Hladík chce změnit Ústavu – a připravuje si tím cestu na klimatickou žalobu

Zpravodajské servery bez přemýšlení a bez kritického přezkoumání převzaly a přetiskly narativ PR sekce MŽP, že chtějí do Ústavy ČR „doplnit ochranu vody“. Akorát že tento ostentativně chvályhodný záměr je pouhý trojský kůň, s jehož pomocí chce ministr Hladík do Ústavy propašovat i něco jiného, podstatně důležitějšího, dokonale gumového a zneužitelného.

Idnes píše: „‚Měli bychom k vodě jako ke strategické surovině přistupovat, řekl ministr životního prostředí. Proto vláda navrhuje změnu Ústavy s výslovnou vyšší ochranou vody.“

Jedná se o Článek 7 Ústavy ČR. Ten doposud zněl takto:

Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.

Hladíkův návrh ale pouze nedoplňuje ochranu vody. On úplně přepisuje a předělává jádro článku 7 na zcela jiné znění:

Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů, zejména vody, a o ochranu životního prostředí.

Všimněte si nenápadného, ale zcela zásadního rozdílu. Zatímco původní znění Ústavy hovoří o „ochraně přírodního bohatství“, Hladíkova verze namísto toho říká „ochrana životního prostředí.“

Proč je to důležité? Protože nedávná empirie nás učí, že klimaaktivisté si osvojili velmi kreativní a drzou taktiku násilného vynucování dekarbonizačních opatření skrze soudy, kterým jako argument předloží právě neuvěřitelně překroucený výklad právě „ochrany životního prostředí.“

Například v Montaně podalo šestnáct roztomilých dětí ve věku 2 až 18 let, ve skutečnosti sehnaných nevládkou Our Children’s Trust, klimatickou žalobu, kauzu zvanou „Held v. Montana“. Ta argumentovala v kostce takto:

1. Ústava Montany říká, že „Stát a každá osoba mají udržovat a zlepšovat čisté a zdravé životní prostředí pro současnou i budoucí generaci.“
2. Klimatická změna má negativní vliv na přírodní prostředí Montany, jakož i na fyzické a hlavně psychické zdraví dětí a adolescentů („muset sledovat tání ledovců“), což je v rozporu s požadavkem ústavy.
3. Ergo klimažaloba požaduje, aby Nejvyšší soud Montany judikoval, že je protiústavní aby Montana nebojovala proti klimatické změně, a že musí přikázat Montaně, aby ve svém Zákoně na ochranu životního prostředí povinně začala zohledňovat emise CO2 a klimatické aspekty, ačkoli to doposud nedělá. Zejména co se týče energetických staveb.

Žaloba, na které se podílel montanský člen panelu OSN IPCC, samozřejmě okamžitě uspěla. (Obhajoba povolala jako soudního znalce promovanou geofyzičku a dissentní klimatoložku Judith Curry, která byla připravena rozcupovat mizerné důkazy klimaaktivistů. Montana se však rozhodla hrát to raději čistě jako „nudný procedurální spor“ o pravomoci – a prohrála.)

I v naší zemi již jsme měli podobnou klimatickou žalobu. Podal ji spolek Klimatická žaloba, který se nijak netají tím, že jde o účelovou slepeninu za účelem maximalizace úspěchu. Reálně nejde o nikoho jiného, než o neblaze proslulou nátlakovou organizací Ekologický Právní Servis, po řadě kontroverzí přejmenovanou na Frank Bold Advokáti. I ta se s odvoláním na totéž perverzní překroucení „práva na příznivé životní prostředí“ domáhala faktického nároku na zákaz průmyslu a dopravy.

Česká klimažaloba v prvním kole uspěla stejně, jako ta Montanská, ovšem s jedním háčkem. Akademie věd ČR, jdoucí jako vždy s dobou, si zřídila Centrum pro klimatické právo, které průběh pražské klimažaloby podrobně popisuje. Klíčová je tam tato zmínka:

Žalobci svá tvrzení založili přímo na uvedených mezinárodních a evropských dokumentech, protože ČR nemá rámcový klimatický zákon, který by vytyčil cíle (např. cíl klimatické neutrality, dlouhodobé a krátkodobé cíle snižování emisí nebo cíle adaptace) a o nějž by se žaloba mohla opírat.

O to tu jde. Doposud mohli klima-žalobci pouze odkazovat na zahraniční rámcové dohody a zkoušet znásilňovat Článek 35 Listiny Základních Práv a Svobod, který říká:

Článek 35
(1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.
(2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.
(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Jenže s tím je jedna velká potíž. Ten samý článek, který obsahuje zneužitelnou klauzulku o „právu na příznivé životní prostředí“, totiž ve třetím odstavci obsahuje i jasné pravidlo proporcionality: „nad míru stanovenou zákonem.“ Takže „extensivní výklad“ jako v Montaně nefunguje – není oprávněný.

Aby klimažaloby v ČR uspěly a aktivisté mohli konečně začít ve velkém násilím zakazovat a v posledku vyvlastňovat a bourat průmysl, krávy, auta atd. stejně jako v Nizozemské klimažalobě, nebo alespoň zakázat tepelné elektrárny a vynutit větrníky jako v Montaně, potřebují jako první právě nějak nenápadně prosadit tu „míru stanovenou zákonem“. Přesně o to se teď snaží urputně klimaaktivistický ministr Hladík.

Načasování tohoto pokusu je ideální – pozornost celé veřejnosti je upřená na války v Izraeli a na Ukrajině. Zdánlivě kosmetická změna se snadno schová – a pokud by si jí někdo všiml, její šikovné zarámování do narativu „válek o vodu“ krásně podvědomě zarezonuje s emocemi veřejnosti a sveze se s nimi bez odporu. A když se mu to celé povede prodat jako „jen doplněk o vodě“, poslanci se snadno nechají zmanipulovat a nevšimnou si té změny jednoho slovíčka, o kterou jde skutečně a v prvé řadě.

Ministr Hladík je zatraceně chytrý chlap, to se mu nedá upřít. Bohužel je to i nekompromisní zastánce Green New Dealu, který chce implementovat fanaticky v plné síle, bez ohledu na destruktivní dopady. Je to také vůdčí síla za dekarbonizační politikou v koalici SPOLU. Jak o něm ve svém medailonku napsal Daniel Kaiser z Echa:

Petr Hladík je velmi ambiciózní člověk, který si zřejmě vyhodnotil, že s radikální zelenou politikou à la EU se dá politicky dojet vysoko. To díky němu, respektive jeho vinou, KDU-ČSL zaujala před rokem a půl, tedy souběžně se zveřejněním balíčku Fit for 55 komisařem Timmermansem, radikálně zelené postoje typu konec těžby uhlí uspíšit hodně před rok 2038; mohutně podporovat další rozvoj tzv. obnovitelných zdrojů a instalovat solární panely na budovách (100 tisíc soláry nově osázených střech veřejných budov se od lidovců dostalo do programu koalice Spolu).

Lidovci jako první z parlamentních stran se už v roce 2019 přihlásili k vyšinuté představě uhlíkově neutrální ekonomiky do roku 2050.

Když koalice Spolu dávala dohromady svůj program pro volby, za lidovce kapitolu o životním prostředí na starosti vyjednával právě Hladík, a jeho protějšek z ODS Alexandr Vondra se ocital v defenzivě a Hladíka musel brzdit.

Naštěstí novináři z iDnesu Hladíkova trojana vytáhli na světlo. Stále je tedy čas napsat svým poslancům v parlamentu a varovat je před klimažalobami a před tím, co na ně Hladík zkouší.

Ale možná mu křivdím. Nechci být nespravedlivý. Určitě je jen přepracovaný a jak pořád mluví o životním prostředí sem, životním prostředí tam, prostě mu to ujelo a vlepil z nepozornosti životní prostředí místo přírodních zdrojů. Pochopitelné, všichni jsme jen lidé. Náprava je naštěstí zcela jednoduchá: klauzulka o vodě se přidá do stávajícího článku 7 Ústavy bez nebezpečné výměny „přírodních zdrojů“ na „životní prostředí“.

Vážení poslanci a senátoři, opravte prosím chybku ministra Hladíka a dohlédněte, aby znění změny Ústavy opravdu pouze doplnilo zmínku o vodě a znělo jedině takto:

Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů, zejména vody, a o ochranu přírodního bohatství.

A pro případ, že by poslanci a senátoři byli plně vytíženi mezinárodní politikou, váženým čtenářům doporučuji jim toto důležité znění připomenout dopisem či alespoň e-mailem, až přijde Hladíkova novela Ústavy na pořad dne. Od toho tu máme ODOK.

Zdroj