KLIMA: Záchrana zeměkoule, řada 21, díl první
Uveřejněno dne 5 ledna 2016 000 10:46„Budete si dlouho pamatovat, že se to stalo v Paříži, 12. prosince 2015. A až se nás budou ptát, co byl smysl našeho života, čeho jsme dosáhli, budeme moci říkat mnoho věcí… ale jedna se bude vracet. Budete moci říct, že jste 12. prosince byli v Paříži na klimatické konferenci.“
„Nevidím žádné námitky. Dohoda je přijata,“ prohlašuje francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius, dojatí účastníci 21. konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu povstávají, tleskají s rukama nad hlavou, berou se za ruce, objímají se, ženy pláčí…
Neuvěřitelné se stalo skutkem, svět bude přece jen zachráněn. Oxid uhličitý valící se z nespočetných pevninských a podmořských vulkánů i z plic nás všech, uhlíkatých lidí a dalších živočichů, uvolňující se při spalování téměř všeho, co dokáže hořet, měl našlápnuto nás všechny zákeřně zahubit pozvolným přehřátím. Jak varují uvědomělé celebrity ve skupinové Písni lásky k zeměkouli: „… někteří lidé si myslí, že je to neškodné, ale pokud budeme pokračovat, zůstane tu jen prázdnota.“ Po této konferenci ale můžeme konečně s klidem usnout. Dohoda je přijata, energie z uhlí a ropy zmizí v propadlišti dějin, nahradí ji Slunce a vítr… Je to poslední šance. Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?
Jen pro pořádek; obecně se hovoří o nadměrných emisích skleníkových plynů, ale na tapetě je stále jen onen prokletý sodovkový plyn. Co vodní pára? Metan? Oxid dusný? Ty všechny přece přispívají ke skleníkovému efektu daleko víc.
Zřejmě to jinak nejde. Televize i tisk nadšeně referují o vítězném tažení spojeného lidstva, zní zmíněný Love Song to the Earth s dětmi a zvířátky, kýčovité komentáře o nezbytnosti snížení emisí sodovkového plynu jsou doplňovány záběry z Pekingu zamořeného polétavým prachem a chemickými exhaláty s lidskými ústy krytými rouškami. Učí se vůbec ještě na základní škole, že oxid uhličitý neleptá ani nezanáší plíce, že jej dokonce sami vydechujeme a pro pozemský život je nezbytný?
Klima se mění, měnilo, měnit bude. Žijeme na zběsile se otáčející kouli s jádrem z roztaveného kovu, na kterém plují kry rozpraskané kamenné kůry, z větší části přikryté vodním pláštěm a obalené vrstvičkou vzduchu. Současně svištíme kolem jiné nepředstavitelně obrovské koule rozžhavené explozemi termojaderných reakcí. Nefandí si člověk, když si myslí, že může svojí činností ať tak nebo onak ovlivnit tenhle mohutný systém? Pařížské shromáždění je přesvědčeno o obojím. Za současnou proměnu klimatu člověk může a člověk ji také dokáže zvrátit. Je to pravda nebo víra? Hlasy, že kdo pochybuje, budiž zatracen, sílí a prosazují se. Takhle nereaguje rozum.
V Paříži svět opět podlehl vždy znovu zklamávané iluzi jednoty při záchraně světa, herci silně přehrávali, duněla velká slova, francouzský prezident se zřejmě inspiroval Napoleonem: „Můj lid vás pozdraví s radostí a vám postačí říci: ,Byl jsem v bitvě u Slavkova’, aby odpověděli: ,To je hrdina.’“
Ale theatrum mundi sem, mundi tam, možná to přece jen mělo nějaký význam. Ředitelé zeměkoule se sešli, poplácali, pohovořili, najedli a než se rozlétli domů v jumbojetech na sluneční vítr s mírnou podporou řepkového oleje, jistě probrali i méně ožehavá témata, než je záchrana planety, o to víc ovšem doléhající na nás prosté. Také už se nemluví jen o snaze snižovat emise, ale též o adaptaci na změny, k divadlu se přidala Čína s Indií, Západ snad tentokrát nemá být jen jednoznačným hostitelem klíšťat…
A co že ta dohoda závazně stanoví? Že vlastně nic? Úmluvu, že si jako jednotlivé státy sami vytyčíme cíle jak snížit emise v pozemském skleníku a v pětiletkách se budeme společně kontrolovat? Aha.
Pařížský zelený kýč na pár dní přehlušil jiné, výraznější a běžnému žití bližší problémy: terorismus, příval uprchlíků, ochablost Západu, nevypočitatelný a z velké části rozvrácený muslimský svět, Rusko a Ukrajinu, turbulence burz i ekonomik, nespornou devastaci životního prostředí v Africe, Asii i Jižní Americe; podle některých myslitelů je ovšem toto vše způsobeno právě měnícím se klimatem. Uvidíme. Pokud nám zelené ředitelství zeměkoule během první pětiletky přehraje další díly téhle řady a po ní bude schopno uvést řadu další, snad na tom nebudeme ještě tak zle.
Karel C. Grig