JE LEPŠÍ HOSPODA BEZ ZÁKAZU — NEBO HOSPODA ŽÁDNÁ?

LADISLAV JAKL/PETAX

Podniky, kde není zakázáno kouřit, prý ohrožují zdraví zákazníků a personálu. To je hlavní argument těch, kdo takové podniky pod sankcí zakázali. Podniky, kde se smí kouřit, protože to majitel nezakázal, se ale přece nedotýkají žádným způsobem nikoho, kdo při jejich návštěvě vystaven kouři být nechce. Není povinné tam chodit.

Socialističtí zakazovači
Představte si, že jdete po ulici a minete dům, kde neprovozují podnik žádný. Jdete dál, nic vás tam nezaujalo, nikdo tam nenabízí službu, která by vám vyhovovala. Po nějakém čase tudy jdete opět a hle, v tom domě otevřeli hospodu, v níž se smí kouřit.

Pokud vám taková služba nevyhovuje (jako zákazníkovi či jako potenciálnímu zaměstnanci), opět jdete dál, nic se pro vás nezměnilo. Je to pro vás stejné, jako když tam nebývalo nic. Nevznikla vám žádná újma, žádný nárok.

Netýká se vás to. Tak proč to chcete zakazovat?

Až bude tabák postaven mimo zákon a jeho konzumace v přítomnosti jiných osob také, bude trestné si zapálit všude, i doma, stejně jako všude (i doma) je nezákonné někoho bodat nožem.

Dokud je ale tabák legální komoditou, je plošný zákaz jeho konzumace i v těch podnicích, kde kouření majitelům a provozovatelům nevadí, útokem na soukromé vlastnictví a svobodu.

Stejně jako se vznik třeba modlitebny nějaké exotické náboženské společnosti netýká nikoho, kdo do ní nechce chodit (pokud členové sekty nebudou ubližovat ostatním mimo modlitebnu), tak i vznik (nebo přetrvávající existence, to je úplně jedno) restaurace bez zákazu kouření neohrožuje nikoho z těch, kterým taková služba nevyhovuje. Není určena pro ně.

Třeba se v té modlitebně zapalují nějaké aromatické byliny, třeba si tam sypou při rituálech na hlavu nějaké barevné prášky, třeba se tam ti lidé navzájem polévají podivnými parfémy.

Jestli není povinné se těchto obřadů účastnit, nijak se to ostatních nedotýká.

Většinou se spor chybně prezentuje jako dilema ‚podnik bez zákazu versus podnik se zákazem.‘

Dilema „žádný podnik versus podnik, kde není kouření zakázáno“ je pro pochopení problému klíčové. Většinou se spor chybně prezentuje jako dilema „podnik bez zákazu versus podnik se zákazem.“

Nejde totiž jen o to, že majitel třeba nebude chtít po zavedení zákazu provozovat podnik žádný, nebo ho změní na sexshop, nebo pro nekuřácký nesežene dostatek zákazníků a zkrachuje. Jde hlavně o to, že zakázat pod sankcí mohu cokoli jen tehdy, obhájím-li postoj, podle kterého po vymýcení zakázaného nastane stav lepší i bez náhrady, tedy že podnik bez zákazu kouření ohrožuje něčí zájmy více než podnik žádný.

Snadněji se hájí vize, že nekuřácký podnik je pro stoupence zákazu lepší než dosavadní podnik bez zákazu kouření.

Zakázat pod sankcí mohu cokoli jen tehdy, obhájím-li postoj, podle kterého po vymýcení zakázaného nastane stav lepší i bez náhrady, tedy že podnik bez zákazu kouření ohrožuje něčí zájmy více než podnik žádný.

Pak by ale zakazovatelé museli obhájit zcela jiný postup: nařízení všem podnikům bez zákazu nadále provozovat službu jako „nekuřácký podnik.“ Oni ale vědí, že nic takového obhájit nelze, že nemohou nikoho nutit poskytovat služby, které dotyčný poskytovat nechce.

Lze mu jen poskytování některých služeb zakázat.

U jakéhokoli zákazu jde jeho iniciátorům o zamezení nějakého jevu (dosáhnout jeho zrušení), u nařízení jim jde o vytvoření jevu kýženého. Proto musí obhájci zákazu doložit nikoli výhody nekuřáckého podniku oproti podniku bez zákazu, ale výhody žádného podniku oproti podniku bez zákazu.

Ne, to není hraní si se slovy. To je pravé jádro problému.

Napsal pan Ladislav Jakl …

Bez zajímavosti také není otázka, zda vlastně takovýto legislaturní zákaz není v konfliktu s dalšími státními zákony. (O ústavně zakotvené nedotknutelnosti soukromého majetku a svobodném nakládání s ním netřeba ani hovořit.) Hned v úvodu mě napadají dva, tři paragrafy trestního zákona:

§ 356 — Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv: „Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“

Šikovný právník jistě vyhmátne podstatu protikuřáckého zákona a nalezne, že zákon zřetelně směřuje k omezení práv nemalé skupiny kouřících občanů. (Podobně, jako by antagonický zákon zase omezoval nekuřáky.) Ten zákon (a je jedno, jaká bude finální podoba) vždy a za všech podob omezuje práva a svobody soukromých podnikatelů nakládat se svým majetkem podle uvážení. Z krajních hledisek je to tedy zákon marný, levicově ideologický, nepřijatelný a právně rozporný.

§ 352 — Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci: „Kdo skupině obyvatelů vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Kdo užije násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci nebo jim vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“

I zde jednoznačně můžeme právně nalézat, že navržený zákon vyhrožuje skupině obyvatel, podnikatelů, bagatelizuje budoucí vzniklé ztráty a předjímá, že ušlý zisk nahradí skupina nekuřáků, což je jen málo pravděpodobné a právně irelevantní. Navíc abstrahuje jejich investice do různých vzduchotechnických zařízení, stavebních oddělení prostorů a jiné vynucené výdaje, které podle minulých zákonů byli nuceni pořídit.

§ 42 písm. b) — Přitěžující okolnosti: „Soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel … spáchal trestný čin ze ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.“

—dtto—

Ještě je někde v Trestním zákonu zostřující sankce „…ve zločinném spolčení,“ ale to už jsem líný hledat.

Vláda a poslanci tak navrhují zákony, které směřují k porušování vlastních zákonů a vůbec je to neznepokojuje. Anebo, a to je pravděpodobnější, vytvářejí pomocí svépráva stav presumpce viny, neboť již v podstatě nelze žít tak, abychom nějaký zákon, nebo zákonný příštipek nevědomky neporušovali.

Ovšem to bychom nebyli Češi, abychom neuměli řádně švejkovat a zákon obejít. Nabízí se už delší dobu možnost vytvoření kuřáckých klubů, které prostě nebudou podle dikce zákona hospodou, anebo třeba vyhlášení „náboženské sekty kuřáků“ kteří by potřebovali k výkonu náboženských rituálů společnou modlitebnu, což by bylo ještě elegantnější.

Samozřejmě, kdybychom používali přirozené právo a ne centralizovanou legislaturu, taková věc by se z principu nikdy nemohla přihodit. Centralizované právo sdružuje znaky právní svévole a diktatury.

Zdroj