Nejde o „záchranu“ klimatu, jde o likvidaci kapitalismu
Uveřejněno dne 23 listopadu 2021 000 10:34
Klimatická konference COP26 v Glasgow velký zájem veřejnosti nepoutala. Není divu. Málokdo je totiž zvědavý poslouchat pořád dokola ty samé recyklované řeči politiků o „poslední šanci“, „minutě do půlnoci“ a „klimatické katastrofě“. Prázdnotu těchto prohlášení pak umocňuje fakt, že jejich autoři jsou často přímo učebnicovými příklady lidí, kteří „kážou vodu a pijí víno“. Což dokázali i tentokrát třeba tím, že si do Glasgow zaletěli svými tryskáči (zde). Nejvýraznější „uhlíkovou stopu“ pak nejspíš zanechal americký prezident Joe Biden, který potřeboval na dopravu letadla hned čtyři a jeho kolona na místě čítala 85 vozidel. Přičemž rozhodně nešlo o žádné úsporné modely (zde).
Na konferenci bylo jako obyčejně přijato několik „závazků“ (zde). Pravda, některé byly dokonce i smysluplné. Jako třeba ten o zastavení odlesňování. Jiné směšné. To, když se 40 států zavázalo k vyřazení uhelných elektráren. Ty ekonomicky silnější to mají stihnout do roku 2030, ty ostatní na to mají o 10 let déle. A proč směšné? Protože jednak není jasné, čím tedy chtějí za tak krátkou dobu uhlí nahradit, a jednak se k tomuto „závazku“ nepřipojili zástupci největších znečišťovatelů jako je Čína, USA, Austrálie nebo Indie. A tak tyto proklamace slouží především k tomu, aby se mohli politici navzájem pochválit za to, jací jsou kabrňáci a jak s těmi emisemi zatočí.
Ale pojďme od postřehů směšných k těm závažnějším. Kolem podobných konferencí se obvykle koná celá řada protestních akcí. Ani ten v Glasgow nebyl výjimkou. Jako vždy při nich hráli hlavní roli radikálové v čele s Gretou Thunbergovou (zde). Jejich ústřední heslo znělo „Kapitalismus ničí planetu“. Nepřekvapivě. Jsou to totiž vesměs extrémní levičáci, kteří se touhou zlikvidovat kapitalismus vůbec netají. Jako třeba ti z Extinction Rebellion, kteří prohlašují (zde): „Chceme narušit ekonomiku, a tak otřást stávajícím politickým systémem“ a „Naším cílem je politická změna“.
V tuzemsku jde pak kapitalismu nejvíc po krku organizace, která si říká „Re→set“ (zde). Ta sama sebe označuje za „Platformu pro sociálně-ekonomickou transformaci“ a prosazuje mimo jiné toto (zde):
„Podporujeme sociálně-ekologickou transformaci, směřující k novému hospodářskému modelu. Takovému, který bude založený na spolupráci místo konkurence, péči místo vykořisťování a demokratických formách vlastnictví a kontroly.“
Chtějí zkrátka zlikvidovat kapitalismus a volný trh a vyvlastnit soukromý majetek. Nebo se snad dá pojem „demokratické formy vlastnictví“ chápat jinak než jako vyvlastnění?
Přestože jsou však klimatičtí radikálové hodně slyšet, nejsou pro kapitalismus tou největší hrozbou. Ten stojí na třech pilířích. Jedním z nich je soukromé vlastnictví majetku, druhým fungování volného trhu a třetím motivace jednotlivých subjektů (fyzických osob, firem apod.) dosahovat zisk. Připomíná tak trojnožku. Ta má však tu nepříjemnou vlastnost, že se zřítí okamžitě poté, co se jedna z jejích nohou podlomí. Radikální aktivisté sice útočí na všechny tři, ale jejich ataky jsou vedeny především v rovině verbální a stabilitu trojnožky kapitalismu tak zásadně neohrožují. Nicméně dvě její nohy, konkrétně volný trh a motivaci dosahovat zisk, podráží způsob, jakým má být „záchrana“ klimatu financována.
Má se to totiž dít prostřednictvím masových dotací, a tedy potlačením pravidel fungování volného trhu. Což není nic jiného, než rána z milosti i pro to málo z tržní ekonomiky, co ještě zůstalo zachováno. Nadále se totiž už nebudou prosazovat ti, kteří jsou schopni nabídnout výrobky a služby v patřičné kvalitě a přitom nejefektivněji, ale ti, co se přisají na různé dotační programy a díky tomu nabídnou výrobky a služby subvencované. Právě oni pak lobují za prosazení „zelené“ agendy nejvíce, protože doufají, že se jim podaří nasměrovat dotační penězovody i na své bankovní účty. Jak to funguje v praxi, jsme ostatně měli možnost sledovat už před lety, kdy u nás vrcholil boom výstavby fotovoltaických elektráren. Solární baroni při něm pustili (a stále ještě pouštějí) eráru pořádně žilou. Ovšem v porovnání s blížícími se „zelenými“ projekty to byly dle mého soudu jenom drobné.
A co podrývá třetí pilíř kapitalismu? To, že investoři nemají být k účasti na projektech „záchrany“ klimatu motivováni ziskem, ale vědomím, že budují „lepší svět“. Říká se tomu „společensky odpovědné investování“ (zde) a spočívá ve vkládání peněz do firem a projektů, které „…propagují etická a společensky uvědomělá témata, včetně udržitelnosti životního prostředí, sociální spravedlnosti a firemní etiky, a bojují proti genderové a sexuální diskriminaci.“ Popravdě řečeno, očekávat od takových investic dlouhodobý zisk je naivní, a ti „společensky odpovědní“ investoři, kteří v něj doufají, budou hodně rozčarovaní. Svoje peníze totiž sypou do něčeho, co nefunguje na základě tržních mechanismů, ale je řízeno ideologickou objednávkou a je závislé na „finančním dopingu“ ve formě dotací.
Kapitalismus má zkrátka na kahánku. Volný trh je likvidovaný „zelenými“ dotacemi a jednotlivé subjekty jsou k činnosti motivovány nikoliv ziskem, ale konáním „dobra“. Nic ale není ztraceno. Peníze na dotace se sice mohou nějakou dobu „tisknout“, ale nejde to do nekonečna. Pak se celý systém zhroutí. A ochota investovat do konání „dobra“ zásadně ochabne ve chvíli, kdy investoři zjistí, že se „dobra“ nenají a hřejivý pocit na duši z jeho konání je nedostatečný k tomu, aby zahřál i jejich tělo. Pak lidé znovu objeví kapitalismus jako způsob, jak z průšvihu ven a zase rozjet ekonomiku. Takže konec dobrý, všechno dobré? To rozhodně ne. Než k tomu totiž dojde, tak to bude ještě secsakra bolet…