Na koho se obracet při stávce za klima?
Uveřejněno dne 2 dubna 2019 000 11:43
Na stránkách Greenpeace vyšel příspěvek jednoho z organizátorů české účasti ve „Stávce za klima“. V něm se přihlašuje k energetické vizi Greenpeace Energetická [r]evoluce a k jejich ekologickému aktivismu. Kdyby se ovšem nad energetickou koncepcí této organizace opravdu zamyslel a posoudil, k čemu jejich činnosti v oblasti snižování emisí reálně vedou, možná by zjistil, že by měl demonstrovat před jejich kanceláří.
Proto bych si dovolil Kryštofu Talandovi, který je autorem toho příspěvku, připomenout některé známé skutečnosti. Hlavní prioritou Greenpeace byl vždy boj proti jaderné energetice. Pokud by byla tato organizace v devadesátých letech u nás úplně úspěšná, tak by v Temelíně nefungoval ani jeden blok. Ve své a jím doporučované koncepci Energetická [r]evoluce z roku 2012 počítá s odstavením bloků v Dukovanech po 30 letech provozu, tedy již v roce 2017. Temelín by měl fungovat pouze 30 až 40 let. Pokud by Greenpeace byla úspěšná v prosazování této koncepce, měly bychom emise oxidu uhličitého už řadu let daleko vyšší.
To, že představy Greenpeace o využití obnovitelných zdrojů v jejich Energetické [r]evoluci jsou mimo realitu, ukazují i zkušenosti v Bavorsku. Zde se po intenzivním úsilí a využití bohatých německých zdrojů nedosáhlo v produkci elektřiny z větru více než pár procent z potřeby a pro fotovoltaiku něco přes 10 %. Odstavované jaderné zdroje, které prozatím dodávaly téměř 50 % elektřiny v této spolkové zemi, se tak budou dominantně nahrazovat fosilním plynem a dopravou větrné elektřiny z tisíce kilometrů vzdálených větrných elektráren na mořském pobřeží. Plyn se přitom bude dovážet nově budovaným plynovodem Nord Stream 2 z Ruska. Místo snižování emisí se tak v Bavorsku budou emise zvyšovat.
Náš soused Bavorsko je nám velmi podobný. Má blízké geografické podmínky, je u něj také poměrně vysoká hustota osídlení a jeho prosperita je založena na průmyslu. Výhodu oproti nám má v Alpách a díky tomu daleko většímu potenciálu vody. Ta mu poskytuje více než třetinu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů. Uplatnění energetické koncepce Greenpeace v Bavorsku nám po roce 2022, kdy zde odstaví poslední jaderný blok, jasně ukáže, jaké by byly dopady na naše emise z využití Energetické [r]evoluce. Pokud Kryštod Taland stávkuje za klima a snížení emisí a zároveň propaguje Energetickou [r]evoluci Greenpeace, tak to podle zkušeností získaných v Německu a hlavně Bavorsku nedává příliš smysl.
Neúspěšnost koncepcí podobných Energetické [r]evoluci je vidět právě u toho Německa. Kde mohlo být Německo, kdyby v něm nezvítězila protijaderná koncepce Greenpeace, ukazují Francie, Velká Británie, Ontario, Finsko nebo Slovensko. Francie skončí s uhlím v roce 2022 a již dlouho má díky kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů v elektroenergetice jedny z nejnižších emisí CO2 na jednotku vyrobené elektřiny. Velká Británie také spěje k nízkoemisní elektroenergetice založené na obnovitelných a jaderných zdrojích. Do roku 2025 se počítá s úplným odstavením všech uhelných bloků. Přechod na plynové bloky a přeměna uhelných zdrojů na využití biomasy zajistily, že emise CO2 byly ve Velké Británii letos nejnižší od roku 1926 (zde). Trochu stínem na tomto dobrém výsledku je, že mu pomáhá i hromadné spalování dřevní hmoty dovážené i zpoza Atlantiku (více zde). Možná je dobré připomenout, že velký důraz na využití biomasy pro produkci elektřiny je i v Energetické [r]evoluci Greenpeace. Další snížení emisí by měla zajistit výstavba nových jaderných bloků, která se již rozběhla v elektrárně Hinkley Point C a má být následována dalšími, a dalších nízkoemisních zdrojů. Ty by postupně měly nahradit produkci plynových zdrojů.
