Jan Žamboch: Zbohatnutí rozvojových zemí není pro nás hrozba, ale příležitost

Jakkoli chudoba třetího světa vyvolává v západním světě občasné vlny soucitu, je svět, kde lidé třetího světa žijí na úrovni vyspělých zemí obvykle považován těmi samými soucitnými lidmi za neudržitelný, a tedy nežádoucí, což kupodivu bez odporu přijímají i někteří kritici environmentalismu.

Svět, kde lidé třetího světa žijí na naší úrovni, je nejen udržitelný, ale jeho udržitelnost by byla ještě robustnější než současná. Ti, kdo se takového světa obávají, vůbec nepočítají s tím, že k dosažení naší životní úrovně je nezbytné se v co nejširším měřítku účastnit obchodní směny. Pokud budou lidé v chudých zemích bohatnout, nejenže budou přijímat všechny naše technologie včetně těch, kterými chráníme své životní prostředí, ale postupně budou čím dál více přispívat k jejich dalšímu rozvoji. Jak v duchu Adama Smithe poznamenává Matt Ridley ve své knize Racionální optimista, intelektuální potenciál chudých lidí dnes zůstává nevyužit, protože definičním znakem chudoby je vysoká míra samozásobitelství, a tedy nízká účast na trhu zboží a myšlenek. Chudoba lidi vyčerpává činnostmi, které za nás dělají stroje, nedostatek lékařské péče je ničí snadno léčitelnými nemocemi. Jelikož jediným zdrojem bohatství je lidská mysl, a protože platí, že tento zdroj je tím vydatnější, čím více lidí si může myšlenky vyměňovat, je chudoba jiných lidí ztrátou i pro nás.

Vezměme si Jižní Koreu. Před 70 lety šlo o zaostalou zemi závislou na zahraniční pomoci s poměrně velkým populačním růstem a v důsledku japonské okupace a korejské války zcela odlesněnou. Dnes tuto inovacemi proslulou zemi les pokrývá ze 64 % a o zkušenosti se zalesňováním se dělí s Čínou a Mongolskem. Podle environmentálních představ bychom na tom měli být vinou bohatých Korejců hůře.

Pro environmentalisty je zvláštním případem Afrika – symbol přelidnění a chudoby. Přitom v Africe je lidí poměrně málo – v průměru 44 na km² a pokud nezapočítáme Saharu a Kalahari, pak asi 60. V Holandsku jich je 488, u nás 134. Problémem většiny afrických zemí není přelidnění, ale nadměrné regulace a rozvojová pomoc, která každý náznak spontánního rozvoje spolehlivě udusí. Navíc žádná populační exploze se dnes už nekoná ani v Africe, i když medián věku je tam pouhých 19,4 roku (u nás 41,4 roku).  Stejně jako v Koreji je řešením afrických problémů industrializace, a té se při vyšší hustotě obyvatel dosáhne snadněji. Bohatnoucí Afričané by samozřejmě jako všichni lidé měli stále méně dětí a jejich nároky na půdu by se díky moderním technologiím snížily. Většina afrických vlád se překvapivě brání využívání geneticky modifikovaných rostlin, nicméně letos se k několika rozumným zemím přidala se svými 200 miliony lidí Nigérie a povolila upravenou bavlnu a Vignu čínskou (fazole), jejichž pěstování je mnohem méně náročné na používání insekticidů, a je tedy jednak výnosnější, jednak šetrnější k životnímu prostředí. Nigérie se navíc v červenci připojila k Africké kontinentální dohodě o volném obchodu. To všechno jsou kroky, které k žádné neudržitelnosti nesměřují.

Environmentalisté nám ovšem namítnou, že hlavní hrozbu pro planetu představuje uhlíková stopa a z ní vyplývající změny klimatu. Všimněme si, že dnes již nikoli „oteplování“, ale „změny“ – katastrofisté se poučili z neúspěchu všech svých předpovědí o vyčerpání surovin, zničení zemědělské půdy a o pandemiích nemocí a volí hrozby a formulace čím dál vágnější. Je pravda, že únik z chudoby bez fosilních paliv není možný, stejně jako není možné bez fosilních paliv vysokou životní úroveň udržet.  Podstatné ovšem je, že důkazy o škodlivosti spalování fosilních paliv neexistují. Změny klimatu, mnohdy razantnější než dnes, probíhaly vždy, v dobách bez lidí i v dobách, kdy lidé fosilní paliva neznali. Velkou autoritou pro zastánce uhlíkové stopy je Mezivládní panel pro klimatickou změnu (IPCC), nicméně ohledně věrohodnosti jeho zpráv stačí nepřehlédnout slovo „mezivládní“ v názvu této instituce a vědět, že „složení autorského týmu má odrážet řadu vědeckých, technických a socioekonomických pohledů a východisek“ a že „IPCC rovněž usiluje o rovnováhu mezi muži a ženami…“ Je to politická instituce s vědeckou kamufláží. Žádné důkazy o škodlivém vlivu člověka na klima nepředkládá, protože politické instituce vědecké důkazy z podstaty předkládat nemohou, nabízí pouze jakýsi konsenzus týkající se značně širokých odhadů vývoje systému, který je ovlivňován řadou na lidstvu zcela nezávislých proměnných. Brojit proti osvobozování z chudoby jen proto, že se pár genderově vyvážených, vládami vybraných lidí se správnými socioekonomickými názory bojí zrovna oxidu uhličitého, je zcela nepřijatelné.

Adam Smith v Bohatství národů píše, že „Národ může přece zbohatnout ze zahraničního obchodu nejspíše tehdy, má-li za sousedy národy vesměs bohaté, přičinlivé a obchodní.“ Od té doby se změnilo jen to, že za sousedy máme lidi z celého světa. Adam Smith svou knihu sepsal jako polemiku s tehdy převládajícím merkantilismem, nicméně jeho věta platí i dnes. Bohatství lidí z třetího světa pro nás není hrozbou, ale příležitostí.

Jan Žamboch, dne 13. září 2019

Zdroj