Mýtus zvaný ekovánoce
Uveřejněno dne 5 února 2015 000 13:51Zkouším se zamyslet nad dilematem kladů a záporů plastových a přírodních vánočních stromků. Budeme víc chránit přírodu, když si nekoupíme živý strom (pěstovaný ve školkách právě pro tyto účely) nebo když se vykašleme na plastové stromky, při jejichž výrobě mohou vznikat externality, škodící životnímu prostředí daleko více?
Nebo mám doporučit rodinám, hlavně těm s malými dětmi, aby v rámci „eko“ přístupu přestaly balit dárky? Stejně všichni vědí, že je nenosí Ježíšek, tak proč se namáhat s nějakým překvapením? Navíc, když původně tak pečlivě vybíraný a často luxusní obalový materiál hned po rozbalení a (někdy falešném) achichání skončí uboze vedle přeplněných popelnic a povlávajíc ve větru, přidělává vrásky na čelech uklízecím četám?
Určitě bych neměla vynechat lov kaprů – nebožáci! Než skončí na našich talířích, melou se natěsno v kádích! To tedy není právě humánní přístup! Neměl by každý kapr mít svoji speciální kádinku s komfortní zónou? Krčením čela dávám najevo nad tou kapří nehorázností nelibost – co třeba místo kapra chutně obalené sójové maso? Nakonec – nemá to rybí maso skoro stejnou chuť i konzistenci jako to ze sóji? A když je ještě usmažené v trojobalu, zas takový rozdíl to nebude. A vykrmené rybky dál mohou dožít v bahně na dně rybníka, no ne?
Ale co rostliny? Co chudák třeba právě ta sója! Vědci přece nedávno prokázali, že i rostliny mají city, a že se útokům (čti nenažranému lidstvu, které je trhá, kosí, drtí…) dokonce brání. Akorát to nikdo bez mikroskopu nevidí. Co ovšem ta geneticky upravená sója? Brání se také, nebo už definitivně rezignovala smířená s tím, že je zkrátka určena pouze k pozření a strávení?
Také bych snad v tomto rozjímavém předvánočním čase mohla zvolit hlubokomyslnější téma a apelovat na občanstvo ve jménu ochrany klimatu. Poukázat drsně prstem a opětovný nedostatek sněhu označit za následek stále horšího globálního oteplování, nezapomenout na hrozící zvýšení hladin oceánů v nejbližších letech (ale kdy se tak stane, to se teda přesně pořád neví), roztátou Arktidu eventuálně i s Antarktidou, zmizelé Himálaje, a samozřejmě lidstvo ztýrané nadměrným vedrem a nesnesitelnou koncentrací CO2. A to vše je nutné nekompromisně nazvat pravým jménem a říci lidstvu jasně: za všechno stejně zase můžou fosilní zdroje!
Smíchám-li všechny tyhle ingredience dohromady, vyjde mi ekologický mix, který bude připomínat dort, co pekl pejsek s kočičkou. Anebo se na věc můžu podívat jinak a říct, že Vánoce byly a snad by zase měly být o pokoře, která nijak nesouvisí s šílenstvím, maskujícím se za lásku k životnímu prostředí.
O pokoře, která říká, že úcta k přírodě, ke svému okolí, i k sobě sama, musí vycházet zevnitř nás. Nikoliv direkcí shora. A pokud se to naučíme, může mít naše péče o životní prostředí nekonečný rozměr. Ovšem ten největší „eko“ program znamená, udělat si a udržovat pořádek především sám v sobě.
Ale co rostliny? Co chudák třeba právě ta sója! Vědci přece nedávno prokázali, že i rostliny mají city, a že se útokům (čti nenažranému lidstvu, které je trhá, kosí, drtí…) dokonce brání. Akorát to nikdo bez mikroskopu nevidí. Co ovšem ta geneticky upravená sója? Brání se také, nebo už definitivně rezignovala smířená s tím, že je zkrátka určena pouze k pozření a strávení?
Také bych snad v tomto rozjímavém předvánočním čase mohla zvolit hlubokomyslnější téma a apelovat na občanstvo ve jménu ochrany klimatu. Poukázat drsně prstem a opětovný nedostatek sněhu označit za následek stále horšího globálního oteplování, nezapomenout na hrozící zvýšení hladin oceánů v nejbližších letech (ale kdy se tak stane, to se teda přesně pořád neví), roztátou Arktidu eventuálně i s Antarktidou, zmizelé Himálaje, a samozřejmě lidstvo ztýrané nadměrným vedrem a nesnesitelnou koncentrací CO2. A to vše je nutné nekompromisně nazvat pravým jménem a říci lidstvu jasně: za všechno stejně zase můžou fosilní zdroje!
Smíchám-li všechny tyhle ingredience dohromady, vyjde mi ekologický mix, který bude připomínat dort, co pekl pejsek s kočičkou. Anebo se na věc můžu podívat jinak a říct, že Vánoce byly a snad by zase měly být o pokoře, která nijak nesouvisí s šílenstvím, maskujícím se za lásku k životnímu prostředí.
O pokoře, která říká, že úcta k přírodě, ke svému okolí, i k sobě sama, musí vycházet zevnitř nás. Nikoliv direkcí shora. A pokud se to naučíme, může mít naše péče o životní prostředí nekonečný rozměr. Ovšem ten největší „eko“ program znamená, udělat si a udržovat pořádek především sám v sobě.