Myši se zbláznily!

Nejsem moc lekavý. V mládí mne strašili nejprve mandelinkou bramborovou (jak říkal spolužák Pepa „brandelinkou mandolovou“), pak kontrarevolucí, pak „mezemi růstu“.

Což mělo znamenat, že fšecko už brzo dojde a umřeme na hlad, svrab, bídu a neštovice. Po celou tu dobu jsem se měl navíc obávat plíživé diverze západních centrál, aby pak byla krátce před příchodem „sametu“ vyhlášeno, že se co nejdřív dostaví „globální zima“ a všichni zmrzneme jak rampouši. K potvrzení této teorie nám byl předložen epes ráres amerikánskoj film „Den poté“, o tom, jak zamrzl Ňu Jork a socha Svobody vypadala jak sněhulák. V té době pro mě New York ležel dále než Měsíc, a tak mi to bylo celkem jedno, jestli zamrzne. Posléze jsem byl přesvědčován, že přijde „klopální“ oteplování a všude bude hic a teplo. Což se tak nějak (že, soudruzi) vyplnilo, protože tolik teplejch, co jich dneska fšude je, tak tolik jsem jich doteď v životě neviděl. Dokonce dělají průvody.

Co se týče matky přírody a jejího chování, měl jsem s ní nejlepší zkušenosti. Pravidelně po zimě přišlo jaro, po něm léto a pak podzim, který se překulil do zimy. I jiné součásti přírody byly jaksi na svém místě. Na jaře začali na naší zahradě ječet čamráci všeho druhu jak zjednaní, což prý je radostný jev. Nevím, jak se to zdá vám, mě to ráno budí a nelze před tím utéct ani na chalupu. Na smrku před okny chaloupky mají místní potomci brontosaurů – tedy myslím zpěvné ptactvo – zřejmě něco jako ptačí parlament a ječí jeden přes druhého od rozednění. I letos tomu tak bylo.

V létě pak spoléhám opět na přírodu a hledím, zda rostou anebo nerostou kozáci (myslím HOUBY!), aby pak, jak začnou schnout trávy, začaly růst poddubáci a kvést jiřiny.

V celém tom koloběhu mají své místo i jiná zvířata. Třeba jeleni, srnky, divoká prasata, veverky, myši… Jo, když už mluvíme o těch myších, každý venkovan, chatař a chalupář ví, že na podzim se myši stahují do budov. Za teplem a tak.

Letos tomu ovšem bylo jinak. Myši se snad zbláznily či co. Začala se jimi hemžit chalupa už někdy od července. Sousedka Zdena hlásila již v půlce prázdnin více než třicet myší odchycených do pastiček a pak úlovky přestala počítat. Ale tak dvě až tři denně to byly. S následnou kremací myší v kachlovém sporáku pak měla Zdena dost práce, neboť musela práci myšího funebráka dělat i u sousedky Madly, která se myší bojí a štítí. Naštěstí letos u ní nebyla moc často na návštěvě její dcera Soňa, která má z myší panickou hrůzu.

To jednoho dne – tedy spíše noci, že – seděla ve velké kuchyni chalupy početná společnost, lehce popíjela (rozumějte, „lehce“ je záměrně lehce indiferentní výraz, kolik a jak se toho vypilo, že), když Soňa coby vzorná matka vyběhla kontrolovat do patra své početné potomstvo. Složené ze tří holčiček. Nějakou dobu se nevracela, všichni zachovávali klid, ženská v koupelně anebo v ložnici a navíc maminka malých holčiček v jejich ložnici se může u svých ratolestí trochu zdržet. Starý dům má metr silné kamenné zdi a těmi jen tak nějaký zvuk nepronikne.

Najednou zazvonil mobil. Po jeho zvednutí se ozval vysoký Sonin hlásek, pištící do telefonu: „Co děláte? Já na vás volám a vy mě neslyšíte. Já tady stojím na schodech a nemůžu dolů.“ Na dotaz, proč nemůže dolů, sdělila matka tří dětí, že nemůže jít dolů, protože na těch schodech sedí myš! Živá!!

I byla vyslána trestná výprava, která zlotřilou myš ze schodů neohroženě zahnala, osvobodila tak nebohou dotyčnou a doprovodila ji ke společnosti do kuchyně. Zde se všichni přítomní zapřísahali, že půjdou v případě výskytu jakékoli nějaké další myši ruku v ruce proti zlému myšímu nepříteli a zaženou jej. „Hin sa hukáže!“ zaznělo bojové Kozinovo heslo a dívka byla zachráněna.

Letos myši na těch schodech sedaly, jako kdyby tam měly nějaké zasedání. I v naší chalupě jsme lapili do pastiček několik hlodavců denně. Pastička sklapla i v době, když jsme kousek vedle ní čučeli na detektivní seriál. A řádily nejen myši! Rejsek byl tak drzý, že běhal podle stěny a vždycky vyběhl jednou dírou po suku v obložení ven, pak cválal podle něj a nakonec zaběhl do jiné díry po suku. To uznáte, že při tom se nedá pořádně koukat ani na seriál zvaný „Kůstka“, kde se rozkládající mrtvoly snoubí s hyper-super prostředím futuristické laborky osazené neuvěřitelnou sbírkou neuvěřitelně potrhlých, ale milých aktérů. A ten rejsek lítal z díry do díry zrovna v průběhu vysílání dílu, kdy se konečně „Kůstka“ dostala po asi padesáti dílech agentu FBI Boothovi do postele. Tak jsem mu ty díry druhý den zacpal montážní pěnou. Takovouhle drzost a vyrušování nebudu trpět.

