K Šumavě

V posledních dnech, krom zpráv o „šumavském řetězení“ odpůrců kácení stromů v lokalitách napadených kůrovcem, se mi dostalo do rukou několik publikací či článků věnovaných Šumavě.

Měly jedno společné, vydavatele JUDr. Františka Taliána, kterému se přezdívá „Král Šumavy“, vzhledem k vlastnictví několika ubytovacích zařízení. Zřetelný rozdíl byl také v autorském zázemí, což se projevovalo v odborné fundovanosti článků či publikací. Vzhledem k tomu, že dr. Talián patří ke skupině, která volá po lesnické péči o lesy Šumavy, je závěrečné vyznění všech textů zřetelné. Pominu-li tendenční a emotivní článek Leoše Doubravy v Učitelských novinách, nesrovnatelně lepší a fundovanější článek Lebla v Naší rodině, stojí za pozornost všech odborníků dva tituly: od Ivo Viceny Bezzásahový les na Šumavě a Ke smyslu ochrany lesů národních parků pánů Krečmera, Vovesného a Zahradníka. Všichni jsou bezesporu autoritami v oboru. Dalšími zástupci této skupiny jsou např. senátor Tomáš Jirsa, pan František Nykles nebo paní Jitka Marková, kteří své příspěvky zveřejňují na stánkách Neviditelného psa a spřízněných „Lidovkách“. Je pozoruhodné, jaké úsilí tato skupina věnuje prezentaci svých názorů, což je typické i pro druhou stranu, zastoupenou ekologisty v čele s panem Bláhou z Hnutí Duha. Názory těchto skupin jsou odborně zcela odlišné, ale to je v životě poměrně běžné. Co je pozoruhodné, je hloubka neschopnosti jakékoli rozumné dohody a fanatismus, s jakým lpí na svém názoru. To by si zasloužilo zvláštní sociologickou i psychologickou studii. Pokusme se však podívat na problém lesa na Šumavě zdravým selským rozumem.

Předešlu, že jsem zastáncem selektivního preventivního kůrovcového managementu lesa na Šumavě po vzoru „fire managementu“ uplatňovaného v řadě parků USA. Tam po velkém požáru NP Yellowstone v roce 1988, který zničil značnou 36 % jeho rozlohy, zavedla Správa parků nový řízený „fire management“. Ten přesně stanovuje, kde je třeba založit umělý kontrolovaný požár (prescribed fire), nezbytný pro existenci a obnovu ekosytémů, a současně tak zabránit katastrofálnímu požáru. To přesně chybělo a chybí Šumavě, preventivní zásahy vůči kůrovci, aby jeho rozšíření nenabylo katastrofálních rozměrů. Bohužel, tomu se dnes, dá se samozřejmě s určitou nejistotou tvrdit, šumavské lesy blíží.

Prvně se podívejme, co se píše v uvedené publikaci. Ivo Vicena uvádí, že v podstatě bezzásahový les na Šumavě není za daných podmínek reálný, a poukazuje v tomto odborném pojednání na Židovský (dnešní Roklanský) les. Tam došlo po jeho vykácení v řádu 150 let k obnově relativně nezapojeného lesa na necelé čtvrtině plochy. To je trochu v rozporu s obecně známými poznatky sukcese na stanovištích, kde došlo k nějaké disturbanci. Obecně se uvažuje, že sukcese se sice může zablokovat, může se vrátit zpět, nicméně spěje ke klimatickému klimaxu. Z tohoto pohledu je závěr ekologů správný. Jak to, že se však Židovský les neobnovil plně ani za 150 let? Jak spolu tyto dva poznatky souvisejí? A co z toho plyne pro Šumavu?

