Kouřící komín

Pro mou generaci, a ještě i pár následujících ročníků, byl vždy kouřící komín symbolem práce na rozmnožování společenského bohatství, zvyšování životní úrovně občanů a podobných pozitivních věcech. Pro generace pozdější je kouřící komín zlo, které je třeba, bez ohledu na jakkoli silně negativní dopady, zlikvidovat.

Pochopitelně, kouřící komín jako symbol produkce něčeho potřebného se objevil nejpozději v 19. století a nemnozí čtenáři, kteří také čtou knihy, si budou pamatovat např. ilustrace z některých verneovek. Byť již tehdy se objevovaly u levice tendence opačné, jako byla vize „Francouzského města“ v románu „Ocelové město“, na němž se autorky podílel jeden z čelných představitelů Komuny, píšící pod jménem André Laurie (Jean François Paschal Grousset), který spoluorganizoval „první pokus o diktaturu proletariátu“, jak jest psáno v učebnicích dějin mezinárodního dělnického hnutí.

Takže od samého počátku byly ideály, spojené s absencí „kouřících komínů“ dílem levicovým až ultralevicovým.

Pochopitelně, za jakýsi „kouřící komín“ lze považovat i chladící věže elektráren (včetně jaderných) s chocholem páry nad nimi.

Co lidem nedochází

Bohužel, lidem, doslova zblblým zelenou propagandou, nedochází skutečnost, že pokud chci něčeho užívat, tak to musím vyrobit (nebo to musí vyrobit někdo jiný a já to musím zaplatit prostředky, které jsem získal za vyrobení pro něj atraktivního zboží, nebo atraktivního pro někoho jiného, dobře platícího).

A pokud je to, co chci užívat, na rostlinné či živočišné bázi, musím to vypěstovat nebo odchovat. Nebo zase za podobných podmínek koupit.

A nedochází jim, bohužel, že získávání čehokoli dovozem je snadno zranitelné, jednak kvůli možnosti nasazení nějakých embarg, jednak z toho důvodu, že dané zboží prostě nebude nikde dostupné. Dalším problémem je, že pokud se ocitneme ve válce, nebo alespoň v nějakém kvasiválečném stavu, bude dovoz k nám ztížen nebo znemožněn operačními aktivitami nepřítele.

V důsledku naprosto nesmyslné školní výuky chodí děti pro mléko „do obchodu“, aniž by tušily, že je to produkt mléčné žlázy samice Tura domácího, tedy orgánu, který se nachází v kravském vemeni. A, pochopitelně, do obchodu se chodí také pro chleba, aniž by se reflektovalo pěstování obilí a následné zpracování zrna. Snad jen některé vesnické děti jsou informovanější.

A maso se, pochopitelně, vyrábí v továrně. Jen vesnické děti mají dosud reálnou představu o cesty slepice či králíka ze dvorku na talíř. Ta představa a informace k ní vedoucí ovšem nejsou pro „sněhové vločky“, protože by jim mohly psychicky ublížit. A zelení ideologové se už léta snaží zlikvidovat individuální chovy domácích zvířat, protože ty činí lidi lucidnějšími a rezistentnějšími vůči bezcenným nesmyslům, na nichž je ekologie založena.

Další problém

Situaci ještě komplikují „peníze za nic“; ty deformují naši ekonomiku tím, že jsou vydávány lidem, kteří žádné hodnoty nevytvářejí. Což je problém jistě přebujelé státní administrativy, která by potřebovala jako prase drbání nějakého Mileiho nebo Muska, nicméně dalším problémem jsou četné a početné organizace stojící mimo stát, které také nic nedělají a jen fasují na to nicnedělání značné finanční prostředky.

Samozřejmě, nikdo nechce rušit třeba dobrovolné hasiče nebo rybáře či včelaře, nicméně tyto spolky byly a fungovaly i před vznikem pojmu nevládní či nezisková organizace a byly do tohoto pytle více-méně nuceně nasypány. A zcela jistě by se uživily i po roztržení toho pytle a vysypání balastu z něj do smetí.

V případě spolků, podporujících výchovu ženských spisovatelek k feminismu (např.), si dovoluji o jejich přežití ve skutečně tržním prostředí dosti pochybovat. Je ovšem otázka, zda jsou takové spolky přínosem, dle mého soudu nikoli, a zda lidí s opačným názorem bude tolik, aby takovéto spolky svými dobrovolnými dary uživili. Nicméně právě to by se mělo určitě zkusit. Co se udrží beze státních dotací asi jakýsi smysl má, co bez nich uhyne na nedostatek peněz, to je zbytečné a zmizí to z našeho státu naprosto právem.

