Na prahu zelené revoluce?

Tokijská vláda chce podle všeho v zemi nastartovat zelenou revoluci. Chystá totiž zákonná opatření, která výraznou měrou zvýhodní výkup elektřiny vyrobené z takzvaných obnovitelných zdrojů. Za vyšší než tržní ceny tak bude vykupována energie vyrobená solárními panely, větrníky a geotermálními zdroji. A to přesto, že jaderné reaktory, odstavené po fukušimské havárii, začínají být po bezpečnostní kontrole postupně uváděny do provozu.

Příznivci alternativních zdrojů energie očekávají, že díky této vládní pobídce se poptávka po slunečních panelech jen v tomto roce zdvojnásobí a že zvýšení poptávky bude pro stagnující japonskou ekonomiku představovat kýženou vzpruhu. Průmyslová výroba solárních panelů má sice kořeny v Japonsku – výhradním dodavatelem elektrovoltaických článků na bázi polykrystalického křemíku byla po dlouhou dobu firma Kyocera -, ale technologie od té doby značně pokročila i v okolním světě, takže výkonné a především levné panely lze pořídit v nedaleké Číně. Řada provozů čínských výrobců jede jen zčásti a je připravena okamžitě reagovat na zvýšenou poptávku. Proto beru optimistická očekávání se značnou rezervou.

Výpadek produkce elektřiny z jaderných zdrojů země zatím řeší aktivací záložních zdrojů jedoucích na drahá fosilní paliva. Nepočítáme-li hydroelektrárny, energie z obnovitelných zdrojů zatím představuje pouhá dvě procenta celkové spotřeby, což Japonsko staví na ocas pelotonu industrializovaných zemí. Tato pozice se však má ještě letos výrazně změnit. Podle analytiků i v českých končinách známé společnosti Nomura Securities se kapacita jen letos instalovaných solárních článků vyrovná výkonu dvou běžných jaderných reaktorů. Solární vizionáři již vidí lány panelů lemující celou zemi, pochvalně se o nastupujícím trendu vyjádřil i ministr průmyslu a obchodu, Jukio Edano.

Těžko říci, kde má odpor japonské veřejnosti proti jádru kořeny – zda v havárii reaktorů jako takové nebo v tom, jak provozovatel elektrárny, firma TEPCO, a následně i centrální vláda ruku v ruce (ne)informovaly ani včas ani pravdivě o skutečném rozsahu katastrofy. Havárie samotná na rozdíl od Černobylu nestála ani jeden lidský život, způsob, jak o ní bylo informováno, pak stál tokijskou vládu ztrátu důvěry, se kterou se dosud nevyrovnala, a lze oprávněně očekávat, že v dalších generálních volbách lidé vládnoucí Demokratické strany její řetězové selhání pěkně spočítají.

Mnoho Japonců ovládl těsně po havárii strach z účinků radioaktivity na zdraví především jejich dětí. Ovládly je starosti, zda jsou jejich domovy, školy a úřady bezpečné. Nedostatek informací přicházejících z centra je frustroval. Geigerovy čítače, měřící úroveň radioaktivity, brzy zmizely z prodejních pultů. Hlad japonské veřejnosti po nezkreslených informacích však byl díky internetu, láci měřičů radioaktivity a pomoci ze zahraničí brzy ukojen. Sean Bonner, americký počítačový odborník, stál u zrodu skupiny Safecast, která informační vakuum vyplnila. Bonner a jeho společníci během několika týdnů garážovou metodou sestavili a uvedli do provozu jednoduché zařízení, jehož srdcem je Geigerův čítač, který posílá naměřená data prostřednictvím služby GPS do datového úložiště. Data jsou v reálném čase vyhodnocována a zveřejňována na webových stránkách (Safecast.org).

Jde o celosvětovou službu, ovšem v centru pozornosti je samozřejmě Japonsko, na jehož území je v provozu tři sta dvacet stacionárních a přes tři desítky mobilních měřáků, připevněných k autům, křižujícím především východ Japonska. Bonner nechce naměřená dat nijak komentovat či vydávat varování, neřkuli doporučovat, zda jaderné elektrárny provozovat či zastavit. „Přirozenou radioaktivitou jsme tak jako tak všichni obklopeni a většina z nás stejně nemá šajn, co to radioaktivita je a jaké má účinky,“ tvrdí Bonner. Je prý na lidech samotných, jak se ke zveřejněným datům postaví a jak s nimi naloží. „Strachu předchází nevědomost,“ dodává Tošikacu Watanabe, šéf firmy, která měřící zařízení v Japonsku prodává.

Ještě nedávno mělo Japonsko ambici zvýšit podíl elektřiny vyrobené z jádra z tehdejší třetiny na polovinu v horizontu dvaceti let. Fukušimská havárie následovaná všeobecným antinukleárním odporem však přinutila vládu tento cíl přehodnotit, řada lidí si prý dovede představit bezjaderné Japonsko. Postupně však začíná sílit realistický názor, že přes obavy veřejnosti je nutné s jadernou energií i nadále počítat a že země, která vlastními energetickými zdroji příliš neoplývá, by jen měla energetický koktejl nově namíchat a dát obnovitelným zdrojům větší prostor.

Zdroj