Na pohodlné cestě k blackoutu

Aniž o tom příliš víme, pomalu, leč jistě, se posunujeme k velmi nestabilní energetické situaci. K takové, která může skončit i opravdu velkým problémem – blackoutem evropských rozměrů. To je hlavní hodnocení vývoje roku 2011 v české a obecně kontinentální energetice.

Přitom česká situace na první pohled nevypadá zase tak špatně. Podařilo se alespoň nějak zvládnout zmatky kolem náběhu velkého množství obnovitelných zdrojů v prvních měsících roku 2011, zatím se ukázalo, že to nevedlo k zásadní nestabilitě sítě. Posunula se jednání o dostavbě jaderné elektrárny Temelín. Nikoliv naprosto jednoznačně, ale vláda mnohokráte deklarovala rozhodnutí stavět a proběhly i některé formální kroky.

Poslední odhady vývoje spotřeby energie na rok 2012 a výhled do roku 2030 z pohledu celého regionu včetně klíčového Německa a dynamického Polska vypadají dosti optimisticky, tedy počítají s relativně nízkými růstovými hodnotami. Což je dobrá zpráva pro životní prostředí. Potíž je v tom, že tyto odhady jsou nižší kvůli předpokladu pomalého ekonomického růstu, nikoliv proto, že by k zásadní změně vedla štědře podporovaná politika úspor. Ale i ta se projevuje, nutno uznat, alespoň v požadavcích na vytápění budov.

Z těch méně příjemných tendencí je zde další vzestup závislosti české energetiky na dovozu primárních zdrojů. V roce 1990 šlo o jednu třetinu, dovoz energetických zdrojů byl asi 32 procenta spotřeby. Nyní atakujeme hranici padesáti procent. Pokud opravdu dojde na útlum těžby v hnědouhelných dolech, pak kolem roku 2025 budeme závislí na dovozu dokonce z plných osmdesáti procent.

V tomto směru nepřinesl rok 2011 nic nového. Kolem otázky „prolomení limitů“ nepadlo žádné jasné slovo, podobně také představa obnovení těžby uranové rudy nenabyla konkrétnějších rozměrů. Politická reprezentace sice vyjadřuje vůli zajistit vyšší energetickou bezpečnost státu, tedy jeho menší závislost na dovozu primárních zdrojů, ale v rovině skutečných kroků nedošlo k významnému posunu. Státní politika byla úspěšná pouze v oblasti podpory obnovitelných zdrojů, avšak i to se známými otazníky. Potíže teplárenství můžeme očekávat již kolem roku 2015 a není vůbec nadnesené, když to nazveme „časovanou bombou“.

Česká veřejnost již přijala za svou představu, že „dostavíme Temelín“, což je jistě pokrok – vzhledem k tomu, jak napínavé časy nás ale čekají v příštích deseti nebo dvaceti letech, bychom v této věci potřebovali být o notný kus dál. Lze předpokládat, že podobně by se veřejné mínění vyslovilo i k obnovení těžby uranu a zřejmě i v otázce prolomení limitů – pouze by musely být tyto otázky položeny skutečně na stůl a vysloveny jako věc, kterou je konečně nutné skutečně rozhodnout, nikoliv o ni dalších pět nebo deset let diskutovat.

Rok 2012 a zcela jistě ani rok 2013 nepřinesou energetickou krizi (samozřejmě v případě, že se nestane něco naprosto dramatického a zcela zásadního v globálním měřítku). Spotřeba poroste pomalu a ceny také, není důvod, proč by se měla soustava destabilizovat.

Jedno ale víme naprosto přesně. Jestliže tyto poklidné roky budou z hlediska skutečných, reálných rozhodnutí a opravdových činů stejně prázdné, jako rok 2011, poklidně nás přiblíží k obrovskému problému. Již nyní víme, že nerovnováhy ve výrobě se budou posilovat s tím, jak poroste vliv obnovitelných zdrojů. To bude klást stále větší nároky na vyvažování soustavy – jak v rovině jejího skutečného řízení, tak i v rovině legislativní.

Stejně tak víme, že závislost celého kontinentu na dovozech paliv se bude zase zvyšovat. Tento trend nedokážeme nyní zastavit, ale musíme přijímat rozhodnutí, které ho zastaví za deset nebo patnáct let. Protože nyní kráčíme po sice pohodlné cestě, ale tato cesta vede k do nejisté a nebezpečné krajiny blackoutů a podobných katastrof, které můžeme směle nazvat energetickou krizí.

Zdroj