Kolaps klimatických rozhovorů

Rusko vykolejilo klimatický summit v Bonu. Co se týče klimatické konference OSN v Bonu, tak tím medvědem, který u nich budil obavy, nebyl ten lední, ale ruský medvěd.

V posledních minutách klimatických rozhovorů COP 18 v Doha katarský místopředseda vlády Abdullah bin Hamad al-Attiyah udeřil ceremoniálním kladívkem – čímž COP ukončil ostentativní ignorací delegátů těch zemí, které ještě čekaly na svůj proslov. Mezi nimi byla i ruská delegace, která freneticky mávala ve vzduchu papíry s požadavkem, že tohle se musí uznat.

Rusko nic neodpustilo ani nezapomnělo.

Když byly ty klimatické rozhovory OSN v Bonnu minulý týden zahájeny, Rusko ve spojení s Ukrajinou a Běloruskem zablokovalo přijetí agendy „Podpůrného orgánu pro implementace“ (SBI). SBI je klíčový směr vyjednávání směřující k podepsání klimatické dohody OSN v roce 2015 v Paříži. SBI nebyl schopen v Bonu realizovat žádnou svou aktivitu a oznámil, že své aktivity suspendoval. To OSN mimo jiné zabránilo v úvahách o pokroku v mechanismu ztrát a škod (viz zpráva CFACT), který byl asi tím nejdůležitějším výstupem dohodnutým v Doha.

Mnohé rozvojové země nejsou zrovna šťastné, když vidí zablokování „ztrát a škod“, neboť to je prošlapání cesty pro ty, kdo vidí v globálním oteplování cestu k redistribuci bohatství.

Rusko vzneslo ty tolik potřebné otázky ohledně toho, že v klimatických rozhovorech OSN se projevují základní nedostatky férového přístupu a řádných procedur tohoto procesu. Např. závěry z Doha byly „odsouhlaseny“, hlasovalo se o všech řádně? Je to řádný proces, když UNFCCC mělo možnost hlavní části závěrů klimatických rozhovorů koncipovat za zavřenými dveřmi, prezentovat je v 11. hodině a pokračovat na základě „konsensu“ místo zaznamenaného hlasování? Může OSN v řádném procesu odklepnout námitky kteréhokoliv národa, jako je Rusko, a odmítnout je uznat? Reuters hlásí, že ‚Christiana Figueres, klimatická šéfová OSN, řekla, že bylo dosaženo konsensu,‘ ale Oleg Šamanov, šéf ruské delegace to nazval „absolutním a zjevným porušením procedurálních postupů.“

Revers dále hlásí, že ‚v roce 2010 bolivijský šéfvyjednavač Pablo Solon tvrdil, že bezpečnost mu zabránila v účasti na rozhovorech, zatímco o rok později se musela venezuelské vyslankyně postavit na židli, aby mohla vykřiknout své námitky. Jayanthi Natarajan, indická ministryně lesů a životního prostředí řekla, že jí hrozili a říkali, aby nevznášela žádné námitky k textu v Durbanu v roce 2011. „V minulosti jsme měli velice negativní příklady toho, jak se nedodržují procedury … a Doha to už byl kulminační bod. Tohle je nepřijatelné,“ řekl Šamanov.

Kdyby snad UNFCCC úspěšně v Paříži v roce 2015 získalo svou klimatickou dohodu, tak by tato dohoda vládla nesmírné části ekonomické aktivity všeho lidstva. Nikoliv snad jen miliardy, nýbrž biliony dolarů by byly v sázce. Národy by podřídily značnou část své suverenity Spojeným národům. I s odhlédnutím od toho, je-li klimatická dohoda moudrá (což není), bylo by ale takovou věc možno vytvořit bez řádného procedurálního procesu? Bez hlasování? To vypadá, že by odporovalo principům, na nichž bylo OSN založeno.

Ti, kdo se staví za individuální svobodu a řádné procedurální postupy, které ji chrání, dluží Rusko poděkování. Avšak ruské akce se jeví z velké části jako motivované vlastním prospěchem. Když al-Attiyah v Doha přezíral Rusko, zranil ruskou hrdost – což je cosi, za co jsou Rusové už historicky ochotni bojovat.

Ruská motivace však z větší části vypadá, že spočívá v tom, co se v Bonu nazývá problematika „horkého vzduchu“. Rusko nebylo ani trochu potěšeno, když COP OSN v Doha vytáhlo špunt z veškerých emisních povolenek, které Rusko získalo v rámci první dohody z Kjóta, když Rusku řekli, že by je nemohli nikomu předat. Rusko, které oznámilo, že už nebude součástí druhé období závazků podle Kjótského protokolu a signalizovalo zdráhavost tohle v Paříži podepsat, si chce své povolenky ale i tak ponechat. Rusko by všechny staré kredity rozprodalo zemím, které to podepíší a nebudou v podstatě platit za nic jiného než horký vzduch.

Evropský uhlíkový trh se nedávno zhroutil, když ceny uhlíku prorazili do rekordního propadu. UNFCCC si myslí, že když dovolí Rusku, Ukrajině, Polsku a dalším národům z bývalého sovětského bloku, aby si ponechaly ohromné stohy uhlíkových povolenek, které si sebraly v rámci Kjóta, tak by tím nesmírně zaplavily uhlíkové trhy a srazily ceny. Ironií je, že národy bývalého východního bloku se dožadují kreditů a vyžadují je jako kompenzaci za komunismus, který stlačil jejich ekonomický vývoj. Mnohé z uhlíkových povolenek Východního bloku se nashromáždily během bolestné transformace z komunimu, která dočasně stlačila jejich ekonomiky ještě více. Pokud by měly být placeny nějaké kompenzace za škody způsobené komunismem, pak by Rusko mělo platit, nikoliv dostávat.

Polsko, které bude v listopadu hostit COP 19, má přibližně 500 milionů tun uhlíkových povolenek, kterých se odmítlo zbavit. Polsko vyrábí velkou část své energie z uhlí a rádo by těchto povolenek použilo jako k výměně za emise z využívání uhlí, tak pokračování prodejů dalším národům. U Polska se odhaduje, že prodalo kredity za 190 milionů eur národům jako Japonsko, Irsko a Španělsko.

Polsko bylo obětí komunismu. Mělo by Rusko a další národy bývalého Sovětského svazu být opravdu kompenzováno za ekonomickou destrukci spáchanou komunismem? Absurdita toho, jak peníze přechází z ruky do ruky prostřednictvím procesů OSN, zjevně nezná žádných hranic.

Dobrou zprávou je to, že směřování jednání k dohodě na klimatických rozhovorech OSN v Bonu je dočasně suspendováno, ač paní Figueres úpí, aby se to zase rozběhlo ve Varšavě. Špatnou zprávou je, že se toho účastní pár „hodných hochů“. Klimatické rozhovory OSN se staly místem, kde radikální ideologie vítězí nad vědou, konsensus se odklepává jako politické rozhodnutí s jen nepatrným ohledem na řádný proces a národy světa se podplácí, aby v tom pokračovaly hrstmi peněz někoho jiného.

Kdo si myslíte, že vydělal ty peníze, které chce každý v OSN tak lačně redistribuovat?

Zdroj