Klimatická změna

Strávil jsem léto na internetu studiem počasí. Koukal jsem na hurikány, tornáda, jet streamy, mořské proudy – zkrátka „studoval“ jsem volným stylem vše co přišlo pod google při mé snaze porozumět počasí. Proto vám nabízím malý referát. Bude plný domněnek promíchaných s fakty, které se nám snad podaří společnými silami úspěšně vyvrátit.

Část první: „Fun Facts!“

Teplý vzduch stoupá, a studený vzduch klesá. Za nepřítomnosti větrů se vzduch působením gravitace rozdělí na teplý vzduch nahoře, a studený vzduch dole. To co známe jako „teplotní inverzi“ je ve skutečnosti přirozené a zákonité chování „vzduchu“.
Proč v atmosféře sledujeme opačný efekt? Teplo dole a zimu nahoře?
Protože atmosféra je zahřívaná odspoda, slunečním zářením dopadajícím na Zem.

Primárním skleníkovým plynem v atmosféře není CO2, ale voda!
Voda přispívá skleníkovému efektu z 95%, CO2 pouze asi ze 2%.
V celkovém součtu má tedy nárůst CO2 o 1% skleníkový efekt pouze 0,0002%.
Kdy jsou studená rána? Když je vlhký opar, nebo když je průzračně čistý suchý vzduch?
Jak vodní pára vytváří skleníkový efekt? Voda udrží víc tepla než vzduch.

Plyny lze přivést do tekutého stavu buď tlakem, anebo nízkou teplotou. Ve vertikálním rozdělení atmosféry narážíme na klesající tlak a korespondující klesající teplotu plynů. Vodní pára je lehčí než vzduch, ale zato zkapalní při mnohem vyšší teplotě, než vzduch. Vzduch, na rozdíl od vody, zůstane plynem i při -60C°. Teplá vodní pára je tak uvězněná blízko povrchu Země ve svých vlastních „bublinách“, jenž nazýváme „počasí“.

Počasí pohání Slunce ohřívající vodu na povrchu. Nad počasím existuje vrstva nejchladnějšího vzduchu v atmosféře – Tropopausa.
Tropopausa rozděluje atmosféru na „Troposféru“, ve které teplota s výškou klesá, a „Stratosféru“ kde teplota s výškou stoupá – jako u normálních plynů.

Vodní pára je lehčí než vzduch, a občas se dostane skrze tropopausu a pak stoupá výš a výš. Vodní pára se dostane skrze chladnou tropopausu obvykle pouze během velkých bouří, jako jsou tropické hurikány, a to díky kinetické energii. „Normálně“ je ale voda, a s ní také veškeré počasí, uvězněna v kondenzační bublině nad povrchem planety.

Existují země, které nemají svou bublinu z teplé vodní páry. A všechno jsou to nehostinné země. Jednou takovou zemí je Antarktida. Je tam taková zima, že je tam vzduch stoprocentně suchý – a skleníkový efekt nulový. V tropických pásmech postrádají ochranu parního skleníkového efektu pouště.

Když se to vezme kolem a kolem, zdravé počasí je teplé, tak akorát vlhké, a pod vysokým tlakem. A proto je skleníkový efekt žádoucí. Vysoká váha „skleníkového plynu“, například „vodní páry“ – zvyšuje atmosférický tlak a snižuje kolísavost teplot.

Část druhá: „Globální oteplování“

Začněme podloženými fakty: Severní pól taje, zatímco led na Antarktidě roste. Toto bylo nedávno potvrzeno samotnou NASA.

Co ohřívá severní ledový oceán? Golfský proud a Slunce.