Jistěže dotčení tímto opatřením budou blekotat bezcenné nesmysly o své nepostradatelnosti, ale onen test: Lidé vám dají nebo nedají peníze, a proto buď jste nebo nejste užiteční, je velmi jednoduchý a nedá se moc ošidit.

Co je třeba udělat

Je třeba zlikvidovat indoktrinaci dětí na školách, ale i středoškolských a vysokoškolských studentů tzv. „ekologickou výchovou“, která nahradila předlistopadovou výuku marxisticko leninské ideologie.

Pokud by se ekologie měla učit, tak rozhodně ne jako „výchova“, ale jako komplex fakt, z valné části mnohdy ne zcela jasně známých, propojených složitou sítí vazeb, z nichž opět valnou část neznáme. A nejsme tudíž schopni do všech detailů předpovědět, co všechno zásah „do ekologie“ udělá.

V této souvislosti bych se rád alespoň zmínil, že naprostá většina dnes zcela negativně vnímaných zásahů do ekologie byla učiněna v podstatě s dobrými úmysly, jen na bázi zoufalé neznalosti reality.

Několik příkladů: Kníže Metternich dovezl do Česka Bolševník velkolepý jako atraktivní okrasnou rostlinu, která obohatí naše zahrady, totéž se později stalo s rovněž invazivní Netykavkou Royleovou. Dnes likvidované Křídlatky šířili včelaři jako významné medonosné rostliny. Králíci byli do Austrálie dovezeni proto, aby nebyly hubeny menší druhy klokanů, a přitom bylo k dispozici „maso z buše“. Podobně z dobrých úmyslů byly na řadu ostrovů, od rovníku po polární kruhy, vysazeny kozy a prasata – aby námořníci ze ztroskotaných lodí měli zdroj potravy. A mohl bych jistě pokračovat dál. Soudobé ekologické Grety jistě horovaly pro ono „vylepšování přírody“ a zle by se obořily na každého, kdo by si troufl jejich bohulibým záměrům oponovat.

Nevím o případu, že by někdo v reálu provedl nějakou introdukci druhu z jedné části světa do jiné se zlými úmysly, maximálně se o něčem takovém uvažovalo ve vojenských kruzích.

Je třeba dosáhnout stavu, kdy mladí budou chápat ekologii jako komplexní problém, který nelze zredukovat na nějaká nesmyslná hesla typu „dekarbonizace“, protože to, co ekologičtí aktivisté v jejím rámci prosazují, jednak samo o sobě zvyšuje produkci CO2 do ovzduší (např. elektromobily), případně do ovzduší dostává další skleníkové plyny, mnohé daleko nebezpečnější než onen oxid uhličitý, třeba metan při „náhradě“ uhlí zemním plynem, nebo hexafluorid sírový, při výstavbě a provozu větrných a velkých fotovoltaických elektráren.

A měla by se konečně začít učit i skutečná příčina současného oteplování, tj. nárůst sluneční aktivity bezprecedentní v období od 16. století, kdy začaly být sledovány sluneční skvrny, respektive za posledních deset tisíciletí, kam sahají rozumně podrobná proxydata, charakterizující intenzitu sluneční činnosti.

Mládež je třeba dostat ze současného bezduchého podporování naprostých nesmyslů k onomu dědictví komunisty zlikvidované organizace TiS s heslem

„Poznej a chraň“. Protože současná ekologie (vč. tzv. ekologické výchovy) se v podstatě tomu „poznej“ vyhýbá jak čert kříži, protože znalí a vzdělaní lidé by neskočili na spoustu nesmyslů, které ekoaktivisté hlásají. Charakterizuje ji heslo „Nemysli a poslouchej Vůdce“.

Budu velice zlý, ten kouřící komín by se opět měl stát symbolem prosperující společnosti s funkční ekonomikou. Protože jedině ta je s to vygenerovat prostředky na to, aby byla reálně s to ufinancovat přírodu a její ochranu, ale i projekty, podporující zdraví lidí. A jedině taková společnost může zajistit přetrvávání lidí, ať už v případě dalšího zvyšování sluneční aktivity, nebo blížící se doby ledové. Nic takového úpadková společnost, do jaké jsme tlačeni z Bruselu, financovat a technicky zajistit nemůže. Vývoj pod diktaturou Bruselu nakonec musí zákonitě skončit tím, že upadající členské státy EU sežerou a vykácejí vše, co bude moci zajistit okamžité přežití obyvatel, jak jsme tomu svědky v chudých státech třetího světa, v nichž obyvatelé žijí v důsledku nouze stylem „z ruky do huby“ bez možnosti nějakého strategického uvažování či dokonce konání.

Zdroj: