Globální klimatický tunel

S požadavkem na jeho založení přišly Indie a Čína, přičemž prostředky na „boj s klimatem“ by z něj měly čerpat rozvojové a chudší země. Platit by do něj pak měly pochopitelně ty bohatší. Není úplně jasný jeho vztah k již existujícímu Zelenému klimatickému fondu, ale nejspíš by šlo o jakousi jeho nadstavbu. Ono je to vlastně jedno. Podstatné je, že dle mého soudu je to jen další pokus vytvořit černou díru na peníze. Jak už to ostatně u těchto fondů bývá. Část z nich by byla pravděpodobně rozkradena a užití toho mála, co by zbylo, by žádný zásadní „klimatický“ efekt nepřineslo.

Už mnohokrát jsme ostatně byli svědky toho, jak tzv. vyspělý svět pomáhal finančně či materiálně tomu rozvojovému. A častokrát jsme zároveň viděli, že z poskytnuté rozvojové a humanitární pomoci se k těm, kterým byla určena, dostala jen malá část. Pokud vůbec něco. Byla totiž rozkradena ještě dřív, než stihla na místo určení doputovat, nebo vzápětí poté. Stalo se to třeba v Jemenu (zde), v Gaze (zde), v Somálsku (zde), nebo v Mosambiku (zde). Rozkrádání rozvojové pomoci je už zkrátka takový obyčej a tak není jediný důvod, proč by měla být pomoc „klimatická“ výjimkou.

Ale dejme tomu, že by se stal zázrak a podstatná část z poskytnutých prostředků by se nevypařila. A připusťme zároveň, že mají pravdu zastánci antropogenní teorie o příčině změn klimatu. Tedy, že by skutečně bylo možné to, co člověk údajně „pokazil“, snižováním jím produkovaných emisí CO2 „napravit“. Byť osobně této teorii nevěřím ani za mák. Domnívám se však, že i v případě, kdy by se tyto dva předpoklady opravdu naplnily, je téměř vyloučeno, aby za pomoci prostředků ze zmiňovaného fondu ke snížení jakéhokoliv znečištění, natož pak k úbytku emisí CO2, opravdu došlo.

Nemohu se totiž zbavit dojmu, že drtivá většina obyčejných lidí v zemích potenciálních příjemců prostředků z fondu pro „boj s klimatem“ řeší úplně jiné problémy a nějaká klimatické změna je vůbec nezajímá. Pokud o něčem takovém vůbec vědí. K tomuto přesvědčení mne vede mimo jiné i moje osobní zkušenost. Před nedávnem jsem se totiž vrátila z Indie, tedy z jedné ze zemí, které zřízení zmiňovaného fondu požadují. Pohybovala jsem se mimo turisticky frekventované oblasti, konkrétně jsem navštívila Himaláj a jeho podhůří. Tedy místa, kde na cizince moc nenarazíte a která tak lze považovat za hodně autentická.

Indové mají, eufemisticky řečeno, poněkud jiný vztah k čistotě, hygieně a pořádku, než máme my. Všude se válí nepředstavitelné množství odpadků a člověk musí doslova na každém kroku dávat velký pozor, aby nešlápl do něčeho mazlavého a nevoňavého. Ať už původu zvířecího nebo lidského. Největší dominantou tamních městeček a vesnic je často obrovská skládka situovaná obvykle do jejich středu. Asi aby to k ní neměl nikdo daleko. Ale i tak na ní končí jen část odpadu. Když tato hora vyroste nad únosnou mez, tak ji zkrátka zapálí. A tak pořád dokola.

Tamní lidé vyráběli po generace obaly, nebo nádoby z přírodních materiálů (kupříkladu z listů, dřeva, nebo proutí). Když pak už takový předmět nepotřebovali, tak se ho zbavili tím nejjednodušším způsobem. Zahodili ho, kde je zrovna napadlo. Nebyl v tom problém, protože se za chvíli rozložil. Relativně nedávno si však přestali tyto předměty vyrábět sami a začali používat věci produkované z plastu. Svoje chování ovšem nezměnili, a tak stejně jako dříve házeli košíčky z listí vedle cesty, dělají to samé i dnes s plastovými lahvemi. A že si tím zaneřádí prostředí, ve kterém žijí? To vůbec neřeší. Přestože to někdy vede k docela nechutným věcem. Třeba když se v odpadcích prohrabávají krávy a dojídají to, co po lidech zbylo. Často to přitom slupnou i s obalem. Ten jim projde trávicím traktem, a protože jej nedokáží strávit ani jejich čtyři žaludky, vyjde z nich zase ven. Není tak úplně neobvyklé narazit na krávu, které visí kus igelitu ze zadku. Když tohle člověk vidí, tak si teprve uvědomí, jak je důležité, že jsme si v Evropě zakázali plastová brčka…

