IPCC podvádí veřejnost

V září 2013 má vyjít již pátá zpráva OSN o stavu klimatu (AR5). Je tedy vhodná doba zhodnotit dosavadní úspěchy Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC). Jsou klimatické modely, z nichž IPCC vychází, spolehlivé? Jsou globální změny klimatu způsobeny člověkem, nebo jde o přírodní procesy? Nepodvádí se s klimatologickými daty? Máme věřit katastrofickým scénářům, nebo je na místě klid a pokora?

Omyly klimatických modelů

O založení IPCC se rozhodlo v půli 80. let na schůzi v rakouském Villachu. Tam bylo vzneseno varování, že do roku 2030 mohou teploty stoupnout o 3 °C. Dnes už víme, že se nic takového nevyplnilo. Počátkem roku 2013 předseda IPCC, železniční inženýr Pachauri, uznal, že už sedmnáct let není žádné statisticky prokazatelné oteplování. Ovánocích 2012 britští klimatologové z Met Off opravili svou předpověď a neočekávají žádné oteplení ani dalších pět let.

Proč se modely tak mýlily? Protože za prvního šéfa IPCC politici dosadili asi nejhloupějšího klimatologa 20. století. Pan Bert Bolin ze Švédska při vysvětlování růstu teplot zcela ignoroval účinek nárůstu sluneční aktivity. Vše automaticky vysvětloval emisemi CO2. Byl uhlíkem doslova posedlý. Právě proto se Bolin politikům hodil. Chtěli z oteplení obvinit CO2, aby mohli inkasovat pokuty od každého, kdo používá fosilní paliva. Fámy, že má být zavedena „daň z uhlíku“, se tak dlouho zesměšňovaly jako konspirační teorie, dokud se nestaly skutečností.

Abychom pochopili, kdo za tímto komplotem stál, musíme se vrátit pár let do minulosti. Klimatický panel byl výtvorem ekologické komise OSN, takzvaného „UNEP“. Tuto instituci založil a její šéfy jmenoval pan Maurice Strong, jeden z předních činitelů tzv. Římského klubu. To je politické hnutí, které v roce 1972 vydalo legendární knihu „Meze růstu“. V knize klub bez obalu za svůj cíl vyhlásil zničení hospodářského růstu. Důvod? Prý nerostné suroviny za pár desítek let dojdou. Ropa dojde do roku 1992. Čím pomalejší bude hospodářský růst, tím méně surovin spotřebujeme a déle nám vydrží. K tomu potřebujeme zavést globální přídělové hospodářství v sovětském stylu.

K zastavení prosperity měla sloužit uhlíková daň a zdražování energií. Obyvatelstvo mělo být k poslušnosti přinuceno strachem. Od toho tu byly Bolinovy strašidelné scénáře o tom, co prý se stane, pokud nezastavíme růst CO2. Vytvářet takové scénáře je přitom kumšt, protože v dějinách ke krizím docházelo naopak kvůli ochlazování – klasickým příkladem je pád Mayské říše.

Takže když měla IPCC pro své teze předložit důkazy, nastávaly rozpaky. Ačkoli USA do klimatologie za posledních dvacet let nalily přes 35 miliard dolarů, dodnes jsou jediným argumentem klimatologů dojemné gumové grafy. Graf sluneční aktivity se splácne, jako když ho přejede parním válcem. Zatímco graf vývoje teplot se natáhne na výšku, co to jen jde. Tak vzniká iluze, že oteplení nelze vysvětlit působením Slunce.

Poroučíme větru dešti

Pokaždé, když vyšla nová zpráva IPCC 2001, novináři citovali jen klíčový závěr. Že většina oteplování je „pravděpodobně“ zaviněna lidmi. Jenže ono „pravděpodobně“ není výsledek žádné rovnice či měření. Je to jen slohový obrat, který si schválili politici v OSN na schůzi! Když se časopis New Scientist ptal Tima Highama z UNEP, odkud se najednou vzalo ono „pravděpodobně“, odpověděl: „Nebyly za tím žádné nové vědecké poznatky. Vědci jen chtěli vyslat jasný a silný signál politikům.“

Na základě podobně mlhavých argumentů v roce 1992 na „Summitu Země“ v Rio de Janeiro státy OSN akceptovaly názor, že CO2 je nutno snižovat. Byl přijat princip předběžné opatrnosti, který vlastně znamenal konec zdravého rozumu. Prý nemáme čekat na vědecké důkazy, protože pak by už mohlo být pozdě. Řada vědců byla tímto tmářstvím tak šokována, že podepsali tzv. Heidelberský protest.

Snahy poroučet větru dešti skončily debaklem. Největší průmyslové státy se do snižování uhlíku nezapojily, protože by to bylo moc drahé. Kjótský protokol v roce 2012 vypršel a emise CO2 dál rostou. Richard S. J. Tol, ekonom IPCC, spočítal, že i kdyby EU celých sto let plnila svou klimatickou politiku, oteplování by se tím oddálilo za sto roků jen asi o 0,05 °C.