Zprvu trochu ekologie, sukcese se rozeznává několik typů. Především rozeznáváme dva základní typy – primární sukcesi na území, kde nikdy nebyl život, například na nově vzniklém sopečném ostrově, nejsou tu zachována ani semena, ani spory organismů, a sukcesi sekundární, která probíhá po nějaké přírodní či antropogenní disturbanci, která zničila valnou část ekosystému, ale např. v půdě zůstala zachována semena rostlin a spory organismů, třeba po požáru, po sopečném výbuchu apod. Kromě standardního sukcesního procesu hovoříme např. i o sukcesi retrográdní (zpětné) či o sukcesi blokované. V obou případech něco brání úspěšnému dokončení sukcesního procesu. Klimax je vrcholné stadium, kdy jsou procesy v rovnováze, a odpovídá daným klimatickým podmínkám – u nás je to na většině území často citovaný smíšený les, který se skladbou dřevin proměňuje podle nadmořské výšky – hovoříme o vegetačních stupních. Ale ani v přírodě někdy nedojde ekosystém ve svém vývoji do stádia klimatického klimaxu, například z důvodů místně odlišného půdního složení, pak hovoříme o edafickém (půdním) klimaxu.

K tomu, aby došlo k primární sukcesi, je třeba více let než k sukcesi sekundární. Výborné výsledky o rychlosti sukcese dal třeba výbuch sopky Krakatoa a následné znovuosidlování ostrova nebo výbuch sopky Mt. St. Helens na západě USA.

Na Šumavě došlo k přírodní disturbanci (narušení), protože kůrovec je součást ekosystému, jeho živé, biotické složky, jejíž existence i podmínky jsou ovšem částečně ovlivněny činností člověka – hospodářské lesy, asanační (ne)zásahy. Teoreticky by tedy mělo platit, že pokud bychom ponechali ekosystém Šumavy vlastnímu přírodnímu vývoji, dle zákonitostí sukcese by neměla být problémem obnova lesa. Přesto se problémem stala, a dokonce politickým. Politiku nechme politikou a zamysleme se, proč by zde přírodní obnova nemusela fungovat, jak ostatně ukazuje i příklad Židovského lesa. Plyne to ze specifik šumavského ekosystému, kde se i ve vyšších polohách nacházejí šumavské slatě. V případě Židovského lesa jsou to nejen blízké Modravské slatě. Slatě jsou specifické svým hydrickým režimem, který je udržován nejen srážkami, ale také za vydatné pomoci vegetačního pokryvu, tedy i přilehlého lesa. Jestliže dojde k narušení lesa na rozsáhlé ploše, dojde k narušení hydrického režimu a následné celé řadě sekudárních projevů – např. stanoviště se stávají suššími, protože oběh vody je rychlejší a její množství nižší, bezlesí neplní zádržnou funkci lesa. V případě Židovského lesa je to nasnadě, před oním více jak jednaapůlstoletím došlo k vykácení celého lesa (cca 400 ha) bez následného osazení v relativně krátké době. Kde nic není, nic nevznikne. Proto se zde neobnovil hustý les v celém rozsahu, ale pouze na necelé čtvrtině plochy vznikl spíše nezapojený než zapojený porost. K tomu, aby došlo k plné sukcesi, je třeba vhodných podmínek, ale hydrické a půdní poměry se změnily rychleji, než stačil vyrůst nový les, který by mohl přežít. V současné době již nemají semena z okolí šanci proti vládnoucímu travnímu či mechovému porostu, a les se tedy nemůže obnovit.

Kůrovcová kalamita nabyla v některých oblastech Šumavy plošně tak velkého rozsahu, nabízí se tedy hypotéza, že lze předpokládat analogicky stejný výsledek jako při obnově Židovské lesa, tak jak píše Ivo Vicena. Je pravdou, že v Židovském lese došlo relativně v krátkém čase k vykácení velké plochy, nicméně v posledních letech si kůrovec počíná na Šumavě obdobně a postihuje poměrně rozsáhlé plochy. Pouze díky „péči“ zůstávají na místě souše. Jenže je omylem se domnívat, že suchý les plní stejnou zádržnou funkci jako les zdravý, zapojený. To i navzdory tomu, že třeba v podrostu dochází k určité samoobnově lesa, kde záleží na tom, jak je „obnovný podrost“ strukturovaný plošně i věkově a v neposlední řadě druhově. Pravděpodobněji na největších postižených plochách dojde ke změnám hydrických a půdních poměrů a rozšíření podrostu typu smilky či mechů, který bude bránit, vyjma některých příznivých oblastí, přirozené obnově lesa. Kromě toho jeho obnovu bude omezovat, jako všude, poškození zvěří okusem a samozřejmě přírodní podmínky – mráz, sníh, případně sucho a samozřejmě biologické faktory, tedy škůdci. Toto by si měli ekologové uvědomit. Když byl kůrovec v počátcích svého šíření, dalo se proti němu selektivně zasahovat, za současného ponechání daného území o přiměřené rozloze přírodnímu či polopřírodnímu vývoji – vždy v závislosti na místních stanovištních podmínkách – tak, aby byl zajištěn optimální průběh sukcese. Důležité je spojení přiměřené rozlohy, právě z důvodů uvedených výše. V momentě, kdy poškození překročí únosnou mez rozlohy, nejsou zajištěny optimální podmínky pro žádoucí sekundární sukcesi, ale dochází k sukcesi retrográdní či blokované.

