MANIPULACE: Atribuční studie služkou zelené politiky

Netrvalo dlouho, a pár dní po zářijových povodních se objevila první tzv. atribuční studie, která spojuje tuto událost s klimatickými změnami. Samozřejmě byla zejména zelenými aktivisty patřičně citována.

Ačkoliv mediální obraz je zcela jiný, dlouhodobé statistiky, a dokonce ani zprávy IPCC, nepřicházejí s nějakými jednoznačnými a přesvědčivými důkazy o vlivu klimatické změny na extrémní povětrnostní jevy. Propagandisté klimaticko-průmyslového komplexu (CLIMAFIE) sice okamžitě spojují každý nebezpečný jev s klimatickou změnou (samozřejmě vyvolanou emisemi CO2, což je dnes dogma), ale téměř vždy lze i dokonce podle zprávy IPCC (AR6 WG1) argumentovat, že u většiny jevů není spojitost jednoznačně prokázána, snad jen s výjimkou vyšších teplot. Viz např. zde. Samozřejmě, senzacechtivá média včetně veřejnoprávních potřebují hlavně dramata, nějaké argumenty ve smyslu „nelze najít jednoznačný signál“ je už nezajímají, na to se už tolik nekliká.

Pro účely udržení a zvýšení obav před klimatickou změnou (údajně člověkem vyvolanou) a pro podporu „správných“ penězovodů vyvinuli členové klimaticko-průmyslového komplexu (CLIMAFIE) další propagandistickou zbraň, zvanou „atribuční studie“. Pomocí statistiky a klimatických modelů se úporně snaží najít spojitost mezi intenzitou a četností případného nebezpečného jevu a klimatickou změnou. Nápadné je, že se objevují již během několika dní po výskytu příslušného jevu, zatímco publikace vědeckých textů trvá běžně měsíce nebo i roky. Bleskurychle vypracované studie mají tedy evidentně za cíl především zvýšit psychologický efekt a přiživit politickou agendu v citlivé době, kdy společnost ještě cítí dopady extrémního jevu, lidé teprve uklízejí následky pohromy nebo bohužel ještě pochovávají oběti. Už z toho lze usuzovat, že účelem není nestranné zkoumání, ale především propaganda, využitelná i pro případné soudní spory. Ty jsou další již používanou zbraní aktivistů, kteří si veřejně nárokují „právo“ na stabilní klima bez extrémů, v praxi spíše určité výpalné od společností, které podle nich klima poškozují. V totalitní Číně, stavící každé dva týdny novou uhelnou elektrárnu, popř. v Rusku takové nároky samozřejmě neexistují a ani v praxi existovat nemohou.

Příkladem takto vzniklé atribuční studie je ta, která vznikla do deseti dní po extrémních povodních ve střední Evropě v září 2024. Souhrn této studie je zde, zároveň je tam i odkaz na podrobnější text.

V souhrnu se mj. uvádí, že takové povodně jsou vlivem klimatické změny (samozřejmě člověkem vyvolané) nyní dvojnásobně pravděpodobnější a o sedm procent intenzivnější, přestože poslední zpráva IPCC k takovému závěru v globálním měřítku nedochází. Podívejme se na část odborného textu, která ilustruje, jak se k těmto číslům dochází.

Nejdříve byl vybrán obdélník pokrývající geografickou oblast, ve které intenzivní srážky spadly. Pro analýzu srážek v daném obdélníku se využily dvě datové řady tzv. reanalýz (ERA-5 a MSWEP, jsou to zpětně spočítané analýzy z dostupných modelových a naměřených dat) a pozorovaných údajů (řada E-OBS). Protože však řada E-OBS neobsahovala ještě data extrémních srážek ze září 2024 a na studii se z výše uvedeného důvodu velmi spěchalo, byla chybějící data doplněna nejasným způsobem z řad uvedených reanalýz. Řada ERA-5 je k dispozici od r. 1950, řada MSWEP pokrývá období od r. 1979 a pozorovaná řada E-OBS od roku 1920.

Protože intenzivní srážky spadly z dominantní části během čtyř dní, byly analyzovány čtyřdenní sumy srážek.

Nyní přichází ta zajímavá část. Z uvedených řad byly statistickou metodou odhadnuty tzv. doby opakování silných srážek (kapitola 3.1 předmětné studie). A ty jsou následující:

Pro řadu ERA-5 je odhadnutá doba opakování (tzv. n-letost) 201 let, přičemž konfidenční interval (zhruba řečeno interval, ve kterém je v závislosti na odhadnuté nejistotě ~95 % možných hodnot) je 25 let až nekonečno. U řady MSWEP spočítali n-letost na 97 let s konfidenčním intervalem 20 let až nekonečno. Již tato uvedená obrovská nejistota určení n-letosti by měla vést k pochybnostem o věrohodnosti dále prezentovaných dat; připomíná to spíše odhad příchodu Járy Cimrmana do Liptákova podle radioaktivního rozpadu uhlíku v organické nečistotě na podrážkách Cimrmanových bot, který měl chybu plus-mínus dvě stě let.