Indové si zkrátka s odpadem hlavu nelámou a zbavují se jej tím nejjednodušším způsobem. Což se projevuje mimo jiné i na kvalitě a čistotě povrchových vod. Možná si ještě pamatujete, jak na tuto zemi udeřilo letos na jaře sucho (zde). Tenkrát jsme byli vydatně zásobeni reportážemi o tom, jak celá země trpí nedostatkem vody a jaká je to katastrofa. Co jsme se ovšem už nedozvěděli, bylo to, jak se Indové k tomu málu vody, co mají, ve skutečnosti chovají. Že je prakticky veškeré povrchové vodstvo neuvěřitelně znečištěné a plné odpadků. Obzvlášť je to vidět na stojatých vodách, ať už to jsou tůně, jezera, nebo slepá ramena řek. Jejich hladiny jsou totiž často pokryté tak silnou a souvislou vrstvou odpadků, nejčastěji plastů, že člověk kolikrát ani nepozná, že jde o vodní plochu. V Indii se zkrátka člověk na každém kroku setkává s tím, že tamním obyvatelům je stav jejich životního prostředí úplně šumák. A silně pochybuji, že existuje síla, která by to mohla v dohledné době změnit.

Marnost tohoto úsilí je ostatně vidět na pokusech vyřešit jiný velký indický problém – naučit lidi vykonávat svoji tělesnou potřebu na toaletách. Velká část tamních obyvatel jí totiž nemá. Údajně se to týká až poloviny populace (zde). Tito lidé tak vykonávají svoji potřebu, kde se jim namane. Tady už ovšem nejde jen o zaneřáděné životní prostředí, ale doslova a do písmene o zdraví. Vláda se snaží tuto situaci změnit a rozmístila i do těch nejzapadlejších vesniček alespoň mobilní veřejné toalety. Nicméně jedna věc je postavit někde kadibudky a druhá přimět lidi na ně chodit. A to druhé se zkrátka vůbec nedaří. Není totiž výjimkou, že když Indové potřebují, tak nezalezou dovnitř, ale uleví si hned vedle nich. A podle toho, jak okolí kadibudek vypadá, je zřejmé, že takhle chodí i na velkou.

Takže pokud si někdo myslí, že v zemi, kde je těžké naučit lidi neházet plasty do vody a používat toaletu, se najednou jako mávnutím kouzelným proutkem začnou všichni chovat ekologicky a snižovat emise, tak je pošetilec. Tato převýchova totiž bude dle mého soudu trvat celé generace. Indie je zkrátka někde úplně jinde a řeší úplně jiné priority. A tak zatímco u nás zelení fanatici prolobovávají svoje šílené a ekonomicky zničující bezemisní plány do roku 2030 a 2050, tak v Indii budou považovat za úspěch, když tam tou dobou přestanou lidé močit po zdech…

Vzhledem k těmto okolnostem mi celý ten navrhovaný mezinárodní fond pro „boj s klimatem“ připadá jako jeden gigantický klimatický tunel. A je jen dobře, že premiér Babiš odmítá, abychom se této šaškárny účastnili. Kroky, za které je možno naši současnou vládu pochválit, by sice spočítal na (zbylých) prstech jedné ruky i ne příliš úspěšný samovýrobce zábavné pyrotechniky, ale tohle je nepochybně jeden z nich. Ocenění zaslouží i opozice, která v tomto případě zapomněla na svůj „stopBabišismus“, a když už vládu přímo nepochválila (rozumím, že jí taková slova drhnou v krku), tak jí alespoň neokopává kotníky.

Peníze, které bychom jinak do zmiňovaného fondu byli nuceni posílat, tak můžeme využít pěkně u nás doma. Ovšem nikoliv na „boj s klimatem“, ale na smysluplné projekty řešící přizpůsobení se jeho změnám. Je pravděpodobné, že i při nich se část prostředků rozkrade. Ale je pořád lepší, když se tak stane u nás a ne někde v Tramtárii. Alespoň totiž zůstanou v naší ekonomice…