Klimatické změny v dávnověku

Asi nikdo z nás nepochybuje o tom, že Země prošla v minulosti mnohými klimatickými změnami. Existence dob ledových toho mohou být jasným důkazem. Doba ledová bylo chladnější období, které nastalo díky rozšíření ledovců. V historii naší Země známe více dob ledových, přičemž ta poslední skončila zhruba před 10 000 lety.

Jenom pro zajímavost; přeměna Evropy, tak jak ji známe i dnes, z teplého kontinentu na pevninu pokrytou ledem, proběhla kdysi závratnou rychlostí[1]; zřejmě proběhla mnohem rychleji, než se až dosud předpokládalo. Klimatické změny, které probíhaly, nebyly neměnné, jak se může někdo mylně domnívat. A je přirozené, že následky těchto změn v klimatu Země nezůstaly bez odezvy ve formování lidské civilizace.

Ledová krusta se rozkládala nad severní Evropou, ale jižněji nad územím dnešní Francie žili lovci, kteří se zabývali lovem divokých zvířat tehdejší doby, což byli sobi, bizoni a mamuti. Tato zvířata byla trvalou součástí jejich jídelníčku. S koncem doby ledové se ale také změnilo klima, což je pochopitelné. A to výrazným způsobem zasáhlo do života těchto lovců z doby kamenné.

Jak se zdá, tak klimatická změna konce doby ledové proměnila stepní pastviny, kde se pásla zvířata. Křovinaté porosty ustoupily lesům, otevřené pastviny se postupně proměnily v močály. A jak se předpokládá, tak nejen zvířata, ale také lidé postupně migrovali přes Rusko na Sibiř, kde se nám ztrácejí v nedohlednu. Pokud přece jenom někdo z lovců setrval ve své původní domovině a pokoušel se vzdorovat nepřízni osudu, tak se musel vyrovnat s mnohem méně štědrými podmínkami, které po konci doby ledové zavládly.

Ve srovnání s životem v hojnosti, kdy si lovci zajišťovali obživu lovem zvěře do pastí, sítí a rybolovem, museli pravěcí obyvatelé slevit ze svých nároků. Umělecké dovednosti se vytratily, řemeslná zručnost zanikla.[2] To vše je důkazem prvního velkého kulturního úpadku, a to vše díky klimatické změně, která přišla s koncem doby ledové.

Ač se to zdá velmi nepravděpodobné, tání ledovců, které pokrývaly severní Evropu na konci doby ledové způsobilo rovněž výraznou změnu klimatických podmínek v severní Africe a zavdalo příčinu vzniku největší pouště na světě – Sahary. Sahara se rozkládá od severoafrického pobřeží Atlantského oceánu až k pobřeží Rudého moře na území deseti států. Prapůvodní příčinou této změny, která způsobila konec kvetoucích pastvin v severní Africe, je neustále vanoucí pasát.

Zatímco v Evropě stepi a sněhová pole ustupovaly lesům a bažinám, v severní Africe byl trend přesně opačný, od otevřených travnatých vrchovin a hor plných jezer a řek vše směřovalo k vyprahlým úsekům skal a štěrku, vyschlým říčním korytům a písčitým rovinám. Obrovské pohyblivé duny navátého písku, na které máme tendenci myslet, když si v představujeme Saharu, musely vzniknout daleko později, protože by muselo proběhnout pěkná řádka století, než by se zformovala, a nakonec i dnes zabírají méně než šestinu celého saharského pouštního pásma.[2]

A je to právě pasát, který nejen vytváří ale také udržuje pouštní oblasti v severní Africe. Pochopitelně v oblastech jeho vanutí, pokud takový proud vzduchu vane přes oceány, nezanechává nějaké viditelnější stopy. Ale tam, kde proudí nad pevninskou souší, zanechává za sebou „stopu“ vyprahlé země řádově v pásmu širokém tisíce kilometrů.[2] Jako kdyby imaginární obrovský slimák za sebou zanechal stopu, nikoliv však slizu, ale suché, vyprahlé země.

