Globální konec rovných příležitostí

aneb Koncil zeleného náboženství v Bonnu

„Ten dnešní svět je nepodařená improvizace. Bude jej teprve třeba vzít pořádně do pařátů, aby z něho něco bylo. Je třeba karabáčem přinutit lidi,aby byli šťastní.“
(Vachek,E.: Pán světa)

Místo úvodu – UN COP23 2017 Bonn

Ve dnech 6. až 17. listopadu 2017 se v Bonnu konal alarmistický koncil zeleného náboženství pod záštitou OSN, eufemisticky nazvaný 23. konference zúčastněných (23^rdConferenceoftheParties /zkratka COP23/, oficiální rámec: United Nation Framework Convention on Climate Change /zkratka UNFCCC/). Údajně bylo zastoupeno 195 zemí, které reprezentovalo přes 25 000 delegátů, náklady na pořádání koncilu a doprovodných programů byly odhadované na 150 miliónů eur.

Světová informační média se předháněla v prezentování strašlivých anticipací klimatické Apokalypsy. Například německé televizní stanice (ZDF, ARD, DW a další) pojaly tuto událost ve vysílání jako fotbalový zápas a příležitost otevřeně prvoplánovitého propagandistického šíření katastrofických předpovědí a scénářů toho nejhrubšího zrna (viz přímý přenos nepovedené performance Greenpeace – obsazení uhelné nákladní lodi na Rýně s poselstvím A. Merkelové).

Žádná, třeba již mnohokrát vyvrácená lež, nebyla vynechána.Neinformovaný laický televizní divák se při jejich sledování musel třást hrůzou, konfrontován tváří v tvář s neodvratným koncem světa, který musí nastat v příštím okamžiku. Jako by se inspirovali Vachkovým „Pánem světa“. (Vachek, 1989)

Nechutnost dezinformační zelené kampaně během COP23 skutečně dosáhla nových vrcholů, mj. také zneužíváním houfů dětí v přidružených programech, jejich odpapouškovaných iracionálních apelů vyzývajících k „záchraně umírající planety Země“ a šířením absurdních zelených nesmyslů do škol (např.(BMUB-Redaktion, 2017).Koneckonců tyto dnešní děti jsou těmi, kdo dostanou účet k zaplacení. A ten nebude malý. Ale budou jistě platit s dobrým pocitem, že svou platbou pomohly odvrátit ‚katastrofu‘.

(Souhrn událostí, jednání, dokumentů z COP23 nalezne zvědavý čtenář zde: (2017)<http://unfccc.int/2860.php>).

Ostrovy, které se nepotápějí, ani jim nehrozí zaplavení stoupajícím oceánem

Hostitelskou zemí COP23 bylo technicky a organizačně Německo, avšak skutečným dlouhodobě proponovaným hostitelem byla ostrovní republika Fidži, vystupující jako reprezentant a mluvčí všech ostrovních států jižního Pacifiku.

Tváří COP23 se stal Frank Bainimarama (celým jménem Ratu /= náčelník/ Josaia Voreqe Bainimarama), rozporuplná osobnost nedávné i současné historie Fidži, etnický potomek melanéských válečníků a kanibalů, voják a velitel fidžijských ozbrojených sil, samozvaný předseda vlády a diktátor. Krátce a jednoduše, kdo může být kvalifikovanějším a vhodnějším vůdcem zelených legií pro světový boj s klimatem, než potomek kanibalů, válečník a diktátor…

Zdá se, že touto volbou OSN definitivně odhodila pokryteckou masku „vědeckého hlasování o vývoji klimatu“ a přehodilo výhybku na přímočarou kolej diktátu a dolování financí. Celou agendu už od COP21 v Paříži 2015, COP22 v Marrákeši a samozřejmě COP23 v Bonnu lze shrnout do dvou bodů:

– snížit růst průměrné globální teploty k roku 2100 do max.1,5°C a když se to nepovede, tak alespoň do 2°C, ve srovnání s „předindustriálním obdobím“- snižováním emisí, především CO₂;

– od roku 2020 budou země, které ratifikovaly Pařížskou klimatickou smlouvu společně vynakládat na boj proti klimatu 100 miliard dolarů ročně(tj. podle současného kurzu asi 2 bilióny 197 miliard Kč/rok).

