Jak je to tedy s tou naší planetou?

Planeta Země je nazývána živou. Připustili-li bychom tento pojem, tak rovněž musíme připustit i skutečnost, že musí být naprosto zblblá. Nemůžeme se jí divit, protože určitá část na ní žijící lidské populace ji prohlašuje za v křečích již umírající, další početná skupina pouze za silně zaneřáděnou a té třetí je všechno jedno. Čemu má ta naše modrá, v některých případech již spíše plastová planeta věřit?

Když je na umření člověk v technicky a sociálně rozvinuté společnosti, je mu poskytnuta co nejkomplexnější dostupná péče

Co se děje, když je „na umření“ planeta? V první řadě skupina eko­nomicky (granty) zkorumpovaných vědců „odhlasuje“, že největším ne­přítelem planety Země je všechny rostliny živící, a tudíž i veškero lidstvo naživu udržující kysličník uhličitý.

Přesto, že v její geologické historii jsou jednoznačně prokázána ob­dobí s podstatně vyšším obsahem tohoto životodárného plynu. Slouče­niny, jejíž i mírně zvýšený podíl v atmosféře pozitivně ovlivňuje nejen růst organické hmoty rostlin, ale i jejich odolnost proti suchu. Možná, že vyšší současná průměrná teplota dokonce oddaluje nástup další doby ledové, která se stoprocentní jistotou zase jednou přijde.

Jakou léčbu údajně umírající Země tady světoví politici nasadili? V rámci boje proti údajně planetu smrtelně ohrožujícímu CO₂ postupně zlikvido­vali milióny hektarů tropických pralesů produkujících pro nás lidi životně důležitý kyslík.

Místo nich na uvolněných pozemcích pěstují olej, který ve svých seme­nech produkují palmy – údajnou náhradu za ropu a z ní vy­ráběná uhlo­vodíková paliva. I když se prokázalo, že na výrobu litru motory poško­zující náhrady paliv z fosilních zdrojů se spotřebuje více než litr těch fosilních, zákonem nařízený ekonomicky i ekologicky naprosto nesmy­slný program stále pokračuje. Pro určitou skupinu podnikatelů je to prostě nádherný kšeft.

Stejný malér jako s pokusem o náhradu fosilních paliv brzy nastane i s nyní tolik populárními větrnými parky. Ukazuje se, že nečekaně nízká životnost obrovských laminátových rotorů a nákladnost oprav negativně ovlivňuje ekonomickou efektivitu jejich nasazení.

Když se k tomu připočte omezená schopnost řízení energetické pro­dukce, environmentální hodnota miliónů zabitých ptáků a očekávatelný efekt „motýlích křídel“, bude to jen další poloslepá ulička hodná pera Járy Cimrmana.

Vrátím se k úvodní otázce: Jak je to tedy s tou naší planetou? Je opravdu smrtelně ohrožena? Bude se někdo pokoušet ji zachránit? A před čím, konkrétně?

Bylo mnohokrát prakticky ověřeno, že jednotlivci, národy, ba i celé státy se v případě reálného ohrožení dokážou semknout a vzájemně spolupracovat. Ale to se zdaleka v současnosti neděje. Vypouštěli byste v jednom týdnu k Marsu tři meziplanetární rakety za desítky miliard dolarů, kdyby vám právě hořel dům?

Pokoušet se v podstatě osamoceně, za nepředstavitelné peníze a s rovněž nepředstavitelně negativními důsledky na životní úroveň obyvatel Evropské unie zachránit planetu může jen idiot. V tomto případě však musíme použít množné číslo. Dokonce „velmi množné“, protože ekonomicky doslova vražednou Zelenou dohodu pro Evropu (Green deal) podepsala většina poslanců Evropského parlamentu. Bůh s námi!

Zdroj