V současné době je tedy nezbytné zamezit rozšiřování kůrovce, tak aby nerostla plocha poškozených lesů, a současně vytvářet podmínky pro sukcesi, byť na některých postižených plochách s nezbytnou antropogenní pomocí. Jinak je možné poměrně odpovědně prohlásit, že z části Šumavy souvislý les zmizí a obnoví se tam cosi, jako je současný Židovský – Roklanský „les“. Tedy řidší porost střídaný s porosty travin. To by odpovídalo koneckonců i současnému klimatickému trendu. Ovšem pozor, i to bude výsledek přirozeného sukcesního procesu. Současně se tento výsledek může měnit v závislosti na mnoha dalších faktorech, ať již přírodních nebo atropopogenních.

Shrnu-li to, je plně na odpovědnosti vedení Ministerstva životního prostředí a Národního parku, jestli dál budou podporovat volné šíření kůrovce nebo naopak. Bylo by sice pozoruhodné sledovat nerušený přírodní vývoj v této lokalitě, ovšem jeho výsledkem bude zřejmě zcela jiný ekosystém, než si představujeme. Zapojený hustý les to zřejmě nebude. Je tedy nejvyšší čas, aby zodpovědní řekli, zda se Šumava promění v jeden velký experiment, nebo zda ji nadále budeme antropogenně ovlivňovat. To, že s každým dalším šířením kůrovce bude muset být případný zásah proti kůrovci masivnější, je zřejmé. Na druhou stranu by bylo z vědeckého hlediska zajímavé sledovat, jaký ekosystém by se na Šumavě vyvinul, ale můžeme si dovolit takto experimentovat? Lesy totiž v krajině plní řadu dalších funkcí, na to obě strany ve svém sporu zapomínají. A nejde jen o pozitivní vliv na hydrický režim, ale také na erozi půdy, na zvětrávací procesy, na místní klima, dále samozřejmě vlivy ekonomické (nejen těžba, ale i rekreace), sběr lesních plodů atd. V rozhodovacím procesu o budoucím managementu a současných opatřeních by i tyto faktory měli mít svoji váhu. Na stejnou rovinu můžeme dát i ryze ekonomické faktory – hodnotu dřeva, která přijde“vniveč“, pokud se neodtěží.

Ve Spojených státech se po požáru Yellowstone rychle poučili a týmy odborníků společně dospěly ke konsensu současného fire managementu. Proč u nás nelze vytvořit kůrovcový management v NP a rozhoduje se zcela nahodilým systémem, často pod tlakem laiků? Výsledkem je pak neuvěřitelné roztříštění prvních zón, neexistence vazeb mezi péčí o lesy v bezzásahových a zásahových zónách, konání i nekonání a šíření kůrovce. A definitivní závěr: Šumavu není třeba zachraňovat, Šumava veškerou lidskou blbost přežije, ale docela bych chtěl vidět, v jak bude vypadat za dvacet, padesát, sto a více let. Půjde o hospodářský les, divočinu nebo něco na způsob současné podoby Židovského lesa či vznikne ještě jinak odlišný ekosystém? Zatím to vypadá tak, že nejvíce škodí Šumavě všichni zainteresování svojí neschopností dohodnout se a z toho plynoucími polovičatými řešeními.

Zdroj