Na COP23 v Bonnu byla donekonečna omílána připravenost zúčastněných zemí dodržet závazky Pařížské smlouvy (COP21), tj. finančně se podílet na „boji proti změně klimatu“a dobývači renty v celém světě si blaženě mnuli ruce. Reálnost dodržení omezeného růstu teplot byla tou zcela vedlejší agendou, peníze byly i zde až na prvním místě…

Pařížské smlouvě byl věnován článek v Téma 4/2015(Kružík, 2015), kde byl komentován vysněný záměr klimaalarmistů zavázat zúčastněné rozvinuté země, že na /zbytečný/ boj proti „globálnímu oteplování“, resp. „boj proti klimatickým změnám“ – každoročně po dobu nejméně 100 let společně vynaloží až 2 % světového HDP.

Klimaalarmisté a na ně zavěšené pijavice, halící se skromně do altruistického hávu starosti o budoucí generace, planetu Zemi a okolní Vesmír, očekávali, že dostanou každoročně k utracení částku zhruba1 545 miliard dolarů a více, podle aktuálního růstu světového HDP – světový HDP v roce 2014 činil 77,27 bilionu dolarů – z něhož byla uvedená částka odvozena. To jim sice neprošlo, ale usmlouvali to na již zmíněných 100 miliard dolarů ročně. Podmínka, že smlouvu musí ratifikovat nejméně 55 zúčastněných zemí, produkujících 55 % světových emisí CO₂, již byla splněna.

Mimochodem, PSP ČR ratifikoval na popáté Pařížskou smlouvu 5. září 2017,po předchozím souhlasu horní sněmovny a B. Sobotka k ratifikaci ve stejný den napsal na Tweeteru: „Mám radost, že se Česko definitivně připojilo k Pařížské dohodě o změně klimatu a přijalo odpovědnost vůči budoucím generacím.“Četné komentáře pod jeho postem svědčí o tom, že český národ jeho naivní optimismus ani radost nějak nesdílí…

A ještě jedna poznámka z domácích luhů a hájů: Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) pokládá dohodu za drobný příspěvek Česka k celosvětovému úsilí změnit trend zvyšování emisí skleníkových plynů. „Klimatická změna nepostihuje pouze lední medvědy nebo tichomořské ostrovy, ale klimatická změna čím dál tím víc ovlivňuje a bude ovlivňovat i životy každého z nás prostřednictvím extrémních projevů počasí,“ řekl. (2017)Z tohoto výroku lze usuzovat, že jeho odbornost a znalost dopadů klimatických změn, jsou zjevně mimo jakoukoli pochybnost!

Klíčové sdělení COP23 sen týkalo ostrovů Oceánie a znělo v různých obměnách: “Theislands are sinking, and they want assistance (help).” /“Ty ostrovy se potápějí a potřebují podporu (pomoc.)“/„That is what the Pacific is vocal about to the world,“ said Mr. Bainimarama. /To je to, co Pacifik volá do celého světa, říká pan Bainimarama/ bylo zveřejněno v interview pro Samoa Observer. (2017);(2017)

Závislost Oceánie na darech a dotacích

Jean Jacques Rousseau a široký okruh racionalistů vytvořili v 18. století sentimentální představu „vznešeného divocha“ žijícího v harmonickém souladu s přírodou v tropickém ráji, aniž by konfrontovali svoje romantické blouznění s drsnou realitou. S oprašováním této zcestné a naivní představy se setkáváme znovu a znovu u různých aktivistických hnutí i v současnosti.

