Jezme zdravě
Uveřejněno dne 21 června 2012 000 13:25
Přejete si ještě trochu biokyanidu?
Neverending story – nekonečný příběh. Je BIO také automaticky zdravé a GM proti přírodě i člověku? Obejde se sama nedotčená příroda bez chemie? Jsme ochotni si z ní opravdu brát poučení nebo i jí stále vsugerovávat svoje zbožná přání?
Události i fakta se někdy zajímavě potkávají v tématu i v čase.
Nedávno vyšlá Annual Review of Plant Biology 2012 (jinak „kultovní“ ročenka rostlinné biologie, která už přes šedesát let uveřejňuje rozsáhlé souhrnné články s aktuální tématikou) zveřejnila mj. pojednání autorů Mithofera a Bolanda (jenský Institut Maxe Plancka) s názvem „Plant Defense Against Herbivores: Chemical Aspects„. Tedy „chemické aspekty ochrany rostlin proti „rostlinožroutům“.
Včerejší poštou mi přišel krásný článek od profesora M. Fagnana z Universita di Napoli o srovnávacích pokusech s konvenčním či „organickým“ (tedy „ekologickým“) pěstovaním pšenice (Triticum durum, tedy pšenice tvrdé ) .S cílem zjistit, jak to ovlivňuje kvalitu mouky určené k přípravě nejrůznější italské „pasty“. Kvalitu chuťovou – ale také třebas obsah toxických a kancerogenních mykotoxinů.
Nu, a do třetice si k tomuto čtení přikusuji půvabný text čerstvého blogu pana doktora Drábka s názvem „GM potraviny-také se bojíte?„. A vychutnávám si nejen názory autora – ale také diskutujících čtenářů. Včetně jejich údivu nad tím, že by nějaká potravinářská plodina, ekologicky vyšlechtěná a pěstovaná, mohla být pro člověka nebezpečná svojí jedovatostí či kancerogenitou. Jak si opět někdo troufá jim podsouvat ta inženýrovaná GM monstra a s nimi spojenou „chemii“??
Maxplanckovská review má dvacet stran, přebrat z nich lze do tohoto blogu jen zlomek. Ale čtenáři diskutující nad zmíněným blogem by si měli uvědomit, že původně „plané“ rostliny si na ochranu proti všemožným „veganům“ vyvinuly stovky mj. chemických zbraní. S cílem jim smrdět, nechutnat, narušit jejich trávení, chování a když ani to nepomůže – je prostě otrávit. Zničit funkci jejich nejrůznějších metabolických drah, struktury buněk, hormonální metabolismus….Některé tyhle chemické zbraně působí jen na hmyz, jiné ale „na vše živé“, včetně obratlovců, tedy i člověka. Alkaloidy, glukosinoláty, terpeny, glykosidy – ale také řada různých forem biologicky vázaného (právě třebas v glykosidech) HCN. Tedy kyanovodíku – resp. kyanidů. Nemylte se, to zdaleka není jen záležitost hořkých mandlí…
I ten „nejzelenější“ šlechtitel tak v přípravě nových, nejen ke hmyzu, ale také k bakteriozám či mykózám odolných rostlin, vlastně tančí mezi vejci. Jaký sekundární metabolit v dosud jedlé, leč tím pádem i vůči škůdcům bezbranné kulturní rostlině zvýšit – a na jakou hladinu? Jistě, uvedení nové odrůdy třebas bramboru na trh není možné bez příslušných odrůdových zkoušek – ale snad si nemyslíte, že jejich klasický soubor obsahuje také povinnost na testování obsahu alkaloidů? To, co vím, se dělá jen jednou začas, nejspíš v rámci speciálních grantů. Ne, šlechtitelé nejsou hazardéři, znají vlastnosti výchozích odrůd a odhadnou tedy míru risika – ale co kdyby, že …Přece nechceme jako domorodci kdesi ve vysokých Andách nejprve drtit bramborové hlízy na kašičku, tu dávat do plátěných sáčků, nejmíň přes noc nechávat pod kamenem v horské bystřině a teprve další den, po vyplavení toxických alkaloidů – ale také slušné porce škrobu – z nich péci netoxické placky?