Ve sklepě řádil i plch. Už v srpnu. Krásný, ale silně nepříjemný spolubydlící. Nevím, zda to byl plch lesní či plch lískový anebo obecný. Možná lískový, protože kousek od nás jsou veliké lískové keře, které plchové a veverky vždycky očešou dřív, než my. V poslední době se jim nepokoušíme ani konkurovat. Tedy že by na nás někdy nějaké oříšky zbyly.

Na půdě se usídlila pravděpodobně kuna a dělala tam děsný kravál. V noci, jak jinak. Nebo že by jiný plch? Nepomáhalo ani nechat tam celou noc svítit, za dva dny si ta potvora zvykla. Tedy za dvě noci. Tak soused poradil, že je dobré tam hodit pár kousků PePa. A vyšlo to. Noční rušič se odstěhoval.

Celkově jsem byl ovšem zděšen. V přírodě se děje něco strašného. Myši mají lézt do baráku až od září a plši mají být venku. Kuna, místo aby mi u auta okousala kabely jako předloni, bydlí už zase na půdě a nedá se spát.

Korunu podivnému chování zvěře dala divoká prasata. Kamarád Áda si kolem chalupy dělá už mnoho let na velké louce „anglický trávník“. Seče, pleje, kosí, zalévá a tak vůbec. Jednoho rána vyhlédl ven z okna a zděsil se. Místo anglického trávníku bylo oraniště. Tak velké, že to nemohl udělat žádný dvounohý škůdce. Tak pracovitý žádný není. Jak se pak ukázalo, udělala to divoká prasata.

Po lehkém záchvatu mrtvičního stavu tedy Áda vyrazil, drny kus za kusem pokládal travou nahoru, udusával, pohrabával, rovnal a pracoval až dlouho do večera. Aby byl trávník druhého dne opět ve stavu dobře dokončené hluboké orby. Za pár dní pak prasata přeryla další louku kousek pod pramenem uprostřed návsi vesnice tak důkladně, že to musel půl dne rovnat traktor.

Zděšen tím, co se v přírodě děje, protože i jeleni začali nějak brzo a hlasitě troubit a krávy na pastvinách řvaly, jak kdyby je honil šavlozubý tygr, vydal jsem se za odborníky. Ovšem nikam do nějakého ústavu, ale za praktiky.

„To je normální,“ pravil lesní odborník. „Letos je sucho, a tak nebylo na trávě moc velkých semínek, zaschlo to nastojato, a v lese je taky sucho, a tak myši i prasata jdou hledat tam, kde je něco k snědku, a prasata hledají vlhčejší terén, co rypáky dokáží rozorat.“

Něco mne napadlo. „Helejte, jak tehdy asi před patnácti lety byl ten skandál, na tom Pradědu, jak údajně lyžaři rozryli celý konec sjezdovky a ekologisti tam dovedli televizi, a ječeli o ochraně přírody a požadovali a dosáhli zákazu lyžování…“

„No jistě, to bylo taky rozryté od prasat. Támhle pod křížkem je to přeci po zimě každý rok!“ pravil lesní odborník. A zemědělec se přidal: „To věděl každý vůl, když to tehdy před lety ukazovali v televizi…“ Tak mi objasnili záhadu jak myšisek v chalupě od poloviny léta, taky tu rozrytou zem od prasat u nás i ty záhadné zrůdné lyžaře, co by museli mít dva metráky, aby ten konec sjezdovky v Jeseníkách tak rozryli.

„No,“ dodal zemědělec, „oni ti naši předci nebyli blbí. A proto měli všude rybníky. Kdyby vypuklo sucho. V téhle vsi byly čtyři anebo pět a zbyly dva. Škoda, že už nežije Jakub Krčín.“ „A proč Jakub Krčín?“ nedalo mi to.

„No ono bývalo vždycky občas sucho. A vypadá to, že zas přijde. A tak se stavěly rybníky. Aby byla voda, a ryby a bylo čím hasit, protože v horku a suchu řádí požáry. A každý, kdo ´kazil dílo´,“ dodal poněkud pomstychtivě, „toho nechal Krčín nejdřív zmrskat a když to nepomohlo, tak ho rovnou pověsili. A naši předci přežili sucha a my máme rybníky. Ovšem nemáme Jakuba Krčína. Zato škoditelů máme habaděj. Tak se mějte,“ pravili obyvatelé venkova a šli po své práci. A já jsem šel chytat myši.

Letos je suchý rok. Tak jako tomu bylo i v roce 962, to v Německu vládl Ota I. a nedávno předtím se mu poddal vzpurný český kníže Boleslavovi I., ačkoliv sám zřejmě Otovi nikdy lenní hold nevzdal. A stali jsme se součástí Svaté říše římské a byl to podobný vztah jako dneska my a EU. Občasná sucha a české konflikty s mocnostmi pokračovaly i ve středověku a to žádné globální oteplování nebylo. Ani za Josefa II. anebo nedávno 1947-48 a 1953-54. Tož tak.

Jen se nemám koho zeptat, co tehdy vyváděly myši a divoká prasata. Z kronik jen vím, že za sucha krmili lidi dobytek došky z vlastních střech.

Ale jak se zdá, „klopální“ oteplování na to nemá moc vliv. Ovšem jeho vyznavači mají vliv na stavbu rybníků a vodních nádrží ve stále sušší české krajině a jak to jen jde, tak stavbu zarazí. To mne děsí nejvíc.

P.S. Jen jsem zvědav, co provedou ty myší potvory v chalupě v zimě. Příroda-nepříroda, ochrana- neochrana, nasypal jsem jim otrávené zrní.

Zdroj