Jižní Pacifik byl postupně osidlován, jako poslední, dosud neobydlený kout Země až od doby cca 50 tisíc let BP. Rozlišují se tři hlavní vlny osídlení rozdílného původu Austronésané s příbuzenskými kořeny až u drávidských kmenů Indie (dnešní Aboriginové a Papuánaci), před 5 – 3,5 tis. lety Polynésané, jejichž původ je spojován s jižní Čínou a Tchaj-Wanem, se záhadnými stopami Děnisovského genu, a nakonec Melanésané, drsní válečníci a kanibalové z přesvědčení. Všechny vlny osídlení byly kulturami doby kamenné a tento stupeň vývoje zůstal v Pacifiku zakonzervován do současnosti. A tak, i když díky misijní činnosti posledních dvou set let domorodci vesměs vyznávají křesťanství, umějí číst, psát a počítat /někteří/, svými návyky a hodnotovým systémem rodové, případně kmenové příslušnosti, trčí stále nejméně po kolena v mladším paleolitu a neolitu. (2017) (2017)

Příchod domorodců do ostrovních tropických rájů jižního Pacifiku byl vždy poznamenán masívní populační explozí, která po rychlém vyčerpání zdrojů potravy končila kolapsem, většinou doprovázeným kanibalismem a přeskokem zbytku populace na další souostroví, nezřídka také pod tlakem další vlny vyhnané kolapsem v sousedství, s variantou velké hostiny, pokud nestačili nebo neměli jak uprchnout. To, že byli hlavním chodem, je dnes etnografy omlouváno nebo taktně přecházeno mlčením.

Nejpokročilejší byli Polynésané, skvělí mořeplavci a navigátoři. Nesoustavné archeologické nálezy svědčí o jejich nejlepším přizpůsobení (rozvoj keramiky v počátečních bohatých fázích migrace do nového archipelagu), které však znamenalo, že pokud udrželi populační explozi pod kontrolou, nebyli dostatečně početní a silní aby odolali kanibalským výpravám Melanésanů.

Tam, kde existují souvislejší informace o průběhu osidlování, lze identifikovat neblahé působení a dopady tzv. windfall efektu (zde ve smyslu jednorázová odměna – bonus z dosud nenarušeného ekosystému).

Modelovým příkladem jsou dějiny ostrova Nauru. Jeho obyvatelé se na několik desetiletí stali nejbohatší populací na světě, díky ložiskům biogenních fosfátů (guána).Rozběhla se populační exploze, provázená až dětinským plýtváním a obrovským zadlužením, následovaná ekonomickou i ekologickou implozí. Dnes je tato populace postižená těžkou obezitou (více jak 95 % původních obyvatel), těžkou cukrovkou (více jak 31 %) a dalšími navazujícími nemocemi, krachující ekonomika, vykácené lesy – zejména mangrovy, které bránily pobřežní erozi a chránily ostrov před bouřemi a cyklóny, jsou obrazem zmaru a zkázy, kterou si domorodci přivodili sami.Dnes jsou zcela závislí na vnější podpoře. Dosti známý je také kolaps podobně odtržené populace Velikonočních ostrovů – dávno před příchodem bělochů.

Na větších ostrovech, které ještě mají vulkanické horské jádro, probíhá tento proces pomaleji, ale „oholené“ korálové ostrovy a atoly jsou ničeny erozí a kousek po kousku se z nich stávají, působením přemnožených domorodců, holé, neplodné a neobyvatelné, mrtvé vápencové útesy v oceánu, závislé na nenávratné zahraniční pomoci.

Nelze se proto divit, že domorodci celé této Pacifické oblasti při konfrontaci s dosud neznámou vyspělejší kulturou bělochů, byli mentálně připraveni přijímat a vytvářet opakovaně, ale i paralelně ve všech oblastech Melanésie a Mikronésie, různé varianty „cargo kultů“. (Špaček Jan, 2015)

Jejich připojení k alarmistické globálně oteplovací misi UN a stylizování se do role obětí, je jen jejich další neméně absurdní variantou.

