Kdo zachrání velryby

Američtí vědci navrhli systém, který by účinněji chránil velryby před ilegálním lovem. Ohrožené kytovce bychom si mohli koupit a buď bychom si je harpunovali, nebo bychom je nechali dál prohánět oceánem.

Velrybáři a ochranáři vedou za asistence početných televizních štábů válku. Metají po sobě urážky i nejrůznější předměty. Z palub velrybářských lodí stříkají na ekologisty mořskou vodu, zpátky létají nádoby se žluklým máslem nebo něčím ještě horším. Aktivisty stojí ročně jejich boj s velrybáři nejméně 25 milionů dolarů. Na kolik přijdou velrybáře lovecké výpravy a kropení aktivistů, není známo.

Výsledkem těchto nákladných tahanic je téměř 2000 ulovených velryb. Zhruba polovinu skolí Japonci pod rouškou tzv. lovu pro vědecké účely. Asi třetina padne za oběť velrybářům z Norska a Islandu, neboť tyto země stávající regulaci lovu odmítají. A zhruba pětina velryb je ulovena a snědena národy, které prohlašují velrybaření za součást své kultury. Patří k nim např. občané Dánského království reprezentovaní grónskými eskymáky. Ponechme stranou fakt, že mezi tolerované „domorodé lovce velryb“ byli zařazeni i obyvatelé Karibiku, kteří se naučili máchat harpunou až po vzoru bezohledných a nekulturních evropských velrybářů v 19. století. O dlouhodobé kulturní tradici lovu kytovců u těchto lidí nelze hovořit. Každý systém však musí mít své paradoxy a rarity. Ani systém regulace lovu velryb nemůže být v tomto ohledu výjimkou.

Američtí vědci Christopher Costello, Steven Gaines a Leah Gerberová navrhují na stránkách vědeckého týdeníku Nature systém ochrany ohrožených kytovců založený na zcela jiných principech, než jsou stávající tahanice a žabomyší války na půdě Mezinárodní komise pro velrybářství (International Whaling Commission – IWC), jíž je Česká republika od roku 2005 platným členem. Trio amerických vědců hodnotí výsledek působení komise IWC, aktivistů i velrybářů jako neuspokojivý, ba přímo tristní.

„Mnohé populace velkých kytovců byly vážně vyčerpány a i nadále jsou ohrožovány komerčním lovem,“ konstatují Costello, Gaines a Gerberová na stránkách Nature.

V roce 2010 došlo k pokusu o kompromis založený na dohodě o kvótách pro komerční lov velryb. Tyto kvóty by bylo možné nastavit na nižší počty, než je stávající úroveň úlovků. Určitě by se tím nějaké velryby zachránily. Na druhé straně by se však stal lov v rámci kvót legální a nebylo by možné proti němu pořádat spektakulární protesty včetně jízd po mořích a oceánech. Návrh dohody padl. Někdo z toho viní Japonce, kteří odmítli podepsat nulovou kvótu pro lov v jižních mořích. Japonci z toho viní především antivelrybářsky naladěné evropské země, jejichž představitelé nesnesli představu legálního lovu s výjimkou toho, že si eskymáci sem tam uštvou nějakou tu velrybku k obědu.

Costello, Gaines a Gerberová navrhují východisko ze současné slepé uličky. To spočívá ve stanovení kvót, jež budou obchodovatelné. Vznikl by tak trh, který by byl podle vědců „ekonomicky, ekologicky a sociálně životaschopný a pomáhal by jak velrybářům, tak velrybám“.

Autoři návrhu přiznávají, že neobjevili trakař ani Ameriku. Podobné kvóty, jež lze prodávat i kupovat, regulují produkci emisí. V Kanadě, na Novém Zélandu nebo na Islandu mohou lidé prodávat rybářům své kvóty na úlovky ryb. V řadě případů se systém osvědčil. Drancování přírody polevilo.

