KLIMA: Má veličina globální teplota vůbec smysl?

Termín globální teplota je v poslední dekádě nejčastěji skloňovaným výrazem. Málokdo se však zajímá o to, jak se globální teplota měří a jaký má vůbec smysl. Lidé si často myslí, že se seberou veškeré údaje z klimatických stanic, sečtou se a podělí počtem měření, čímž se získá průměrná teplota. To je však poněkud zjednodušená představa, nemluvě o tzv. proxy datech, která představují výpočet teploty odvozený z nepřímých měření (izotopy kyslíku, beryllia, apod.).

Výpočet globální teploty je poměrně složitý proces, kterému předchází ne vždy dobře zdokumentovaná úprava „ostrých“ dat. Výpočet je zjednodušeně řečeno založen na výpočtu průměrů z průměrů průměrů. Výchozím bodem pro získání globální teploty je výpočet průměrné denní teploty, který už sám je, jak uvádí na sránkách Infometu náš klimatolog a zástupce ČR v IPCC, Radim Tolasz, problémem:

„Výpočet průměrné denní (a následně měsíční, roční a dlouhodobé) teploty je docela problém. Jak je uvedeno níže, tak u nás používáme tzv. Kämtzův vzorec, který se u nás používá již více než 100 let. Důvodem, proč se používá dodnes je tzv. homogenita časové řady – změnou výpočtu bychom zanesli do analýz nepřesnost, kterou si v historických řadách neumíme odstranit.“ O něco níže pak dokonce uvádí: „Ani Světová meteorologická organizace (WMO) z tohoto důvodu není schopna předepsat jednotný výpočet průměrných denních hodnot pro všechny typy stanic na celém světě. Vývoj k tomu směřuje, ale problém s historickými daty zůstává.“

S výpočtem globální teploty je spojena ještě řada dalších problémů (podrobný rozbor mohou čtenáři nalézt např. v knize Iana Plimera Global Warming: The Missing Science). Mezi ně patří měnící se počet a poloha meteorologických stanic. Některé přibyly, více jich spíše ubylo, řada stanic ležících původně mimo města byla městy pohlcena (působí pak tzv. vliv městského tepelného ostrova). Většina stanic je v nižších polohách, kde je tepleji než ve vyšších nadmořských výškách. Plocha pokrytí planety meteorologickými stanicemi se pohybuje v řádu procent, minimální je v oblasti oceánů, které představují 70% zemského povrchu. V posledních letech se sice začala využívat družicová měření, která pokrývají celou planetu, i ta jsou však, jak uvádí V. Cílek v knize Antropocén, zatížena chybami v důsledku měnící se výše oběžné výšky družic, kdy je obtížné kalibrovat termometry mezi jednotlivými družicemi (družicová a pozemní měření však vykazují nízkou korelaci). Z matematického hlediska je diskutabilní aritmetický průměr, čtenáři si jistě vzpomenou, když ČSÚ uvede průměrnou mzdu a někdy pak i medián (hodnota v polovině řady), jaký je mezi těmito hodnotami velký rozdíl. Mohlo by se tedy dlouho diskutovat o tom, jak hodně objektivní hodnotou globální teplota je a jaký tedy má smysl. Ale to jen na okraj.

I kdybychom však přistoupili na to, že vše je naprosto v pořádku, měření jsou absolutně přesná, výpočty dokonalé, tak nám chybí pohled klimatologický! Tj. jaký smysl má veličina globální teplota z hlediska klimatologie. Odpověď lze nalézt v knize „Global Warming – Myth hor Reality? The Erring Ways of Climatology, která se dočkala pro velký zájem několika vydání. Jejím autorem je emeritní profesor Marcel Leroux, ředitel Laboratoře klimatologie, přírodních rizik a životního prostředí na Univerzitě Jeana Moulina v Lyonu, který bohužel v roce 2008 zemřel. Zmíněná kniha se skládá ze dvou hlavních částí. První je věnována historii globálního oteplování, závěrům IPCC, médiím, politice, skleníkovému efektu a příčinám změny klimatu a modelům klimatu. Druhá část pojednává o historickém klimatu, současných teplotách a klimatických jevech. V této části je i kapitola „The observational facts: Climate and aerological units.“ Profesor Leroux zde uvádí:

„Jak již bylo uvedeno, pojem globální klima existuje, ale je fikcí. Klima nemůže být definováno v celoplanetárním měřítku. Co víc, pojem „globální cirkulace“ je zásadně pouze myšlenkový konstrukt. Ve středních a horních vrstvách, daleko od meteorologického rovníku (ME), který je základní hranicí mezi dvěma meteorologickými polokoulemi, není přítomna žádná diskontinuita, která by přerušila cirkulaci, jak se to děje mnohem zjednodušeněji s nadmořskou výškou na každé polokouli. Avšak zcela jiný příběh se odehrává ve spodních vrstvách, kde je cirkulace rozdělena v důsledku interference geografických (reliéf) a dynamických (mobilní polární výše MPH) faktorů na šest hlavních aerologických jednotek“ (viz obr).

1. Severní Amerika/Severní Atlantik/západní Evropa
2. Severní a centrální Evropa/Středozemí/ Střední východ/severní Afrika
3. Východní Asie/ severní Pacifik/západní Severní Amerika
4. Jižní Amerika/jižní Atlantik/západní a centrální Afrika
5. Jižní a východní Afrika/Indický oceán/Austrálie a
6. Východní Austrálie/jižní Pacifik/západní Jižní Amerika

V každé aerologické jednotce cirkulace dle autora začíná na pólech ve formě mobilní polární výše, která představuje hlavní faktor v chování počasí. Aerologické oblasti jsou více či méně definovány reliéfem, jelikož souvislá horská pásma jsou pro studený vzduch nepřekonatelná, zatímco přerušovaná horská pásma nebo jejich absence umožňují interakci mezi jednotkami. Každá z těchto aerologických jednotek žije svůj vlastní život. Profesor Leroux proto dále uvádí:

„Představa „klimatické změny“ v globálním měřítku, homogenity atmosféry, nebo nějaké celoplanetární uniformity jevu, zahrnujícího mysteriózní „tele-propojení“, které jsou všechny předpokládány modely a IPCC, jsou pouhé úlety fantazie, které nemají nic společného s meteorologickou realitou, a které jsou tudíž mylné“.

Tak praví profesionální a zkušený klimatolog. Zkrátka nelze „míchat dohromady hrušky s jablky“. Zeptejte se např. zoologa, jakou hodnotu pro něj má informace, že průměrný počet medvědů na planetě je XY. Určitě vám řekne, že prakticky žádnou. Záleží totiž na druhu medvěda (lední, hnědý, malajský, ušatý…) a na regionu výskytu.

Zdroj