Ontario už zavřelo uhelné bloky před řadou let a má nízkoemisní kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů. Finsko připravuje konec využívání uhlí v energetice v roce 2029. Nyní obdržel blok Olkiluoto 3 licenci pro provoz a vše je na cestě k zahájení provozu na přelomu tohoto a příštího roku. Blok Hanhakivi 1 a nové obnovitelné zdroje by pak měly umožnit dokončení přechodu k nízkoemisní kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů. Slovensko již brzy uzavře svou poslední uhelnou elektrárnu a po zahájení provozu bloku Mochovce 3 letos a Mochovce 4 příští rok dospěje také k nízkoemisní kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů.
Tyto státy mají nízkoemisní zdroje elektřiny a při přechodu na elektromobilitu dosáhnou dalšího radikálního snížení emisí oxidu uhličitého i v dopravě. Po přechodu na elektřinu jsou emise v dopravě dány mixem zdrojů využívaných k její výrobě.
Úplně jiná situace je v už zmiňovaném Německu. Zde stále dominantní část elektřiny produkují fosilní zdroje a velkou část z nich ty uhelné. A opuštění uhelné produkce se očekává až mezi léty 2035 až 2038. V té době však půjde o přechod od uhlí k plynu, který se zde bude využívat ještě řadu dalších desetiletí. Plyn má sice při spalování zhruba poloviční emise CO2 než uhlí, ale při jeho těžbě se produkují ve značné míře další skleníkové plyny. Ještě možná stojí za připomenutí, že cena elektřiny pro spotřebitele je v Německu nejvyšší v Evropě a dále poroste.
Stejně tak se podařilo Greenpeace zarazit rozvoj jaderné energetiky v Nizozemsku, které tak 70 % elektřiny produkuje z fosilních zdrojů, a nedaří se mu tak emise oxidu uhličitého snižovat.
Ve Švédsku kampaň s velkou účastí Greenpeace vedla k parlamentnímu odhlasování zákazu výstavby jaderných bloků a ukončení provozu všech stávajících do roku 2010. Ovšem zde měla naštěstí většina environmentálních organizací nastaveny priority jinak než Greenpeace. A hlavní je i nyní u nich důraz na snižování emisí. Jaderné reaktory jsou tak zde stále v provozu a počítá se i s výstavbou nových, které by v případě potřeby nahradily odstavované.
Také v Belgii, u které jaderné elektrárny dodávají téměř 50 % elektřiny, vedla protijaderná kampaň k obrovské nejistotě při provozování jaderných zařízení. V roce 2003 belgický senát zakázal stavbu nových jaderných reaktorů a omezil životnost těch stávajících na 40 let. Měly se tak odstavit v letech 2014 až 2025. Ukázalo se však, že tyto zdroje lze jen těžko nahradit. Zůstaly tak sice v provozu, ale vzhledem k dlouhodobé politické nestabilitě a bezvládí, se nedařilo realizovat potřebné změny zákonů v tomto směru. Provozovatel tak neví, zda bude muset zavřít svá provozovaná zařízení hned, za rok, za pět let či za dvacet. Neví tak, zda má provádět opravy a rekonstrukce pro delší provoz, nebo je pouze jakž takž udržovat. Výsledek se projevil v tomto roce a vedl k značným problémům s elektřinou v Belgii v zimním období, a také zvýšení emisí oxidu uhličitého. Pokud bude snaha Greenpeace o uzavření belgických jaderných bloků úspěšná, povede k ještě větší produkci CO2.