Boj mezi patogenem resp. škůdcem – a hostitelskou rostlinou je totiž v podstatě věčný, nekonečný. Jeden sok průběžně svým arsenálem reaguje na toho druhého, říkáme tomu „koevoluce“. I proto měly a mají, navzdory veškeré propagandě, takový ekologický i ekonomický úspěch ony „frankensteinské“ GM plodiny s vneseným genem pro bakteriální protihmyzí BT-toxin. Na tenhle podraz hmyzí herbivoři prostě nebyli připraveni. Jen velmi zvolna se na něj adaptují – a člověk jim to ještě více ztěžuje vhodnou strategií použití (refugia pro škůdce – viz některé moje dřívější blogy). A sama účinná látka je velmi specifická, na obratlovce vůbec nepůsobí, rozlišuje mezi cílovým a necílovým hmyzem, je obecně doporučována jako biopesticid – kolikrát už jsme si o tom povídali, milí ortodoxní zastánci „zdravých organických technologií“?
Ale vraťme se ještě závěrem k oné publikaci z Neapole. Pro ty čtenáře, co by si ji chtěli podrobně přečíst, specifikuji: Fagnano,M. et al.: Durum wheat in conventional and organic farming: yield amount and pasta quality in southern Italy.– The Scientific World Journal , Volume 2012, pp: 1-9, Article ID 973058. Ve středomoří je údajně tahle pšenice nejpěstovanější plodinou – přes 1,6 milionů hektarů, ročně 4,3 miliony tun zrna. Autoři testovali pět jejích odrůd. Hodnotili všemožnou kvalitu, včetně obsahu nebezpečných mykotoxinů. Porovnávali mj. příjem dusíku, klíčového pro kvalitu bílkovin v mouce. A zjistili , že vlastně jen jediné odrůdě stačí pouze „organický dusík“ (používali vedle zeleného hnojení i průmyslový přípravek „Naturale“ vzniklý ze zbytků rostlinných i živočišných) k tomu, aby svojí kvalitou dosáhla standartu běžného při konvenčním použití hnojiva minerálního.
Zajímala mne samozřejmě i ekonomická stránka věci, v článku nezmíněná. Prof. Massimo Fagnano na můj dotaz odpověděl obratem – hnojení tímto prostředkem přijde asi pětkrát dráž než v případě použití průmyslových nitrátů. Významným parametrem bylo podnebí – autoři uzavírají, že jen díky místnímu suchému klimatu je hladina hlavních sledovaných mykotoxinů v pesticidně neošetřené organické sklizni dostatečně nízká. Ale obdobné pěstování T. durum už v samotné vlhčí severní Italii a vůbec ve střední Evropě může představovat vážný (zdravotní) problém. “ I think this is the basis for organic farming: every crop have to be cultivated in its typical climatic conditions. Forcing crops to grow in different conditions requires energetic or chemical inputs that don’t fit very well with the principles of organic farming….“ Tedy stručně přeloženo – chceš-li pěstovat organicky, pěstuj v původních klimatických podmínkách, jinak to stojí příliš energie a vyžaduje spoustu chemie, což se s principy organického farmaření moc neslučuje…uzavírá Massimo svoje psaní.
Jenže: co to jsou „přirozené klimatické podmínky“ pro naprostou většinu současných kulturních plodin? Filosofie je možná přitažlivá – ale může si takovou praxi dovolit současný zglobalizovaný a hlavně přelidněný svět? Budeme snad převážet echt biopotraviny z jednoho konce světa na druhý?
Jen kvůli vlastní „antichemické ideologii“, na kterou samy rostliny nepokrytě kašlou? Ony musejí – jinak by nepřežily. Přežijeme s ní my?