Je otázka, zda by se obchodovatelné kvóty osvědčily v regulaci lovu velryb. Velrybáři z nich nebudou nadšení, protože by si museli kupovat něco, co měli odjakživa gratis. Ani ochránci přírody nebudou nad kvótami jásat, protože si budou připadat jako Jidáši prodávající velryby za třicet stříbrných. Costello, Gaines a Gerberová jsou však přesvědčeni, že pokud budou kvóty nastaveny správně – tedy tak, aby maximální povolený úlovek neohrožoval stávající populace – výsledný stav by nemohl být horší než dnes. A s vysokou pravděpodobností bude mnohem lepší.

V nejhorším případě by skoupili všechny povolenky velrybáři a vyčerpali by je. Pak by byl uloven maximálně povolený počet velryb. Kvóta by byla do mrti vyčerpána, ale protože by byla stanovena rozumně, velryby by to neohrozilo. Kdyby ochránci koupili jakýkoli (nenulový) podíl povolenek, byly by už na tom velryby jen a jen lépe. Pokud by nechali nakoupené povolenky k lovu velryb propadnout – což se dá u ochranářů velryb očekávat s vysokou mírou jistoty – celkový počet ulovených velryb by se snížil. V krajním případě by mohli ochránci skoupit všechny povolenky a velrybáři by ten rok utřeli ústa. Do zajímavé pozice by se dostávali velrybáři. Pokud by byla cena povolenek „zajímavá“, mohli by povolenky prodávat ochráncům a mít zisk bez toho, že by vystřelili harpunu. Bylo by to pro ochránce přírody asi velké dilema. Za co utratit 25 milionů? Nakoupit za ně velryby nebo jim „utrhat drápky“ za uhlíkové katamarány a pronájem satelitů?

Jako hlavní kámen úrazu vidí Costello, Gaines a Gerberová dosažení dohod o výši kvót a o systému rozdělení povolenek k lovu. Tyto problémy však nejsou podle názoru amerických vědců nepřekonatelné. Systém jistě nebude dokonalý. Costello, Gaines a Gerberová však počítají napevno s tím, že jeho zavedení bude jasným přínosem pro ochranu velryb. Podle nich jde jednoznačně o posun lepšímu.

„Zapálení odpůrci lovu velryb přijdou velmi rychle s argumentem že bychom neměli a ani nesmíme určovat cenu života velryby. Velryby by měly být podle nich chráněny bez ohledu na svou ekonomickou hodnotu. Pokud pro tento náhled nezískáte všechny národy, nebo je nepřinutíte tento názor přijmout, lov velryb bude pokračovat. Právě proto, že tu chybí reálná „cenovka“, mají antivelrybářské kampaně tak malé výsledky… Tím, že dáme životu velryby odpovídající cenu, vytvoříme trh s ochranou velryb, který nám okamžitě nabídne jasnou cestu k jejich záchraně,“ říkají Costello, Gaines a Gerberová v závěru svého komentáře.

Ano, jistě, můžeme nad obchodem s velrybářskými povolenkami mávnout rukou, prohlásit jej za nesmysl nebo dokonce za zločin. Na stávajícím neuspokojivém stavu se tak nic nezmění. Potom se však nabízí otázka, jestli nám tento stav ve skutečnosti – navzdory všem proklamacím – nevyhovuje, protože si v něm každý najde to svoje – ochranáři jízdy oceánem a publicitu, velrybáři tuny masa a zisky. Jediný, kdo na tomto systému neprofituje, jsou lovení a chránění kytovci.

Česká republika je členem IWC. A tak nejsme tak úplně ze hry. Česká flotila velrybářských lodí určitě k břehům Antarktidy nevyrazí a také vánočního kapra asi v české kotlině a moravských úvalech nikdo nenahradí steakem z plejtvákovce šedého. Když už ale své zástupce v IWC máme, měli bychom po nich chtít, aby se tam zasazovali za rozumná opatření. Měli by se proto zamyslet, jestli návrh Costella, Gainese a Gerberové čirou náhodou takové rozumné řešení nenabízí.

Zdroj