Co pohání Golfský proud? Golfský proud pohání asi vítr, Máchale, trochu „koriolisova síla“, ale největší vliv na sílu Golfského proudu má polární gravitační pumpa na slanou studenou vodu. http://www.pik-potsdam.de/~stefan/thc_fact_sheet.html

Když mrzne slaná voda, vylučuje sůl, a tím vzniká super podchlazená superslaná těžká voda, která klesá ke dnu. To je „gravitační tepelný motor“ jenž pohání mořské proudy, a to prosím jak z jihu, tak ze severu. Teplý golfský proud teče tak daleko na sever protože si ho tam severní ledový oceán „nasává“ skrze ledovou pumpu. Mořské proudy potom plynou superschlazené a superslané po dně oceánu od pólů zpět k rovníku, postupně se ohřívají, a stoupají k hladině, aby se nahřály u rovníku, a velké teplovodní topení pro polární regiony mohlo pokračovat.

Slanovodní pumpa sbírá teplo po cestě, pak se šokově schladí, a energii díky gravitaci přemění na momentum. Nevím jestli na to někdy pojedou auta, ale jak jste si jistě všimli – energii tato pumpa získává ze Slunce. A co na to Slunce? Podle jistého Johna Caseyho z NASA můžeme během příštích třiceti let očekávat takzvané Maunderovo minimum.  Prý nabíhá jakýsi 206+ letý cyklus bez slunečních skvrn, kdy Slunce přechází na pár desítek let do „hibernace“, jenž se vyznačuje sníženým slunečním výkonem. To ještě není tak hrozné. Horší je, že vlivem sníženého Slunečního výkonu se ochladí povrch litosférických desek, a smrskne se. Litosférické desky, bohužel, nemají dilatační spáry.

V roce 1815, údajně vlivem podobného smrsknutí během Maunderova minima, vybouchla sopka Tambora v Indonésii, což zapříčinilo rok 1816 – „Rok bez léta“. Nevím jestli si takový rok dovede supermarketová generace vůbec představit – sníh v květnu, sníh v srpnu. Pak jako na potvoru kalamita v lednu a únoru… Hodně lidí to tehdy nepřežilo. Ale když se koukneme dále do historie, tak zjistíme, že o Maunderovo minimu víme jenom proto, že to bylo nedávno! Co třeba takoví Vikingové, husitské války, Třicetiletá válka, Napoleonské války? Je to všechno násobek „206 letého slunečního cyklu“ nebo se mi to jenom zdá? Přiznám se, že nevím, a tak se zeptám: Jaké bylo tehdy v Kostnici počasí? Vím že se Husité hádali o víno, které, odvozuji, bylo v nedostatku? Co fíky? Rostly v Praze fíky? Opravdu by mě to zajímalo!

Během poslední doby ledové byl na severní polokouli led až do Francie, a Severní Atlantik byl v pevném skupenství. Antarktický led zasahoval až do Jižní Ameriky a po Nový Zéland. To znamená, že vody bylo v Oceánech znatelně méně, a lidstvo pravděpodobně žilo „blíž rovníku“, kromě jiného také v místech, která jsou dnes na dně oceánu. V Čechách tehdy vládly arktické podmínky, ale takový centrální Atlantik mohl být během doby ledové docela příjemné místo k životu.

Řeka Kongo kdysi vyryla do země malý grand kaňon, jenž se nyní nachází víc jak kilometr pod hladinou Atlantského oceánu.  Je tedy jisté, že voda Atlantiku byla kdysi vůči Africkému břehu minimálně o kilometr níž, než dnes.

Atlantický Oceán se jmenuje po „Atlantidě“. Atlantida byl mytologický kontinent, jenž se během jednoho dne a noci ocitl na dně Oceánu. Atlantida údajně ležela někde uprostřed Atlantiku.

Myslet si o tom můžeme co chceme, nicméně je zajímavé, že informace o zemích utopených na dně oceánů máme jak z mytologie, tak z archeologie. To jsou dva na sobě nezávislé zdroje informací o tom, že s hladinou oceánů a rozahem polárního zalednění to u planety Země není nikdy jisté – a mění se to!

