Klimajugend, marsch!
Uveřejněno dne 7 května 2019 000 9:16Po pádu berlínské zdi se zdálo, že jsou vyřízeni jednou provždy. Že jejich totalitární povaha a způsoby definitivně končí na, jejich slovníkem řečeno, smetišti dějin. Alespoň mnoho slušných lidí o tom bylo přesvědčeno s naivitou pro ně typickou a zřejmě neléčitelnou. Naivitou, která si vytrvale odmítá připustit koho nebo co má před sebou. Která se zatvrzele a opakovaně brání uznat rozsah hrozícího nebezpečí, dokud pravidelně nebývá příliš pozdě.
Jsou jako virus. Mutují, přizpůsobují se novým podmínkám, útočí na kritická místa. Chvíli byli dezorientovaní, tápali, hledali nové maskování. A záchrana nakonec přišla, i když ze strany naprosto nečekané – poskytla ji nešťastná M. Thatcherová, která v dobrém úmyslu (budovat jaderné elektrárny a tím omezit moc uhelné odborářské lobby) zkorumpovala skupinu vědců, ochotných za vládní bakšiš propůjčit se k fabrikování důkazů o zničujícím klimatickém vlivu jedné chemické sloučeniny. Britské energetice ani samotné Thatcherové ten paskvil samozřejmě nijak nepomohl, za vlasy přitaženost i vědecká neudržitelnost tehdy ještě příliš bily do očí. Jako na zavolanou však přišel totalitárním parazitům, kteří právě narychlo dokončili přestřik rudého základu zelenou vrchní vrstvou a kteří za účelem znovusjednocení rozprášených houfů naléhavě potřebovali nového nepřítele. A ať už se mi to říká sebehůř, říci to musím – vymysleli to geniálně. Nebo napadlo by snad někoho z vás vzít jeden chemický prvek a postavit ho na místo Trockého, Kameněva, krvavého psa Tita či jiných úchylkářů od platné stranické linie, vytyčené posledním zasedáním politbyra? Z obyčejného C v periodické soustavě nový třídní nepřítel Uhlík – no není to prostě úchvatné? A pak boj proti němu do poslední kapky (zatím) inkoustu? Za protiuhlíkovou jednotu strany a lidu! Uhlíka likvidovat jako třídu! Vymýtit uhlíkismus ze socialistické vědy! Kulturní fronta jednotně proti uhlíkovštině! Zintenzivnit boj s přežitky uhlíkismu ve znárodněném průmyslu! Socialistickým soutěžením za nižší podíl Uhlíka! Pro uhlíkáře není místa v naší brigádě socialistické práce! No passaran, Carbón!
Ovšem ani slušivě zelený ideologický kabátek by sám o sobě k záchraně klimatických mičurinců zřejmě nepostačoval. Byla tu však ještě jedna mocná skupina a i ta se nacházela na rozcestí, i ta hledala, kudy dál. Byrokracie, opouštějící národně státní rámec a počínající invazivně vytvářet nadnárodní struktury. To vyvolalo poptávku po novém druhu byrokratické agendy. Poptávku po problémech, které nelze řešit lokálně nebo regionálně, ale musí být uchopeny globálně. Vyfabulovat, zfalšovat, překroutit – ale hlavně rychle, sem s globálními problémy, ber kde ber. A přesně v tomhle okamžiku se mohl klimatický Trofim Lysenko odvděčit politikům a byrokratům za jejich počáteční pomoc. Protože vágně formulovaná katastrofická teorie, jejíž (ne)pravdivost nelze v přítomnosti nijak prověřit, zato je však nutno v jejím duchu okamžitě jednat – to je prostě politická a byrokratická agenda snů.
Další institucí v potížích byla ke konci minulého století tradiční média. Nově vzniklý fenomén internetu znamenal větší výběr pro konzumenty a tedy novou konkurenci. Konkurenci dosti úspěšnou, neboť čtenost, poslechovost a sledovanost začala trvale a nezastavitelně klesat. Chtělo to nový příběh, nejlépe horor s prvky sci-fi. A taková děsuplná klimatická katastrofa, 30 let už přicházející za 10 let – to je zase mediální agenda snů.
Slibně se to rozběhlo a začalo to sypat. Povýšení klimatického oddělení britské Met Office na Mezivládní panel pro klimatické změny při OSN – IPCC. Miliardové kšefty s uhlíkovými odpustky pro nejvypráskanější gangstery, luxusní kanceláře a platy pro byrokratické nosiče vody, soukromé tryskáče a skromná pasivní chaloupka A. Gora na místech, která nejpozději za měsíc zmizí pod dramaticky se zvyšující hladinou moře. Naskakovat začaly i firmy (především velké), vedené utkvělou představou, že to všechno nějak přečůrají a zmanažují, takže kápne i jim a kterým teprve teď začíná nesměle docházet, že jízda na tygrovi je kratochvílí, která má svá rizika. Taky vědeckým mouřenínům se tu a tam musela hodit ohlodaná kost, takže aspoň výzkumný grant, konference na Bali, výlet za arktickými ledovci pro klimatology z Oxfordu nad Sázavou a jejich kolegy v Cambridgi nad Ohří (aby nezáviděli).