Pokud si ale uvědomíme, že skutečným cílem klimatické politiky není klima, šlo o úspěch. Přiškrtit ekonomiku se podařilo. V ČR nakonec stály dotace pro privilegované klimatické podnikatele přes 30 miliard ročně. Roční kšefty s uhlíkem se dle Světové banky vyškrabaly v roce 2011 až na 176 miliard dolarů. Kam vedl názor, že bychom měli méně spotřebovávat a žít skromněji? Aby se snížilo spalování fosilních paliv, začaly se místo toho pálit potraviny (tzv. biopaliva), takže miliony lidí neměly co jíst.

Novodobé náboženství

Občané málokdy tušili, jací lidé tahají za nitky klimatického byznysu. V USA k hlavním propagátorům Kjótského protokolu patřil Clintonův poradce Ken Lay, jehož firma ENRON později zkrachovala kvůli účetním podvodům. Odpustky za klimatické hříchy se daly koupit na „uhlíkové burze“, jejímž architektem byl Richard Sandor, dříve přezdívaný „otec derivátů“. Což je nejrizikovější typ burzovních spekulací. Spoluautor burzy, pan Maurice Strong z UNEP, zase koncem 70. let v Crestone v Coloradu založil apokalyptickou sektu.

Vědci hráli úlohu novodobých kněží: „Kupujte odpustky, nebo skončíte v pekle globálního oteplování.“ V roce 2009 na veřejnost unikla korespondence některých klimatologů (aféra Climategate: klima-gejt). Klimatolog Briffa například píše: „Vím, že jsou tu tlaky, abychom vytvořili úhledný příběh o oteplování, jaké za tisíc let nemá obdoby, jenže to není tak jednoduché. Myslím, že před tisíci lety bylo tepleji.“ Tak se svět dozvěděl, že slavný „hokejkový graf“ vznikl „trikem“. Byl to kočkopes vzniklý smontováním dvou odlišných grafů, každý v jinak nataženém měřítku. Vědci obcházeli zákony a utajovali data, aby se na to nepřišlo. Aféra se řešila, tak jako to známe z našeho parlamentu. Když chceme skandál zamést pod koberec, založíme vyšetřovací komisi složenou z kamarádů obžalovaných.

Nebylo to poprvé ve 20. století, kdy politici určovali, který vědecký proud dostane peníze a který bude potlačován. Klimatický alarmismus nápadně připomínal doby, kdy se sovětská biologie musela řídit učením Trofima Lysenka, protože měl Stalinovu podporu. Kdo Lysenkovi odporoval, byl označen za „buržoazního pavědce“. Kdo odmítal alarmismus, byl označen jako „popírač placený fosilním průmyslem“.

Možná ta podobnost se SSSR není docela náhodná. U kolébky Římského klubu totiž stojí Jermen Gvishiani, syn důstojníka KGB. Tento pán byl zeť sovětského premiéra Kosygina a koncem 60. let si do Moskvy pozval italského průmyslníka a intelektuála Pecceiho. Slovo dalo slovo a Peccei založil Římský klub. Tehdy už začínalo být zřejmé, že Sovětský svaz nedovede Západu konkurovat na poli hospodářského růstu. A tak vznikl nápad ve stylu jiu-jitsu obrátit sílu protivníka proti němu. Co vytvořit docela novou ideologii, podle které je hospodářský růst hříchem?

Podle takového vidění by krachující Sovětský svaz byl šampiónem. Dnes už víme, že tato doktrína se opravdu prosadila. Dnes jsou zaostalé země, které neumějí dobře hospodařit, dávány za vzor. Protože mají malou uhlíkovou stopu.

Příběh klimatického šílenství

Klimatický panel OSN převzal i pracovní metodu Římského klubu. Bible alarmismu, kniha „Meze růstu“ (1972), byla založena na počítačových modelech z MIT. Hovoříme o době, kdy počítač zabíral celou místnost a jedna hra piškvorek s počítačem trvala hodinu. Autoři ale využili dobové víry v božské prorocké schopnosti počítačů, kterou hezky vystihla komedie „Jáchyme, hoď ho do stroje“.

Vyrábění strašidelných scénářů na základě počítačových simulací se v klimatologii rozjelo ve velkém. Veřejným tajemstvím bylo, že se do modelů zadávají vymyšlená data. Vědci totiž netuší, jak se budou za sto let vyvíjet emise, natož sluneční činnost. A netuší ani, zda by zdvojnásobení CO2 vedlo k oteplení o 0,5 °C nebo 6 °C. Od každé veličiny se tedy vylosuje nějaká hodnota jako v loterii. S tím se ale vědci nahlas samozřejmě nechlubí.

Jeden z předních pracovníků IPCC, Stephen Schneider, v roce 1989 řekl: „Abychom si získali pozornost veřejnosti, musíme líčit strašidelné scénáře, dělat zjednodušená a dramatická prohlášení a co nejméně zmiňovat, jak nejisté důkazy máme. Každý vědec si musí sám najít tu správnou rovnováhu mezi tím, co je pravdivé a co zabírá.“

Autor je historik, anglista a překladatel

Vyšlo v Newsletteru Institutu Václava Klause, červen 2013

Zdroj