Mám celkem dvě hypotézy jak mohl vypadat svět během doby ledové:

1. Oba póly byly zaledněné hluboko „do vnitrozemí“ – až někam k padesáté rovnoběžce, a kolem rovníku byl tropický pás bez oceánů – protože většina vody byla zmrzlá v polárních ledovcích.
2. Druhá hypotéza je, že se doby ledové střídají cik cak mezi severem a jihem.

Druhá hypotéza odporuje současnému chápání dob ledových, a dávám jí sem jenom pro zajímavost. Přivedla mě na ni „internetová teorie“ o starodávných mapách, které znázorňují Antarktidu bez ledu. Někteří výzkumníci dospěli při sledování Hvězdné Brány tak daleko, že za Atlantidu považují Antarktidu. Má to jeden háček: Antarktida je na jižním pólu, a je tam setsakramentská zima. Slunce jí nemá šanci dostatečně ohřát. Jak ohřát Antarktidu tak, abychom na ní mohli pěstovat pšenici? To je problém, přes který nejede vlak.

Moje hypotetická „odpověď“ zní: Co se stane, když rozšíříte severní pumpu na slanou vodu hluboko k jihu? Je možné, že když se severní polární ledovec rozšířil až k pětačtyřicáté rovnoběžce, tak že to mělo na Antarktidě „silný ohřívací efekt“? Mořské proudy natlačené velkou silou přes rovník na jih, a na jihu – ráj na zemi, Atlantida/Antarktida?

Pokud byl během poslední doby ledové jižní pól teplý a sever zamrzlý, bylo by to možná celkem uklidňující. Znamenalo by to možná, že se polární klima pouze otáčí vzhůru nohama, a výsledkem bude tropický severní ledový oceán vyhřívaný – asi – supersilným Golfským Proudem. Vysoký moment by teplovodnímu topení pro Evropu a Rusko musel dodat Antarktický led sahající až po Ameriku, Afriku a Austrálii. Ale to jsou skutečně jenom domněnky, a bůhví kdy bylo na Antarktidě naposledy teplo…

Ať je to jak chce, dnes jsme v situaci, kdy jih mrzne, sever taje, a slunce snižuje výkon. Domnívám se, že pokud to bude dlouhodobě pokračovat, existují minimálně dva špatné scénáře:

1. Severní ledový oceán se „jako zázrakem“ ohřeje, a na Sibiři bude ráj. Avšak za ráj na severu planeta zaplatí extrémním nárůstem Antarktického ledu, a to ve svém důsledku povede k nerovnováze rotujícího tělesa planety – a litosférické desky se katastroficky „pohnou“. Vulkány zakryjí Slunce, a přijde doba ledová.

2. Severní ledový oceán se ohřeje natolik, že severní pumpa na slanou vodu vypoví službu, což během několika let přinese kolaps cirkulace mořských proudů. Kolaps mořských proudů způsobí výrazné ochlazení kolem pólů, a novou dobu ledovou. Nástup pevninských ledovců a ústup hladiny moře bude doprovázen zvýšenou vulkanickou a zemětřesnou činností, jenž zakryje slunce, a dále urychlí proces…

Závěr:

Planeta Země je doložitelně schopná katastrofických klimatických změn, které zpravidla doprovází vulkanická činnost. Bylo by pošetilé domnívat se, že nová doba ledová – nebo alespoň malé „Maunderovo minimum“ – se už nikdy nemohou stát. Pravděpodobně se stanou, a je jen otázka kdy. A nám v mezičase nezbývá než doufat, že se experti z Mezinárodního Panelu o Klimatické Změně nemílí, a že bude pořád větší a větší teplo… Doufat musíme protože za nemalé peníze stavíme ekologické soláry a větrníky. Nerad bych se dožil dne, kdy soláry zapadají sněhem, větrníky zamrznou, a všechno bude na baterky, které pod -10C° vypoví službu.

Zdroj