Pak se ale stalo něco, co nečekali. Odborníky, které si sama IPCC vybrala a sama IPPC postavila do čela komisí pro přípravu závěrečných dokumentů, ty nejlepší a nejprestižnější z nejlepších a nejprestižnějších (poznáte je podle titulu IPCC Author and Rewiever za jejich jménem) ta hra přestala bavit, nechtělo se jim prodat léta budovanou vědeckou reputaci za pár dolarů na projekty s předem politicky určeným výsledkem. Vzbouřili se, vystoupili a brutálně začali porážet jednu klimatickou posvátnou krávu za druhou (hokejkovým grafem počínaje, přes mizející masu polárního ledu, zoufale se topící lední medvědy a konče nikdy předtím nevídaným výskytem klimatických extrémů). A protože P. Michaels, R. Lindzen, J. Christy, T. Ball, P. Reiter, R. McKitrick a stovky dalších svou práci opravdu umějí, byla celá záležitost na přelomu tisíciletí vědecky vyřízena. Navíc začaly s ubíhajícím časem nemilosrdně vycházet najevo další „inconvenient truths“, třeba že ani jeden z počítačových klimatických modelů se nedokázal byť jen přiblížit skutečně naměřeným údajům (tzv. credibility gap), že ohřívání planety se děje na zcela nesprávném místě (nikoli ve výšce deset kilometrů, ale na povrchu), že ve zpětnovazebních rovnicích jsou zásadní chyby. Definitivní tečku za celou klimatickou fámou udělala pak aféra Climagate – skandál rozměrů tak kolosálních, že kdokoli s mozkem v hlavě neměl už nejmenší pochybnosti o metodách, jakými se ve skutečnosti „výzkum klimatu“ provádí.
Hlavnímu rozhodčímu Karlu Popperovi tak nezbylo než odpískat konec, poražení pogratulovali vítězům, cimrmanovské slepé uličky byly prozatím opuštěny (ve vědě totiž nikdy nevíte úplně jistě) a společnými silami se začalo znovu. Seriózněji, už bez politiky a ideologie.
Ten předchozí odstavec se vám ale asi moc nezdá, že. Nějaké moc idylické, jak z pohádky, realitě poněkud nepodobné. Ti co dostali vědecky na frak přece dál dělají, jako by se v USA nechumelilo. Politici i byrokrati v zájmu svých zisků dál roztáčejí špinavé peníze a jejich lupičská „ekologická“ politika začíná ekosystémy planety už doopravdy ohrožovat.
No jo, no, přání otcem myšlenky, samozřejmě to proběhlo jinak. Samozřejmě, že Popper nebyl v tomhle mači arbitrem (i když jím být měl). Účastnil se ho spíš v roli kouče vítězné strany. Ovšem ani na lavičce poražených neseděl leckdo. I tam určoval sestavu a taktiku velikán moderní vědy, bezesporu jedna z největších jejích postav. Zakladatel a největší génius marketingu, sociolog, nepřekonatelný teoretik PR i HR, klasik mediálních studií – dr. phil. Joseph Goebbels.
A on to byl, kdo svému týmu vštípil, že pravidla fair play se klidně dají ignorovat. Že bitvu faktů, čísel, statistik a grafů může klidně prohrát, že ji vlastně nemusí vůbec hrát. Že okamžitý trest nehrozí, jelikož na své straně má mocného spojence – parní válec řízené propagandy. Alianci médií, akademie, univerzit, Hollywoodu i marxistického Vatikánu. Souručenství, udržované pouhým společným zájmem i bez spiklenců v pozadí.
Tahle mašina totiž dokáže velmi zajímavé věci: Umí například zařídit, že podstatná část veřejnosti zareaguje na hrozbu své vlastní ekonomické likvidace radostným přitakáním a nebude otravovat s nějakými racionálními důvody. Dokáže ale ještě víc – poskytne účinný nástroj proti menšině těch, kteří si někde a nějak sami osvojili umění kritického myšlení a kteří odmítnou bez protestu tiše odejít do noci.
Tím nástrojem budou propagandisticky formované, ideově zocelené kádry aktivistů. V první fázi se zaměří na to, aby potížistům odebrali komunikační prostředky (řekněme si to na rovinu, soudruzi, tydlencty internety jsme prostě trochu podcenili). Začne to leckdy docela sofistikovaným rozbíjením diskusí. Pak se odněkud vynoří samozvané skupiny odhalovatelů falešných informací. Majitelé nejvýznamnějších platforem (Facebook, YouTube) rostoucímu ideologickému tlaku podlehnou a zčásti z přesvědčení, zčásti ze strachu přejdou k přímé cenzuře. Cenzurovat internet ale není úplně jednoduché – cenzurovaní mohou zareagovat vytvořením nových svobodných platforem (že k něčemu takovému dojde je v podstatě jen otázka času). Co pak? Pak už zbývá poraženým jen jedna možnost – fáze dvě. Přímá akce. Vyslat pěšáky, aktivistickou údernou pěst do ulic. Ukřičet, zastrašit, nejdřív transparenty a megafony, později masky, slzný plyn a basebalové pálky.
A tak je tady máme – Klimajugend, klimatické komsomolce, environmentální kulturní revolucionáře. Bojovníky s planoucím srdcem a dutou hlavou. My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova (eh, mládež nová, mládež Al Goreova, samozřejmě). Zvykejme si. Nebo ne?