Celý mechanismus se zdá být až neskutečný, ale byl již dostatečně prozkoumán a zdokumentován. Pasát začíná svůj „život“ tím, že sestupuje z velké výšky, a končí tím, že opět stoupá k obloze. Ohřev pasátu díky rovníkovému slunci vytváří jakýsi fiktivní obrovský komín stoupajícího teplého vlhkého vzduchu. Tento vzduch při dosažení chladnějších horních vrstev atmosféry ztrácí většinu ze své vlhkosti kondenzací a vytváří značné srážky právě v rovníkových oblastech.

Později jsou samotné masy vzduchu zbavené většiny vody, avšak nemohou klesat proti neustálému vzestupnému tahu tímto „komínem“, a tak je pasát nucen vanout přes „střechu světa“ směrem na sever ale také na jih ke svým pólům. Svou cestu k pólům ale nemůže pasát dokončit, protože v mírných zeměpisných šířkách narazí na „polární frontu“, která mu brání v postupu a nutí ho klesat. Přitom se pod rostoucím tlakem atmosféry neustále otepluje (a tím také vše vysušuje).[2]

V důsledku toho pasát vysušuje celé oblasti, do nichž bouře s deštěm z jiných oblastí proniknou jenom velice zřídka, a tak veškerá vegetace snad kromě té nejodolnější postupně sesychá. Vzhledem k tomu, že pás pasátu je široký několik tisíc kilometrů, nemělo by nás překvapit, že právě takový je zhruba rozsah saharské pouště od severu na jih.[2]

Dnešní vyprahlá Sahara se kdysi těšila pravidelným srážkám a dále na východ byly přeháňky nejen mnohem vydatnější než dnes, ale obsáhly celý rok, místo toho, aby se omezovaly pouze na zimní období. A tak během doby ledové tam, kde je dnes suchá Sahara, nebyla žádná poušť. Geologové, zoologové a etnologové se shodují, že tomu tak skutečně bylo. Geologové vám potvrdí, že řeky tekly plným proudem a vyhloubily soutěsky a koryta potoků, jejichž suché toky můžeme vidět ještě i dnes.

Zoologové argumentují, že tropické druhy ryb a vodních živočichů, jako jsou krokodýli a hroši, se dostali do těchto dnes vyschlých řek, aby žili a rozmnožovali se na místě, které je dnes srdcem saharské pouště. Etnologové uvádějí, že na skalách, které kdysi tvořily stěny roklí naplněných vodou, jsou vyryty kresby žiraf a slonů, krokodýlů a levhartů a dalších zvířat, jaká by v současném saharském prostředí nemohla jinak přežít.

Zvláštní na vzniku pouští je rovněž to, že tento proces odstartoval jakousi pomyslnou řetězovou reakci, kterou je snazší uvést do pohybu než zastavit nebo dokonce zařadit zpátečku. Proto je velmi obtížné určit, přesně ve kterém časovém období od konce doby ledové se saharská oblast – která je dnes už takřka neobyvatelná, vyprahla do té míry, že se lidé i s většinou větších zvířat museli vystěhovat.

Ale ať už se jednalo o písek, nebo jen o vyschlá koryta řek a vyprahlé pastviny, výsledek byl pro živé tvory katastrofální. Postupně, jak Sahara získávala na ponurosti, byli lidé i zvířata vytlačováni. Mezitím na východě za Rudým mořem se podobná událost odehrávala v Arábii, kde se na stejné zeměpisné šířce a ze stejné přírodní příčiny druhá a menší oblast (i když i tak podstatně větší než Evropa) podobně měnila v poušť a nutila své obyvatele k migraci.

Tato klimatická změna nakonec přiměla obyvatele, kteří obývali Saharu a obyvatele střední Arábie, k migraci. V tehdejší oblasti to byla právě tato dvě místa, která již nemohla nabídnout potravu a vodu pro více než malý zlomek svého někdejšího obyvatelstva. Z pouště v Arábii vyšli Semité, z pouště v severní Africe se rozptýlili Hamité, kteří se vydali všemi dostupnými směry, aby obsadili nové země. Tento velký exodus ze Sahary a střední Arábie je druhým objevným případem významného vlivu zmíněných klimatických změn.[2]

Žádný kompetentní historik dnes nepochybuje o závažnosti velkého civilizačního úpadku. Temné období, které se rozšířilo z jednoho konce Středomoří na druhý na závěr třináctého století př. n. l. a trvalo jen s občasným a velmi lokálním ústupem až do devátého století př. n. l. Šlo o rozsáhlý kolaps tehdejší civilizace, který by bylo obtížné srovnávat s jakýmkoli jiným obdobím v historii lidstva.