Jak je vidět, vedly protijaderné aktivity Greenpeace u nás a v Evropě k tomu, že omezení emisí oxidu uhličitého probíhá mnohem pomaleji, než by mohlo. Mým názorem je, že právě usilovná kampaň protijaderných aktivistů, která v řadě zemí prosadila německý model kombinace fosilních (převážně plynových) a obnovitelných zdrojů namísto kombinace jaderných a obnovitelných, značně ztížila nebo možná úplně zabránila dosáhnutí dostatečně rychlého a masivního snížení emisí skleníkových plynů. Jimi prosazovaná kombinace obnovitelných a plynových zdrojů vede ke zvyšování využívání plynu v Evropě i ve světě. I proto nejen Německo tak usilovně buduje Nord Stream 2 a další plynovody i přístavy pro tankery se zkapalněným plynem. Jeho spotřeba, a tedy i těžba, rychle roste. Německo i Evropa překonávají rekordy. Ovšem hlavně emise skleníkových plynů při jeho těžbě i přepravě velmi silně přispívají k jejich celkovému obsahu v atmosféře.
Příspěvek Kryštofa Talanda vyšel na stránkách Greenpeace. Je tak vidět, že má k této organizaci blízko. Pokud tak myslí vážně své ztotožnění s výzvou Grety Thurnbergové, že je potřeba rychlé snížení emisí a je čas na paniku v této oblasti, měl by hlavně oslovit tuto globalizovanou korporaci, aby nebránila budování nízkoemisních zdrojů a opravdu se reálně zasazovala za snižování skleníkových plynů. U nás by tak měl Kryštof Taland vyzvat vládu, aby určitě nezastavovala Dukovany a Temelín podle koncepce Energetické [r]evoluce, ale naopak je provozovala co nejdéle. Zároveň pak co nejrychleji vybudovala nové nízkoemisní jaderné zdroje a podpořila efektivní realizaci decentralizovaných obnovitelných zdrojů. Tedy rychle realizovala současnou aktualizaci Státní energetické koncepce v její variantě s co nejnižšími emisemi. Zdá se, že by to nemusel mít tak těžké. Alespoň česká pobočka Greenpeace začíná vidět po zhlédnutí příkladu Německa alespoň trochu realitu a prostřednictvím svého energetického experta Jana Rovenského se nyní zasazuje o co nejdelší možné provozování Dukovan (podrobněji zde). I když je otázka, jak vážně to reálně myslí, protože české environmentální aktivistické skupiny stále pokračují v kampani proti jaderné energetice.
Pokud by reálně chtěli něco pro rychlé snížení emisí udělat němečtí studenti, tak by stávkovali za to, aby se v Bavorsku nezavíraly předčasně jaderné bloky a v celém Německu se ty, u kterých to je ještě technicky možné, znovu spustily.
Už v článku pro server Ekolist jsem vyjádřil své obavy, že celá akce může být při vedení založeném na čistě aktivistickém přístupu a bez reálné znalosti problematiky kontraproduktivní. Pokud by měla kampaň přinést pozitivní znalosti, tak to bude jedině v případě, že se mládež při ní seznámí s fakty a zákonitostmi, které se dané oblasti týkají. K tomu je potřeba široká a otevřená diskuze, do které se snažíme i s kolegy přispívat. Výzvy, které před českou energetikou podle mě stojí, jsem popsal v následujícím článku. Jaké jsou možnosti na cestu k nízkoemisní energetice pak zde. Možným zdrojům energie a jejich potenciálu ve světě a u nás se věnuje cyklus článků, poslední částpojednává o možnostech získávání energie z biomasy a obsahuje i odkazy na všechny předchozí. S kolegy jsme také napsali knihu Česká energetika na křižovatce, která je také příspěvkem do této diskuze. Pouze otevřená a racionální diskuze na základě znalosti vědeckých a technických faktů, která vychází z reálného zhodnocení dosavadních zkušeností, umožňuje najít efektivní cestu k udržitelnému, ekologickému i sociálně citlivému vývoji. A takovou by se pak měly snažit realizovat politici pomocí konkrétních kroků.