Legislativní nesmysly směrnic EU

Prezident republiky Václav Klaus vetoval zákon o energetickém štítkování domů. Pro nesouhlas s otrockým převzetím jedné ze směrnic Evropské unie do našeho práva uvedl, že jde o jeden z příkladů, jak původně pozitivní projekt zabředá do bažiny byrokratických nesmyslů, které přinesou jen šikanu a výdaje. Souhlasím i s názorem, že mnoho těchto eurosměrnic je výsledkem dlouhodobě chybné a dnes již postupně překonávané politiky nerozvážných závazků, které na sebe členské státy vzaly.

Bohužel, našim zákonodárcům i vládám je zcela jedno, jaké zákony bez většího zájmu odhlasují, přičemž vůbec netuší, jaký následný chaos jejich neuvážené rozhodnutí v praxi způsobuje. Postižení jsou podnikatelé, občané, průmyslové podniky a ve své koncovce celý stát.

Směrnice o štítkování domů není bohužel zdaleka jediným nesmyslem. Přes řadu upozorňování na vznikající negativní dopady není zájem státní správy ani zákonodárců cokoli na současném zmatku změnit. Neustále se slibuje, jak se zlepší úroveň podnikatelského prostředí. Pro objektivitu mohu uvést, že některé změny nastaly. Jsou pouze hrubě kosmetické a podstatu vysokého zatížení podniků a investorů s mnoha zbytečně vynaloženými, opravdu nezanedbatelnými finančními prostředky neřeší.

Proto alespoň pro čtenáře uvedu některé křiklavé příklady. Pro jejich množství se zaměřím pouze na více jak stovku legislativních opatření ekologického charakteru. Například zákon na omezení havarijních situací, především úniků látek do prostředí, je jistě důležitý, ale nesmí být deklasující pro podnikatele. Ve vlastním ekonomickém zájmu každý udělá všechna opatření, aby se mu draze zakoupené suroviny neznehodnotily nebo neshořely. Určitě nepotřebuje komplikované a nesrozumitelné tabulky a rozesílat je zbytečně na řadu úřadů. Dále souběžně vyplňuje plán havarijních opatření, odpadového hospodářství, ten se již měl pro naprostou zbytečnost zrušit, bezpečnostní program obsahující v praxi až 300 byrokratických stránek a povinnost vysokého pojištění, komplikované, časově nekonečné integrované povolení. Pravou perlou je zákon o ekologické újmě, který představuje rovněž desítky stran tabulek s mnohdy nedostupným složením vysoké finanční jistiny. Zisk je pouze na straně pojišťoven. Neuvěřitelná komplikovanost zákonů přináší nutnost platit mnoho externích expertů, neboť s většinou dokumentace si nedokáže podnikatel vůbec poradit.

Dále jsou zde zákonné povinnosti na zpracování a předložení nesmírně spletitých, naprosto nezdůvodnitelných a zhola nic nikomu nepřinášejících hlášení a statistik. Pod sankcemi byly vynuceny ze zákona o ovzduší, odpadech, obalech i vodě. Jejich složitost i účelnost spojenou s nemalými finančními prostředky nepochopil prakticky žádný podnikatel. Smutnou i výstražnou útěchou je skutečnost, že se v jejich struktuře mnohdy nevyznají ani tvůrci a předkladatelé zákonů. V řadě případů si proto dávají různá hlášení posoudit mimo vlastní resort dalším organizacím a konzultantům. Za své vzaly všechny diskutované ekonomické úspory spojené se schválenými zákony podle eurosměrnic. Komplikovaná a ve své podstatě zbytečná hlášení nepřináší státu ani ochraně prostředí nic užitečného.

Na závěr uvedu zákon o posuzování vlivů staveb a technologií na životní prostředí, o kterém se konečně začíná i mezi širší veřejností trochu mluvit. Záměr považuji za potřebný a jsem jedním z tvůrců poměrně jednoduchého původního zákona z roku 1991. Po mnoha zbytečných novelizacích se však dostal do nežádoucí úrovně, která umožňuje různým sdružením napojeným na dogmatické názory zelených celý proces výstavby jakýchkoliv staveb včetně dopravních infrastruktur významně prodražovat a na dlouhá léta, ba donekonečna zdržovat.

Autor je bývalý poradce ministrů průmyslu