HYDROLOGIE: Chceme mít v budoucnu dost vody v Česku?

Nezabývejme se světovou globalizací, kosmickým podnebím, emisemi, klimatickými změnami nebo koloběhem vody na zeměkouli. To vše již mají vyřešeno vědci seznamující nás s tím v závěrech a doporučeních ze svých celosvětových konferencí. Zaměřme se pouze na naši českou globalizaci a s tím souvisejícím koloběhem vody v naší krajině.

Nedávno zveřejněná „Studie proveditelnosti vodního koridoru Dunaj-Odra-Labe“ Ministerstvem dopravy ČR potvrdila, že dokončení víceúčelového vodního koridoru (v obrázku trasa zakreslena červenou čarou) je dílo pro budoucnost Česka z hlediska dopravního, technického, vodohospodářského, energetického a rekreačního ekonomicky prospěšné.

 

Nemalý celospolečenský přínos jeho dokončení spočívá ve funkci vodohospodářské. Pro představu velmi zjednodušený popis vodního koridoru. Jedná se o řadu nestejně dlouhých rybníků ve svahu mezi sebou propojených propustkem s možností přečerpávání vody vodní elektrárnou z jednoho do druhého.

Dlouhodobá hydrologická charakteristika hlavních povodí Česka:

 

Zdroj: Plán hlavních povodí České republiky.

Z tabulky je zřejmé, že v dlouhodobém průměru spadne na území Česka za rok cca 660 mm srážek, tj. cca 52 miliard m³ vody, z toho odtéká řekami Labe, Odra a Morava okolo 30 %, tj. 15,6 miliard m³ vody.

V Evropě jsme jediný stát, který „žije“ z atmosférických srážek – deště a sněhu a nikdy nám víc vody odnikud nepřibude. Našimi řekami nám odtéká mimo Česko nemalý objem vody. Okolní státy mají vodu rovněž z atmosférických srážek a navíc z řek přitékajících na jejich území.

Chceme-li hospodařit s vodou, nejprve ji musíme mít. Tuto jistotu mohou řešit vhodné způsoby zadržování vody v krajině tak, aby „ani kapka“ vody neodtekla z povodí bez užitku. Propojení povodí Labe, Odry a Moravy vodním koridorem Dunaj-Odra-Labe a vybudování několika přehradních nádrží velké retence, to jsou s velkou pravděpodobností jediné možnosti, jak pro budoucnost Česka zadržet trvale více povrchové vody a doplňovat ubývající podzemní vody, jejichž hladina obvykle kopíruje hladinu vody v blízkém korytě vodního toku.Nedostatek vody v krajině se liší od jiných klimatických katastrof tím, že poskytuje obrovský časový prostor k přípravám opatření proti suchu.

Proč toho nevyužíváme? Neboť jen lidská psychika způsobuje, že jsme neteční k rizikům, o nichž si chybně myslíme, že se nás nedotknou. Neměli bychom si dovolit čekat až do doby, kdy se nedostatek vody stane bezprostřední hrozbou našeho dosud spokojeného bytí.

Po roce 1947, kdy bylo největší sucho v historii, vodohospodáři dbalí budoucnosti Československa byli prozíravější a důslednější. Pro rozvoj potřeb společnosti pokračovali podle prvorepublikového „Generelu lokalit pro akumulaci povrchových vod“ stavbou přehradních nádrží (např. Vltavské kaskády – Slapy, Lipno a Orlík, šesti na severní Moravě, Želivky a Káraného – pitná voda pro Prahu, a mnoha dalších) a dobře věděli, že k užitku díla dojde od zahájení stavby za více jak 10 let.

Výdobytky civilizace se snahou o trvalý hospodářský a společenský růst nezastavíme. Fragmentace krajiny úspěšně pokračuje, stále přibývá udusaná půda, odlesněné plochy, denně zabíráme plochu 10 fotbalových hřišť montovnami, sklady, parkovišti, zámkovými dlažbami, dopravní infrastrukturou aj., vše pozvolna, ale jistě značně snižuje kvalitu ploch pro vsakování vody v krajině, dotace podzemních vod trvale klesá, zvyšuje se odpar vody z těchto ploch, po dešti či tání sněhu dochází k rychlému odtoku vody z krajiny a znehodnocování zemědělské půdy erozí,její schopnost zadržet vodu je o 40 procent menší než před rokem 1950, atd.

Co dál, co s tím? Jeden rok se budeme radovat, že je vody dost, jen ty podzemní nás trochu zlobí a nedoplňují se, tak budeme vrtat hlouběji, ale donekonečna to nepůjde. Utratíme pár miliard za obnovu drobných vodohospodářských ploch, za dešťovky apod. Příští rok nebo dva bude zase sucho, ale nějak to zvládneme, třeba i administrativně, v řekách pod stávajícími přehradami zajistíme rybám aspoň minimální průtok vody k životu a budeme spoléhat, že opět přijdou příznivější roky. Čas bude rychle ubíhat v pravidelných čtyřletých volebních intervalech, účinná dlouhodobá opatření proti suchu jsou na „dlouhé lokty“, těmi ať se zabývají naši potomci.

Vodní koridor Dunaj-Odra-Labe bude zadržovat až 20 milionů m³vody v krajině jen svým objemem. Rovněž umožní snížit odtok vody z povodí, kde bude pozitivní bilance pomocí přečerpávacích vodních elektráren v jednotlivých plavebních stupních čerpáním do horních zdrží. Např. roční snížení odtoku jen o 5 procent by znamenalo převedení vody nazpět o objemu 780 milionů m³(pro porovnání, jedná se o čtyřnásobek retenční kapacity vodní nádrže Lipno). To umožní za sucha dotovat široké vodohospodářsky deficitní oblasti, zejména jižní Moravu a Polabí, snižováním odtoku na tocích a případně čerpat vodu z koridoru štolovými přivaděči do tří vrcholových retenčních nádrží – Spálov na řece Odře, Hoštejn na Březné a menší nádrže Písečná na Potočnici. Pokud se usoudí, že je dobré mít rezervu vody pro období sucha v celkovém objemu 456milionů m³, bude vhodné je vybudovat.

Vodní dílo bude plnit přečerpáváním vody mezi povodím Labe, Odry a Moravy navzájem i významnou protipovodňovou funkci, a to možností využít bezpečnostní rezervy do jednoho metru výšky retenčního prostoru pro případ povodní.

Zajištění takových služeb koridorem má vysokou ekonomickou hodnotu a nebude v budoucnu v Česku pravděpodobně zapotřebí využít dalších 62 vytipovaných lokalit hájených Generelem LAPV z roku 2011 pro výstavbu vodních nádrží.

Řízeným vodohospodářským režimem bude vody v krajině po celý rok stále dost „tak akorát“, ať je rok suchý nebo mokrý. ¹⁾

Voda patří k svobodným a základním lidským právům. Voda je pro každého jedince natolik základní potřebou, že bez ní nelze prosadit absolutně nic.

Zdroj