NEBEZPEČÍ ZELENÉ DOHODY, O KTERÝCH SE NA VEŘEJNOSTI NEMLUVÍ
Uveřejněno dne 11 listopadu 2021 000 10:24Leckdo by vám mohl oponovat, když řeknete, že vidíte v Zelené dohodě, v takzvaném Green Dealu, hrozbu vůči naší společnosti, jak ji známe.
Bude vyprávět, jak přijetí takové Dohody je přece „no big deal“ a jak se nic zásadního nezmění. Přesto čím dál častěji na povrch vod nejen online zpráv, ale i do oznámeních televizních vyplouvají skutečnosti, ze kterých mi až vstávají hrůzou vlasy na hlavě a před kterými by nikdo z nás neměl zavírat oči, protože to je skutečná esence toho, co nás v příštích letech čeká a čemu se nevyhneme.
Následující zprávy, které předložím, jsou reálnými citacemi a titulky z veřejných médií, které jsou samozřejmě dostupné naprosto všem:
-
Němci plánují zdražení benzinu až o 18 korun, protože uhlíková daň prý nestačí
-
Konec benzinových a naftových motorů?
-
Evropská unie chce do roku 2035 zakázat výrobu aut se spalovacími motory, které produkují emise
-
Evropská unie a její rapidní snižování emisí oxidu uhličitého: uhlíková daň na obzoru?
-
Česko přijde podle vládních odhadů závazek uhlíkové neutrality na biliony korun
-
Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová přišla se smělými klimatickými plány – Češi si připlatí desítky tisíc korun ročně
-
…ale můžeme se dočíst i fascinující témata, jakými je třeba „domácí krby na dřevo nebo kotle na uhlí čekají zákaz“, anebo šílené „v Evropské unii se chystá zdražování masa“
Zdá se vám snad cokoli z toho, co jsem právě sepsala, jako něco, nad čím bychom měli ledabyle mávnout rukou a hodit to za hlavu? Zdá se vám to snad jako něco, o čem se bude jenom chvíli rozhořčeně psát a plamenně hovořit v televizi, ale co nakonec nehybně ustrne pod hladinou jiných problémů?
Anebo přijde jenom mně, že nadřazeným slovem u většiny těchto zpráv je slůvko „zákaz“? Zbytek bezostyšně zavání zdražením, bilionovými nerentabilními investicemi a rozevřením nůžek mezi nižší a vyšší společenskou vrstvou? A to celé dohromady se začíná až nebezpečně blížit realitě?
Nade vší pochyby tyto příkazy a zákazy ovlivní společnost, jakou známe, svět, ve kterém žijeme, a život na jaký jsme zvyklí.
Protože přesně o tom Zelená dohoda ve výsledku na svých dvou desítkách stran doslovně mluví – o dosažení jakýchsi alternativ, ve kterých jsme my, občané, zvyklí žít, a to nejen na bázi dopravy. Zelená dohoda dosti radikálním způsobem zasahuje do většiny oblastí našeho života – a zakončí se až de facto u domácího rozpočtu a pro mnoho z nás, kteří pracují třeba v automobilovém průmyslu jako já, pravděpodobně i v otázkách samotného zaměstnání. Zaměstnanci v ohrožení ale zdaleka nebudou jen ti, které živí automotive, nýbrž i lidé pracující v energetice, jelikož bude logicky docházet k uzavírání neekologických elektráren a všichni tito lidé si budou muset najít práci jinde.
Zelená dohoda, nebo-li Green Deal, je ve své prezentaci když už nic jiného, tak rozhodně velmi ambiciózním projektem, který ale právě vlivem oněch neskutečných ambicí nastavuje cíle, na které nemusíme a nejspíš ani nejsme připravení jak po stránce společenské, tak po stránce ekonomické.
Vezměte si to sami:
Zelená dohoda nastavuje rok 2030, kdy bychom se měli zbavit pětapadesáti procent emisí oxidu uhličitého, jako předskokana, který Evropu povede k rychlému a dramatickému spádu, na jehož konci podle Dohody čekají dokonce přímo nulové emise skleníkových plynů. Z mého úhlu pohledu i z pohledu mnoha jiných odpůrců přijetí Green Dealu ale na jeho konci může čekat spíše ekonomická nestabilita, nezaměstnanost a nejistota.
Rok 2050 má tedy Zelená dohoda nabýt plné účinnosti a to tak, že se Evropa prý stane zcela uhlíkově neutrální.