Otevřený dopis Nils-Axel Mörnera předsedovi vlády republiky Fidži a prezidentovi COP23 Franku Bainimaramovi

Nehorázné výroky o stoupající hladině Pacifického oceánu vyvolaly nečekanou reakci. Vědec, vedoucí institutu paleogeofyziky a geodynamiky Univerzity Stockholm, prezident INQUA komise pro změny hladiny moří a pobřežní evoluce, etc., ale také vedoucí čerstvě (v roce 2017) skončeného projektu výzkumu změn úrovně oceánské hladiny na Fidži, zaslal F. Bainimaramovi otevřený dopis, ve kterém jej seznamuje s čerstvými výsledky výzkumu na Fidži (úplné znění dopisu (Mörner, a další, 2017)), kde sděluje (cit):

„Byli jsme ve vaší krásné zemi a provedli jsme detailní analýzy úrovně mořské hladiny, které zcela vylučují možnost, že by mořská hladina byla ve vzestupném módu, ale naopak se prokázalo, že je perfektně stabilizována posledních 50 – 70 let. Proto jsou veškerá tvrzení o generelním vzestupu hladiny oceánu a zaplavování pobřeží totálně nezdůvodnitelná.“

Zde jsou fakta

– mořská hladina setrvává na současné úrovni déle nežli posledních 200 let;

– na Fidži je úroveň hladiny oceánu perfektně stabilní posledních 50 – 70 let;

– tato stabilita je indikována růstem korálů (zastavením vertikálního růstu a výrazného laterálního /stranového/ rozrůstání korálů a tvorba mikroatolů) – a korály nelžou. (Obr. 1)

 

Obrázek 1 Kritická hloubka pro růst korálů je 40 cm pod nejnižším stavem hladiny při odlivu (na fotografii). Jestliže se hladina moře nezvyšuje, jsou korály nuceny se rozrůstat laterálně (do stran). Studovali jsme tyto případy na mnoha místech souostroví Fidži. Provedli jsme radiokarbonová datování korálových útesů z jejich již mrtvých center, vždy se stejným výsledkem absolutního stáří – „mladší než 1950“, dokládající, že hladina oceánu byla perfektně stabilní po dobu posledních 50 – 70 let. A korály nelžou. (Překlad autor)

 

Obrázek 2 Rekonstrukce vývoje úrovně hladiny Pacifiku za posledních 500 let.(Originál od Mörner&Mattlack-Klein, 2017c) Změny úrovně hladiny na ostrově Yasawa (Fidži). Úroveň hladiny byla vyšší v 16. a 17. stol. (1 – o 70 cm), nižší v 18. stol. (2 – o 50 cm) a na současné úrovni se drží v průběhu 19., 20. a počátku 21. stol. (3), s mírně zvednutou hladinou na počátku 19. stol. a s perfektně stabilní úrovní během posledních 50 – 70 let, jak dokazují mikroatoly na mnoha lokalitách, datované radiokarbonovou metodou (¹⁴C). Konsekventní je naprostá absence zvyšování současné hladiny. (Vysvětlivky: Present Sea Level – současná hladina – světle modrá čára; rekonstrukce hladin – tučná tmavě modrá čára; oscilace v 19. stol. – tenká tmavě modrá čára. Na horizontální ose jsou letopočty, na vertikální ose odchylky úrovně hladiny vzhledem k současnému stavu v [cm]).

V dopise je také grafická rekonstrukce vývoje hladiny Pacifiku za posledních 500 let, která dokládá stabilní hladinu od roku 1800 do současnosti (Obr. 2).

Na závěr dopisu prof. Mörner vyzývá F. Bainimaramu: „Věřte výsledkům terénních výzkumů z ostrovů Fidži, které neindikují žádný vzestup hladiny moře. Korály z ostrovů Fidži indikují naprostou stabilitu hladiny od roku 1950.“

Také poloha většiny ostrovních států Mikronésie, Melanésie a Polynésie na severovýchodním oblouku indoaustralské litosférické desky, směrem do oceánské pacifické desky, vymezené hlubokomořskými příkopy, jim zaručuje určitou stabilitu – totiž rozhodně nemohou klesat, protože podsouvající se oceánská kůra Pacifiku je udržuje v obdukčním režimu (nasouvání nad oceánskou desku) a navíc jim vznikají nové vulkanické ostrovy z vystupujících nových aktivních vulkánů (viz Tonga Ha’apai v roce 2011).

