možnost v Nizozemsku diskutovat o raketově rostoucích nákladech na energie. Měsíční účty domácností za energie ve výši 400 až 600 eur nejsou ničím neobvyklým. Jedna společnost uvedla, že za zemní plyn platí čtyřikrát více než před rokem a předpokládá, že tuto zimu sníží kvůli vyšším energetickým nákladům výrobu o 50 %. Ve většině zemí Evropské unie vzrostly ceny energií osminásobně.
Německo i Nizozemsko zaznamenávají také extrémní výkyvy cen energií. V Německu se cena elektrické energie v srpnu vyšplhala až na 1 050 eur za megawatthodinu (MWh) a poté klesla na 610 eur. V loňském roce stála jedna megawatthodina elektrické energie přibližně 85 eur. (Poznámka překladatele: Jedná se o velkoobchodní cenu elektrické energie pro německý trh s dodáním v příštím roce.)
Tento dramatický růst nákladů na energie povede k předvídatelným opatřením s nepředvídatelnými důsledky. Nizozemci hlásí volný pád poptávky. Když se cena produktu zvyšuje, tak poptávka po něm samozřejmě klesá. V důsledku obrovského nárůstu cen v Evropě zažíváme výrazný pokles poptávky po elektrické energii a zemním plynu. Příkladem je podnik, který sníží výrobu o 50 %, protože energetické náklady výrazně zvýšily náklady na jeho konečný výrobek, v důsledku čehož se sníží o polovinu poptávka po jeho výrobku.
Nizozemci spotřebovali v prvních šesti měsících roku 2022 o 25 % méně zemního plynu než ve srovnatelném období roku 2021 – především kvůli reakci zákazníků na vyšší ceny a také kvůli poněkud mírnější zimě.
EU již vyzvala členské státy, aby tuto zimu snížily spotřebu zemního plynu o 15 %. Pokud jde o dodávky ruského plynu, tak předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen Evropu varovala, aby se připravila na „nejhorší situaci“. Norská energetická společnost Equinor odhadla, že na pokrytí nákladů na maržové výzvy (margin call) související s prudkým růstem cen energií budou muset evropské energetické společnosti (bez Velké Británie) najít 1,5 bilionu eur. Zdá se, že Evropu a Západ čeká drsná a drahá zima.
Vlády zemí EU se předvídatelně domnívají, že EU a její členské státy „musí jednat“. Několik zemí již jednostranně zavedlo určitá opatření – od zastropování cen elektrické energie a zemního plynu až po přímou podporu od státu – aby se vypořádaly s okamžitými důsledky krize. Na úrovni EU nyní zřejmě panuje shoda na tom, že je třeba přepracovat celou strukturu energetického trhu, a to rychle. Zdá se, že politici doufají, že by to mohlo být dokončeno do začátku roku 2023, ale žádné z těchto opatření nepředstavuje základ pro dlouhodobé a funkční energetické řešení.
Skutečnost je však taková, že tento problém nevznikl přes noc a přes noc se nevyřeší. Přestože evropští politici ze všeho viní ruského prezidenta Vladimira Putina a ruskou invazi na Ukrajinu, příčiny této situace jsou hlubší. EU se před lety zavázala k udržitelnosti a tzv. zelené energii. Německo, Rakousko, Itálie a Nizozemsko se nyní údajně vracejí k uhelným elektrárnám, aby snížily spotřebu zemního plynu. Podle německých odborníků se německá spolková vláda „snaží získat využitím uhlí čas, aby mohla přijít s dlouhodobě udržitelnějším řešením.“
Na začátku tohoto roku Německo navzdory rostoucím cenám energií uzavřelo polovinu ze svých šesti zbývajících jaderných elektráren. Vznešené cíle Německa v oblasti udržitelnosti klimatu neřešily, jak nahradit elektrickou energii, kterou vyráběly německé bezpečné, čisté a spolehlivé jaderné elektrárny.
Místo toho se Německo v zájmu dosažení své klimatické utopie rozhodlo, že se stane více závislé na ruském zemním plynu, že spotřebitelé ochotně zaplatí vyšší ceny a že se může přeorientovat na výrobu elektrické energie z mnohem méně spolehlivých větrných a solárních elektráren. Tato fantazie se stala modelem v celé EU a za její důsledky nesou vinu pouze politici EU.
Frustrujícím důsledkem toho všeho je, že podniky, rodiny i jednotlivci budou nuceni nést břemeno způsobené nerozumnými politickými rozhodnutími svých lídrů. Jeden nizozemský zemědělec řekl, že vlády jsou bandy byrokratů, kteří sedí na židlích v teplých kancelářích a nemají žádné zkušenosti z reálného světa. Možná by stálo za to dodat, že také za nic nikdy nenesou odpovědnost.
V reakci na to, že Rusko nejdříve výrazně omezilo a poté zastavilo dodávky zemního plynu, přijmou vlády EU v nadcházejících měsících dramatická opatření. Německo nedávno oznámilo, že pro jistotu ponechá do budoucna v záloze dvě ze tří jaderných elektráren (Neckarwestheim a Isar 2), které mělo v plánu uzavřít na konci tohoto roku. Lídři EU pak budou svým voličům popisovat, jak úžasnou práci odvedli – o tom, že EU země do této situace dostala právě jimi přijatá rozhodnutí, samozřejmě ani nepípnou.
Pokud by bývala EU vypracovala racionální plán místo plánu založeného na vzdušných zámcích, ať už jakkoliv lákavých, tak se současné krizi dalo předejít.
USA se musí ze situace v Evropě poučit a vypracovat vlastní racionální plán energetické transformace. Jakékoliv dlouhodobé řešení musí zahrnovat strategii pro spolehlivou výrobu elektrické energie, udržitelnou energii a masivně posílenou elektrickou rozvodnou síť.
Evropský plán byl postaven na naději, že spotřebitelé budou bez reptání akceptovat vyšší ceny, že Putinovo Rusko bude spolehlivým obchodním partnerem a že technologie bateriových úložišť bude dostatečně robustní, aby pokryla období, kdy „vítr nefouká a slunce nesvítí“.
Tato strategie – která byla odsouzená k nezdaru – je varovným příkladem „řešení“ založeného pouze na naději.
Spojené státy by neměly opakovat stejné chyby jako EU a neměly by omezovat domácí produkci fosilních paliv, zakazovat auta se spalovacími motory a ignorovat skutečnost, že k dosažení nerealistické a bohužel neudržitelné zelené agendy nejsou k dispozici ani kapacity pro výrobu elektrické energie a ani energetická infrastruktura.