Rok 2035 má přitom být milníkem a přelomovým bodem takzvané čtvrté průmyslové revoluce, a to rokem, kdy má vzejít v platnost zákaz výroby nových aut se spalovacím motorem. Počítá se tak převážně s elektromobilitou, která ideologicky spěje k protěžování neefektivního a takřka jediného technologického řešení ekologických problémů, které se zde podezřele zužují pouze na problémy spojené s emisemi oxidu uhličitého a kteréžto řešení nakonec paradoxně nemusí být šetrné k životnímu prostředí a ani nenaplňuje potřeby spotřebitelů automobilů.
Každá revoluce má, měla a bude mít svůj symbol. Může jím být samotná tvář revoluce, ale třeba i frygická čapka. Pokud by nynějšímu plánovanému evropskému přerodu v superekologii měl dominovat nějaký symbol, byl by jím byl elektromobil a elektromobilita jako taková. Evropská unie se tváří, že tento přerod v elektromobilitu povede k uhlíkové neutralitě, něco takového by se ale stalo jen v případě, kdyby se elektřina brala ze vzduchu a pokud by se samotný elektromobil nemusel nabíjet z elektrické sítě, která čerpá energii z mnohdy kritizovaných elektráren.
Nehledě na to, že většina domácností střední, a tím víc nižší třídy, si elektromobil ze svého rozpočtu ani nebude moci dovolit, protože ceny elektromobilů se šplhají od osmi set tisíc korun až do výšin milionů, a to počítám s dotacemi – a logicky předpokládám, že ekonomická situace nás řadových občanů nižší a střední třídy není taková, abychom si brali příslovečnou hypotéku na elektromobil. Pokud tohle je cesta, kterou chce Zelená dohoda donutit občany, aby raději pro přesun nejen do práce, ale i všude jinde, byli donuceni zvolit hromadnou dopravu, jsem zásadně proti.
Dalším paradoxem ambicí Green Dealu je, že touží dosáhnout nulových emisí Evropy, ale další kontinenty, které jsou právě oním největším kontributorem uhlíkových emisí do ovzduší, příliš nezohledňuje – vždyť téměř 50 % světových emisí pochází z Asie, konkrétně z Číny! Nemyslím si, že je moudré být obětním beránkem ekošílenství, které se k nám nese na křídlech nepromyšlených a nepropočítaných rozhodnutí nedůvěryhodné Evropské unie, které ovšem po zavedení mohou být v mnoha ohledech nevratné.
Zelená dohoda se ovšem nespoléhá pouze na elektrifikaci automobilů, nýbrž samozřejmě i na obrovský důraz, který klade na ekologické elektrárny, kterými chce nahradit elektrárny neekologické, například uhelné, a to samozřejmě radikálním řezem, tedy čím dříve, tím lépe. Řekla bych, že ale nesmíme opomíjet jeden dost zásadní fakt, na který Zelená dohoda ráda ve své ideologii zapomíná, anebo ho účelově nezmiňuje – vítr nefouká neustále, slunce na večer zapadá a všechny státy nemohou se svými menšími vodními toky spoléhat na dostatek energie z vodních elektráren. Na cestě plné ukvapených akcí bychom totiž mohli dopadnout jako Německo v roce 2020, které se na své zelené cestě muselo pozastavit a rozproudit znovu krev v žilách svým uhelným elektrárnám, které musely přispěchat na pomoc těm větrným, které nestíhaly, protože ten rok zkrátka nefoukalo.
V jedněch z prvních odstavců Green Dealu se píše, že změna klimatu je největší výzvou dnešní doby a tvrdí, že tato změna je definičním úkolem nové generace. Když někdy pobaveně, někdy znechuceně, sleduji ekologické aktivisty z hnutí Extinction Rebellion, kteří si z uhlíkové stopy udělali svou malou osobní no go zónu, musím přiznat, že se Dohodě zcela určitě povedlo zadrnkat na noty mladistvé aktivizující se nové generace.
Části určitě.
Ale na druhou stranu jsem nadšená z toho, že se to nepovedlo u všech a že většina z nás, i mladých, kteří dnes čtou tento článek, má na definiční úkol naší dekadentní postmoderní doby názor zcela jiný a chce se vydat cestou rozumnou, bez uspěchaných, nevypočítaných akcí k nenávratnu. Mám radost z toho, že většina z nás vnímá definiční úkol nové generace v zachování svobody, kterou si nechce nechat vzít a ani si ji vzít nenechá.
I kdybychom se měli společně postavit eko-fanatikům.