Velká království se zhroutila bez zjevného důvodu; a východní mořské břehy jsou zaplaveny uprchlíky, kteří se snaží migrovat do zemí méně zasažených katastrofou. V Řecku jsou vypáleny a opuštěny dobře opevněné mykénské paláce; zdá se však, že nikdo neví, kdo je vypálil. V srdci Anatolské náhorní plošiny náhle končí dynastie chetitských králů, kteří v minulosti jednali za rovných podmínek s egyptskými faraony. Jejich hlavní město je nečekaně opuštěno.[2]

Co se stalo? Kloudné vysvětlení se nám ve světle řečeného samo nabízí. Egyptské záznamy o několik let dříve hovoří o těžkém hladomoru v chetitské zemi a o lodích s obilím, které faraon poslal na pomoc. A publikovaná korespondence mezi Chetejci a syrským Ugaritem hovoří o zásilce 2 000 měr obilí, která měla být dopravena na ugaritské lodi jako otázka života a smrti: ať ugaritský král neotálí![3]

Kolaps civilizace na konci doby bronzové nastal na různých místech v různých dobách v průběhu několika století. Mnoho z příčin kolapsu bylo správně připisováno lidskému faktoru. Došlo k velkým migracím obyvatelstva, snad nejznámější je invaze mořských národů do delty Nilu a oblasti Levanty.

Po tomto období společnosti východního Středomoří vstoupily do dlouhodobého úpadku. Do roku 1050 př. n. l. byla většina městských center opuštěna. V oblasti Egejského moře je následujících 350 let známých jako „řecký temný věk“.

Možný důvod kolapsu byl popsány v článku, respektive jeden zásadní – úmorné sucho díky změnám klimatu. Jiní[4] vidí důvody následovně:

a) příchod mořských národů
b) kolaps ekonomických systémů díky vnitřním problémům
c) dlouhotrvající sucho
d) zemětřesení v oblasti tamějšího regionu

Pokud bude někdo skeptický k účinkům posunu saharské zóny sucha na sever do jižní Evropy, měl by vzít v úvahu chování pasátu. Každé léto, když se Slunce pohybuje po obloze na sever, to, co bychom mohli označit jako zemský tepelný rovník, se posouvá severním směrem, takže působení pasátu se posouvá podobně, i když zdaleka ne ve stejné míře (samozřejmě).

Poučné je to také pro nás. Jak se zdá, vztah mezi velikostí ledovce, zakrývající sever Evropy a velikostí severoafrické saharské poušti, byl ve vztahu přímé úměry, což platí stejně dobře tehdy jako i dnes. Pokud tají ledovce na severu – tj. v oblasti Arktidy, bude to mít neblahý důsledek na rozšiřování Sahary na severu Afriky a postupnou změnu tváře naší civilizace. Alespoň jak ji dnes známe.

poznámky:

1. William Patterson z University of Saskatchewan v Kanadě a jeho kolegové prokázali, že přerušení cirkulace vzduchu může přimět severní polokouli do mini „doby ledové“ během několika měsíců. Předchozí práce naznačovaly, že tento proces bude trvat desítky let, což se nyní prokázalo jako omyl.

Přibližně před 12 800 lety zasáhla severní polokouli malá doba ledová, vědci přezdívaná „Big Freeze“, která trvala asi 1300 let. Dřívější studie dokazovaly, že k této náhlé změně klimatu došlo v průběhu zhruba deseti let. Nová data nám už nyní ukazují, že změna byla až nečekaně rychlá, odehrála se v průběhu několika měsíců, maximálně roku nebo dvou.

2. CARPENTER, R. a University of CAMBRIDGE, 1966. Discontinuity in greek civilization.

3. WATSON, Wilfred G. E a N WYATT, 2015. Handbook of Ugaritic Studies. str. 716.

4. DRAKE, Brandon L., 2012. The influence of climatic change on the Late Bronze Age Collapse and the Greek Dark Ages. Journal of Archaeological Science [online]. 39(6)n

Zdroj