Pro zjištění trendu intenzivních srážek byly pro každý rok zjištěny maximální srážkové úhrny pro čtyřdenní období a vývoj silných srážek zjištěný z těchto údajů byl porovnán s globálním zvýšením teploty jako indikátoru klimatické změny (samozřejmě způsobené antropogenními emisemi).

Zjistili, že u všech řad dochází ke slabému vzestupu pravděpodobnosti silných srážek, ale u dvou ze tří řad není tento vzestup statisticky významný. Při odhadu vlivu klimatické změny na intenzitu srážek zjistili, že sice u dvou souborů dochází ke slabému vzestupu intenzity, ale u jedné řady dokonce k poklesu. Pokles nastal u řady MSWEP, která začala rokem 1979, načež byla řada MSWEP z dalších analýz vyřazena jako nepříliš průkazná. Nejsilnější signál byl zjištěn u reanalýzy ERA-5, začínající v roce 1950.

Když vývoj ročních nejvyšších srážek nezávisle studovali zde, zjistili zajímavou věc: vzestup intenzity srážek podle souboru ERA-5 nastal hlavně v období 1950-1980, kdy některá média strašila globálním ochlazením (s nedozírnými následky vzestupu extrémů počasí) zatímco po roce 1980, kdy se měla hlavně realizovat ta údajně nebezpečná antropogenní změna klimatu, došlo ke ve vývoji intenzivních srážek ke stagnaci. (Fig. 2 zde). To koneckonců dokladuje i „neposlušná“ řada MSWEP začínající rokem 1979, která byla z další části atribuční analýzy vyřazena.

Vidíme tedy, že nějaké závěry z těchto řad jsou krajně nejisté a v podstatě neprůkazné. Stejné závěry platí i pro „důkazy“ pomocí globálních cirkulačních modelů. Tyto tzv. atribuční studie splňují spíše politické zadání klimaticko-průmyslového komplexu, který má zájem na vyvolávání obav, proti kterým nabízí „záchranu“ v podobě „zelené“ politiky, která významně oslabuje energetiku, průmysl a ve svém důsledku také obranyschopnost zemí, které této agendě podléhají. Nikdy se neobjeví údaj, o kolik by daný jev byl méně nebezpečný, kdyby se ta zelená utopie (spíše dystopie) klimatické neutrality omezená téměř výhradně na státy Evropské unie uskutečnila.

Z výše uvedeného si můžeme udělat obrázek, jak tyto atribuční studie vznikají, jak můžeme věřit závěrům, které jsou mohutně vybubnovávané sdělovacími prostředky, které jsou v naprosté většině součástí klimaticko-průmyslového komplexu. Bohužel včetně veřejnoprávních médií, která dávno rezignovala na nějakou objektivitu.

V souvislosti se zářijovými v povodněmi je potřeba zmínit ještě jednu důležitou věc. Proti hydrologickým extrémům, a to jak proti povodním, tak proti suchu, se velmi osvědčily umělé vodní nádrže. Pokud se spojí inteligentní manipulace s kvalitní předpovědí meteorologů, lze průběh případné povodně velmi významně zmírnit. To ilustruje např. průběh průtoků v na přehradě Šance v Beskydech, kdy v době kulminace přítoku do přehrady dne 15. září 2024 přitékalo zhruba 230 kubíků za sekundu. V té samé době byl odtok vlivem předchozí suché periody a především díky inteligentní manipulaci pracovníků Povodí Odry (preventivní odpuštění přehrady) menší o dva řády, na hodnotě kolem tří kubíků za sekundu. Samozřejmě, takovéto omezení povodňové vlny nelze očekávat vždy, záleží významně na objemu povodňové vlny i na přesnosti její předpovědi, která nemusí být i z objektivních důvodů vždy tak dobrá jako v uvedeném případě.

Co ale dlouhodobě pozorujeme, je zuřivý boj ekologických aktivistů právě proti výstavbě přehrad, přestože se v případě povodní i sucha velmi osvědčují, jak ukazuje nejen uvedený příklad. Aktivisté a zelení politikové totiž potřebují co nejvíce takovýchto případů, kdy lidé přicházejí o majetky a bohužel i o životy, aby vychytralým psychologickým působením prosazovali svou agendu. Skutečně účinná opatření snižující dopady povodní a sucha se tedy snaží co nejvíce komplikovat.

V podstatě podobně to platí i v případě emisí oxidu uhličitého, pokud by tedy platila hypotéza jeho dominantního působení na klima. Jak ukazuje zkušenost geograficky podobných států, Francie a Německa, skutečně významného snížení emisí se dosahuje hlavně masivním nasazením jaderné energetiky, ke kterému nepotřebovala Francie žádný drahý grýn dýl ani pochybnou Energiewende, stačil obyčejný selský rozum, který se nyní vytratil. Boj zelených politiků a aktivistů právě proti jaderné energetice je další významnou indicií, že jim o efektivní omezení spotřeby fosilních paliv v podstatě tolik nejde. Jako obvykle, jde evidentně hlavně o moc a peníze. Z takřka bezemisného jádra totiž žádné velké prachy za emisní povolenky nedostanete.

Zdroj