Závěr

V současnosti se stalo pravidlem v médiích uvádět: ‚vědci varují‘, ‚vědci věří‘, ‚vědci dokázali‘ – aniž by bylo upřesněno o jaké „vědce“ se jedná, popřípadě mediální nonsens ani není žádnými anonymními „vědci“ zaštítěn.

„Když nějaký ‚vědec‘ … v bílém plášti prohlásí něco pro veřejnost, ta mu třeba ani nerozumí, ale v každém případě mu věří… Vědci mají monopol na formuli: ‚Je to vědecky, nade vší pochybnost, dokázáno,’ vypadá to, jako by toto kouzelné zaříkadlo předem vylučovalo možnost jakéhokoli rozporu“ (Standen, 1950).

Americký molekulární biolog Jonathan Wells k tomu prohlásil(cit):„Kritici dostávají cejch nevědeckosti, upírá se jim možnost publikovat příspěvky v hlavních časopisech, jejichž vydavatelská grémia ovládají dogmatici.Kritikům se odpírá podpora ze strany státních orgánů, jež postupují navrhované projekty ke „kolektivnímu“ posouzení dogmatikům, a tak jsou kritici pozvolna z vědecké komunity úplně vytlačováni.V tomto procesu veškeré důkazy proti alarmistickému názoru jednoduše mizí, stejně jako svědci proti mafii. Nebo se důkaz pohřbí ve specializovaných publikacích, kde ho dokážou najít jen specialisté. Jakmile se umlčí kritici a všechny důkazy se zametou pod koberec, dogmatici prohlásí, že vědecká debata o jejich teorii právě probíhá, a že proti ní nejsou žádné důkazy.

Mladší vědci coby teoretici a vycvičení odborníci jsou v našich univerzitách vychováváni jako křečci či veverky ve věčně se otáčejícím kole. Naučí se nazpaměť určité poučky, jako je zjednodušený koloběh uhlíku v prostředí, nikdy se však neptají po jejím zdůvodnění, protože to je jednoduše zakázáno, pokud chce někdo dostat diplom a později třeba ještě profesuru. Mladší vědci se cítí se svými technickými aparáty, měřícími přístroji, sondami a počítači nadřazeni vědcům z doby před sto lety, přestože ti byli s přírodou těsně spjati. Dnešní specializovaný mikrobiolog přitom dnes sotva něco ví například o makrobiologii a podobné tematice. Interdisciplinární vzdělání, jež by bylo zapotřebí, je dnes vzácností. Ztrácíme z očí souvislosti a na rozhraní jednotlivých oborů, ale i uvnitř jednoho oboru, vznikají hluchá místa.“ (Wells, 2000, s. 235).

Teorie v rozporu s rozumem, jako je antropogenní oteplování, tak neměla reálnou šanci, že ve vědeckém světě – pokud se nebude moci pochlubit nálezy – prorazit. Proto vědci byli a dodnes jsou nuceni vyrábět vědecké podvrhy. Po desítkách let podvodů je nyní v hlavách lidí pevně zakotvena teorie, na jejíž oprávněnost se ze setrvačnosti a pohodlnosti už nikdo neptá.

Proto podvody, ač k nim docházelo po dobu 20-30 let a kolegové a spoluautoři o nich věděli, nikoho oficiálně nevzrušovaly a nevzrušují, pokud náhodou nedojde k rozsáhlejšímu úniku informací a důkazů o manipulaci s daty, jako se stalo a Mannovou CO₂ hokejkou a měřením „globálních“ teplot.

Důležité je, že peníze do pseudovědy globálního oteplovacího alarmismu proudí na plný profil.

Zdroj