Jako staré ekologické čuně bych se před mezinárodním ekologickým tribunálem hájil takto:

Svou černou uhlíkovou stopu, jež se za mnou vine, už nesmažu.Co se stalo, nedá se odestát. Přiznám se, že jsem obrážel hypermarkety, kde jsem kupoval zlevněné vepřové kotlety, rychlená polská kuřata a akční vajíčka z klecových chovů. Na nákupy jsem používal svého starého Peugeota s neekologickým naftovým motorem, i když nejbližší hypermarket nemám nijak daleko. Kastl akčně zlevněného piva by se mi však nevešel ani do sebevětší tašky na kolečkách a přijet s dvoukolákem po mém pradědovi jsem se styděl. Nevím, co mě to napadlo, že jsem letěl předloni na dovolenou letadlem, i když jsem si musel už tehdy uvědomovat, že jsem se tak přidal k bezohlednému stádu ekoprasat spásajících atmosféru nad hlavami celého lidstva.

Na svou obhajobu však musím říci, že jsem vždycky nebyl takový. Svými rodiči, kteří ještě zažili přídělový systém, jsem byl veden spíše ke skromnosti a střídmosti. Dlouhé roky jsme všichni žili skoro bezobalově. Mléko se prodávalo přímo z velké stříbrné konve. Každá rodina měla speciální nádobku, do které paní prodavačka mléko cejchovanou naběračkou nalévala do připravených bandasek.. Prakticky všechno tekuté se prodávalo ve vratných zálohovaných skleněných obalech. Sáčky samozřejmě byly, ale papírové, které jsme pak my děti dávali do školního sběru. Ovzduší jsme zplodinami ze spalovacích motorů nezatěžovali. Auta byla jen na několikaletý pořadník a byla pro průměrně vydělávajícího tak drahá, že byla nedostupná stejně jako Miss World pro Frantu Traktoristu. Zvykli jsme si všichni všude chodit pěšky anebo jezdit na kole. Pokud se muselo někam dál, tak jiná varianta, než použit hromadnou dopravu, nebyla. Už tehdy existovaly papírové kapesníčky, ale stejně skoro všichni uvědoměle používali jen ty vratné textilní. Jednorázové „pemprsky“, ve kterých se mohl každý mokrý cítit jako suchý, neexistovaly. Používaly se jen látkové., které se musely ekologicky den co den prát a to ještě i v době, kdy už jsem měl vlastní dítě. Dodnes si vzpomínám, jak jsem ručně ždímal kvanta a kvanta plínek až mi v rameni bezmasém svaly v železo ztuhly. Planetu jsme masovou turistikou rozhodně nehubili. Vždycky jsem nadával na komunisty, kteří nám bránili opustit ostnatým drátem ohrazený prostor naší země. Díky vám, slavný klimatický tribunále, si uvědomuji, že ne všechno, co komunisté dělali, bylo špatné a že ten zákaz volného poflakování po planetě geniálně předběhl dobu. Dovolené jsme trávili doma nebo v blízkém okolí. Auto měl málokdo a tak se jezdilo vlaky. Tehdy se vypravovaly i zvláštní eróhácké rekreační vlaky. Jízdné bylo za „babku“, tedy ještě levnější než za „Babiše“ a to už je co říci. Do zaměstnání jsme také nejezdili automobily, ale přecpanými dělnickými vlaky a autobusy. Dnes až žasnu, jak jsme celé ty roky byli ekologicky uvědomělí. Ne, že bychom si občas nepřivolali na pomoc elektrickou energii. Už moje maminka si pořídila pračku a ta ji pak vydržela dalších dvacet let. Jinak jsme však využívali jen tzv. obnovitelnou „zelenou“ energii. Prádlo venku sušily větrné proudy a slunce. Sušička byla neznámou věcí. Tehdy jsme ani nebyli komunikační závisláci. Domácí telefon patřil mezi luxus. Když už někdo výjimečně cítil potřebu si někam zatelefonovat, tak šel na poštu. Každá pošta měla několik temných místnůstek s telefonním přístrojem, kde se muselo trpělivě čekat na spojení. Většina si oddechla, když měla telefonát za sebou. Pokud už však někdo telefon měl, nikdy se nestalo, že by po dvou letech zahořel touhou mít telefon jiné barvy anebo s více tlačítky.

Fakt je, že globální oteplování jsme vůbec neřešili. Tehdy se pořád mluvilo o ochlazování. Na planetě zuřila studená válka a po většinu doby docházelo k postupnému ochlazování mezinárodní situace. Pokud se sem tam hovořilo o oteplování, tak vždy v pozitivním slova smyslu. Tenkrát jsme se však také jako mladá nastupující generace třásli o existenci planety. Na pravidelných CO cvičeních nás učili, jak se chránit před atomovým výbuchem. Neklepali jsme se strachem tolik, co bude za sto padesát let, ale co bude zítra. Zda celá naše planeta neshoří v jednom termonukleárním plameni.

Slavný soude, nezatracujte nás stará ekologická prasata. Jestli nařídíte celosvětový návrat k úspornému způsobu života, budeme moci mi staří přispět se svými zkušenostmi, které jsme za dobu svého života nasbírali. To je vše, co jsem chtěl na svou obhajobu říci.