Je Fukušima srovnatelná s Černobylem?

Havárie ve Fukušimě a Černobylu byly shodně zařazeny do sedmého stupně mezinárodní stupnice. Jejich následky jsou však nesrovnatelné.

Když dneska dostane někdo na Ukrajině v okolí Černobylu rakovinu nebo se mu narodí postižené dítě, s hledáním viníka dlouho neváhá. Prstem obvykle ukáže na Černobyl a jeho havarovanou jadernou elektrárnu. Podobně budou hledat v příštích padesáti letech za každým novým onemocněním rakovinou nebo narozením postiženého dítěte havárii atomové elektrárny Fukushima Daiichi obyvatelé Japonska. Nic na tom nemůže změnit skutečnost, že rakovina a vrozené defekty se vyskytovaly jak na Ukrajině tak i v Japonsku i před haváriemi atomových elektráren a tamější obyvatele by tyto zdravotní problémy postihovaly nadále, i kdyby k haváriím nedošlo.

Havárie v Černobylu byla ocejchována sedmým, tj. nejvyšším stupněm mezinárodní škály jaderných a radiačních havárií (stupnice INES – International Nuclear and Radiological Event Scale). Havárie fukušimské elektrárny dostala původně od japonské Agentury pro jadernou a průmyslovou bezpečnost stupeň pět. Záhy však byla přeřazena na stupeň sedm. Stupnice INES má rozpětí od 0 do 7 a jednotlivé stupně jsou charakterizovány škodami vzniklými na místě havárie, zohledňují dopady havárie na okolí a berou na zřetel, nakolik byly narušeny vnitřní „obranné valy“ vlastního reaktoru a elektrárny.

V dlouhé historii atomové energetiky teď figurují dvě „sedmičkové“ havárie – Černobyl a Fukushima Daiichi. Zajímavě srovnal obě havárie přední australský odborník na jadernou energetiku Don Higson. Došel k závěru, že není sedmička jako sedmička a stávající stupnici INES navrhuje buď zrušit nebo aspoň zásadně přepracovat.

Černobyl je dodnes noční můrou, v níž se do mrti naplnil Murphyho zákon: Když něco může selhat, tak to selže. Okolnosti černobylské havárie svádějí dokonce k dojmu, že Murphy byl nechutný optimista. Dvacátého šestého dubna roku 1986 došlo k tomu nejhoršímu možnému na tom nejhorším možném místě. Všechna zabezpečovací a ochranná opatření a zařízení selhala. Došlo k roztavení paliva v reaktoru, který navíc nebyl vybaven ochrannou schránkou, jež je jinak standardním vybavením atomových reaktorů. Následky tomu odpovídaly.

Po havárii v Černobylu bylo hospitalizováno 234 lidí s podezřením na nemoc z ozáření a u 134 se toto podezření potvrdilo. Osmadvacet lidí na nemoc z ozáření zemřelo a dalších dvacet zemřelo na choroby, jež lze přímo spojit s vystavením organismu velké dávce záření. Další dva lidé zemřeli při samotné havárii z jiných důvodů než z ozáření a jeden člověk je pohřešován a předpokládá se, že rovněž zemřel. Odhaduje se, že na následky chorob vyvolaných ozářením zemře či už zemřelo asi 4000 lidí zasažených radiací z černobylské havárie. Jsou mezi nimi nejen pracovníci elektrárny a lidé, kteří havárii likvidovali, ale také obyvatelé žijící v okolí havarované elektrárny. Předpokládá se, že 4000 děti, jež spolykaly anebo se nadýchaly radioaktivního jódu z havarované elektrárny, onemocní nebo už onemocnělo rakovinou štítné žlázy. Na tento typ nádoru umírá v průměru 5 % nemocných.

Sedmičková havárie Fukushima Daiichi byla ze zcela jiného těsta. Když udeřilo zemětřesení o síle 9 Richterovy stupnice, jež je čtvrtým nejsilnějším zemětřesením, jaké kdy seismologové zaznamenali, byly reaktory elektrárny zcela standardně odstaveny. Nic neselhalo, vše fungovalo, jak mělo i v podmínkách, s nimiž jen málokdo počítal. Hlavní problémy nastaly až poté, co zcela výjimečné zemětřesení vyvolalo zcela výjimečnou vlnu tsunami. Proti dvěma po sobě jdoucím ránám bezprecedentních dimenzí nebyl systém zabezpečen. Vypadly nouzové zdroje napájení, následně nestačilo chlazení reaktorů a došlo k jejich přehřátí. V chladícím systému se začal vytvářet vodík, který pak explodoval. Ochranné nádoby většinu nebezpečného materiálu zachytily, i když byly poškozeny explozemi vodíku a možná i tavením paliva reaktoru.

Výčet dopadů na lidské životy a zdraví při fukušimské havárii mluví sám za sebe. Tentokrát se Murphyho zákon neprosadil. Mnohé mohlo dopadnout hodně ošklivě, ale bezpečnostní opatření splnila, co se od nich očekává. Na ozáření nikdo nezemřel. Dva pracovníci elektrárny utrpěli popáleniny od beta záření. Ti byli hospitalizování a po dvou dnech propuštěni do domácího ošetřování. Dva další dělníci se nadýchali radioaktivního jódu a čelí nyní zvýšenému riziku onemocnění rakovinou štítné žlázy. Další stovka dělníků byla vystavena dávce záření, která stačí k mírnému zvýšení rizika onemocnění rakovinou v následujících dvaceti letech. Na rakovinu běžně umírá každý čtvrtý člověk. U stovky zasažených dělníků může tato pravděpodobnost stoupnout asi o 2 %. Nikdo nedostal tak vysokou dávku záření, aby se u něj projevila nemoc z ozáření. Radiace nezpůsobila zdravotní potíže ani lidem žijícím v okolí havarované elektrárny ani jejich dětem.

Don Higson konstatuje, že stupnice INES byla zavedena v roce 1990 Mezinárodní atomovou agenturou s bohulibým záměrem usnadnit veřejnosti orientaci v otázkách jaderné bezpečnosti. Podle Higsona ale v případě Fukushima Daiichi zapůsobila klasifikace havárie podle stupnice INES přesně opačně. Vyvolala ještě větší zmatení. Významně přispěla ke stresu lidí žijících v okolí elektrárny, protože ti propadli mylnému dojmu, že prožívají stejnou pohromu, jakou byl Černobyl. Důvodem pro zařazení fukušimské havárie na stupeň 7 INES asi měsíc po zemětřesení bylo překročení úředně nastaveného limitu odhadovaného radioaktivního materiálu uvolněného z havarovaných elektrárenských bloků. Z Fukushima Daiichi ale uniklo ve srovnání s černobylskou havárií jen 10 % radioaktivního jódu a 15 % radioaktivního cesia.

„Pokud nemá být zcela zrušena, musí být škála INES výrazně upravena,“ píše Don Higson. „Jednou z možností je rozdělit sedmý stupeň na podstupně. Ale nejlepší by bylo vytvořit stupnici novou, která by se řídila zdravotními dopady na lidi. To by laické veřejnosti přineslo mnohem více než škála vycházející z technických parametrů. Ponechání stávající stupnice je hrou na strunu protijaderných aktivistů.“

Zdroj