Kdy už teda skončí výroba aut?

Máme tady jaro a na Svatého Jíří vylézají hadi, štíři a cykloaktivisté. K pravidelnému uctění otce moderní organizované masové cyklistiky, sociálního demokrata Adolfa Hitlera proběhla včera Zyklojízda a mně tak napadá, co by se asi stalo, kdyby ty myšlenky zykloaktivistů bral někdo vážně.

Neustále se dozvídáme, že zyklistika je úplně nejlepší, nejmodernější, nejšetrnější, nejrychlejší, no prostě nepřekonatelný způsob dopravy. Zpochybnit tyhle bláboly veřejně rovná se společenské sebevraždě, protože jste obratem certifikován jako zaprděnec a zoufalec, který nepřijímá poslední evropské trendy. Lokální politici se plazí jako dementi před fenoménem státem organizované cyklistiky a pokud by projevili nesouhlas, né pardon, pokud by neprojevili souhlas s dalšími sedmi- a osmimístnými výdaji na cyklostezky, tak budou vyvláčeni blátem. Vzniká tak doublethink, kdy lidé říkají něco jiného, než si myslí.

Nejjednodušší otázka zůstává nezodpovězena.

Proč se teda na tom kole nejezdí, když je to tak super?

Kolo jako dopravní prostředek zastane v Praze asi 1,5% všech dopravních potřeb. Ačkoli cykloaktivisté deklarují, jak tento podíl neustále roste, je už léta stejný. Budeme ho muset vzít jako fakt, i když si myslím, že to číslo má za sebou fakt festovní tuning. Podle mně je 1,5% z jakéhokoli celku naprostá minorita, dokonce i buzerantů je třikrát tolik, když pominu, že mezi oběma množinami je nemalý průnik.

Současně sleduji občas v médiích zprávy o tom, že výroba aut poklesla. V podstatě vycházejí média z toho, že výroba aut furt poroste a když jednou poklesne, hned je z toho úvodník. Většinou je z toho vyvozované nějaké hrozivé ekonomické poselství o blížící se krizi. Aktuálně za tím netrčí krize, ale neschopnost jednoho velkého českého výrobce inovovat svoji produktovou řadu, kvůli čemuž vyklízí ten segment trhu, který ho kdysi živil – segment malých vozů. Takže ne tak docela krize, mizerný marketing a zoufalé výrobky. Každopádně se ovšem skloňují dopady takového vývoje na zaměstnanost, na obchodní bilanci, hrubý domácí produkt a další ukazatele, od kterých mnoho z nás odvozuje své životní perspektivy. Něco na tom asi bude, vzhledem k jednostranné orientaci české ekonomiky.

Automobil má prý konkurenta. Není to substitut, je to něco mnohem lepšího, naprosto super, něco, po čem prý všichni toužíme, jen o tom nevíme, tak se nám to musí vnutit. Neleje se do toho benzín, snadno se to parkuje, jezdí to potichu, jezdit s tím je dokonce zdravé. Je to každopádně mnohem lepší už jen proto, že lidé, kteří jezdí na kole, jsou plní radosti a štěstí. Média neuvádějí žádné nevýhody tohoto konkurenta automobilu. Stát to podporuje, staví pro to dokonce separátní velmi moderní a nákladnou infrastrukturu, do které ročně celostátně zahučí x miliard.

Je to jízdní kolo. What a surprise.

Proč si teda lidi ta auta kupují? Vždyť je to bláznovství. To je jako nakoupit si sto klasických žárovek do zásoby, přestože jsou na trhu nové báječné trochu jedovaté kompaktní zářivky.

Pokud je to všechno pravda, výroba aut brzy skončí. Je to naprosto logické, je to stejná situace, jako když spalovací motor a elektromotor poslal do důchodu zaostalý, kouřící, hlučný parní stroj, stejně jako parní stroj poslal do důchodu žentour.

Co by se mělo dít dál? Cena osobních automobilů by musela samozřejmě již nyní stoupat. S rostoucí konkurencí se tržní subjekt stává méně ziskový, základní poučka z mikroekonomie. Každým dnem tisíce potenciálních zákazníků prozřou ze své zaslepenosti a rozhodnou se prostě si nové auto nekoupit a dojezdit to staré, protože teď je na trhu něco, co za všech okolností strčí auto do kapsy. A navíc je to ekologické, snáze se to parkuje a hlavně je to moderní! Objem prodaných aut by tedy klesal a fixní náklady spojené s jejich vývojem a výrobou by se rozpouštěly do čám dál menšího počtu výrobků. Nedocházelo by k inovacím, protože pod hrozbou silného konkurenta by se prostě nevyplatilo nová auta vyvíjet. A tak dále.

Stejný efekt by mělo i takzvané „zklidňování dopravy“, tedy likvidace dopravy. Kdybychom skutečně všichni věřili tomu, že je to správné a nejedná se o dočasný politický exces pomatené politické reprezentace, která profituje ze své neodvolatelnosti a domnívá se, že když byli zvoleni, tak je obec, město nebo republika na čtyři roky jejich. Kdybychom skutečně věřili, že tomu tak je a že je to životaschopný koncept, výroba aut by musela klesat. Stejně se s nimi nebude dát vjet do centra, tak nač je ta věc.

Nic z výše popsaného se neděje, takže to asi nebude tak horký. Výroba aut je naplánována na dvacet let dopředu. Asi té cyklodoktríně většinově tak docela nevěříme. Ve skutečnosti to nebereme docela vážně, je to jen taková hra. Vůbec si nemyslíme, že kolo vůbec někdy nahradí auto, možná jsme ochotni připustit, že jej může někdy, ale fakt jen někdy substituovat. Naše spotřebitelská rozhodnutí tomu napovídají.

Trochu mi to připomíná 80. léta, kdy čím dál větší část veřejnosti v podstatě žila dvojí život. Naoko věřili, že existuje socialismus a že je dokonce funkční, že má budoucnost a je schopen rozvoje, ale současně uplatňovali různé soukromé aktivity, které měly k socialismu nahony daleko a přímo z nich ukapávala nedůvěra v toto zřízení a jeho budoucnost. Takže ten jejich socialismus byl nakonec jen taková vyjedená skořápka, která sice zvenčí vypadala pevně, měla představitele, zjevně nadšené obdivovatele, podporovatele v uměleckých kruzích, svoje rituály, první máje (Zyklojízdy jsou jen o deset dnů dříve), ale jinak měla pevnostní parametry mýdlové bubliny, schopné kdykoli prasknout. O pár let později se ve stejné situaci ocitl další komunistický projekt – tzv. globální oteplování. Už o tom nemluví ani Obama, stačilo, aby se na veřejnost dostalo pár mailů klimatických podvodníků, fenomén byl v háji a dojná kráva zaklepala bačkorama.

Tenhle cyklokomunismus na tom není jinak. Prvotní haló efekt pominul a je třeba čelit realitě. Všichni sice ví nebo už se vnitřně připravili na to, že cyklistika je sice dobrá zábava, ale s dopravou to nemá co dělat. Jen to nikdo nechce říct nahlas, protože kdyby se to nahlas připustilo, bublina by praskla, penězovody by se přetrhly, různé autority by přestaly pumpovat prachy do cyklobyznysu a mrtvý kůň by přestal vyhrávat dostihy. Pár aktivistů by si muselo najít zaměstnání. A především nikdo se sebe nechce vzít tu nepopulární roli, kdy řekne – sorry, my se spletli, je to jeden velký omyl.

Zdroj