Německo v pokračujícím úpadku nás dřív či později stáhne s sebou

BASF, kdysi největší chemická společnost na světě, ruší tisíce pracovních míst v Německu a přesměrovává investice ve výši několika miliard eur do Číny. Největší německý výrobce oceli, ThyssenKrupp, minulý týden oznámil plány na zrušení 11 000 pracovních míst.

Firma získala dotace ve výši dvou miliard eur pod podmínkou, že přejde na výrobu „zelené oceli“ pomocí vodíku, což je naprosto neekonomické. BASF a ThyssenKrupp uvedly jako důvody pro svá rozhodnutí přemrštěné ceny energií v Německu a gargantuovskou byrokracii.

Došlo k výraznému nárůstu počtu společností, které podávají insolvenční návrhy. Současná míra je o 66 procent vyšší než průměr za měsíc říjen v letech 2016 až 2019, před pandemií COVID-19.

Podle studie společnosti EY chce v Německu investovat stále méně zahraničních společností. Počet přímých zahraničních investic (FDI) na zelené louce a expanzních projektů v Německu se ve srovnání s předchozím rokem snížil o 12 procent.

Jedná se o šestý pokles v řadě a nejnižší úroveň investiční aktivity od roku 2013.

Společnost EY označila německou energetickou politiku za hlavní odstrašující prostředek pro průmyslové investory. 

Kombinace prostředí recese, vysokých cen energií a nejistoty kolem dodávek energií jsou zdůrazňovány jako klíčové faktory, spolu s vysokými mzdovými náklady a byrokratickými složitostmi, což vše dále odrazuje zahraniční investory.

Odhady celkových nákladů na německou klimatickou transformaci se pohybují mezi 1,8 bilionu eur (ifo Institute) a 6 biliony eur (McKinsey). Nepřímé náklady jsou ale ještě vyšší.

Klíčovou součástí německé a evropské klimatické politiky je „transformace mobility,“ která zahrnuje povinný posun směrem k e-mobilitě. EU zakázala registraci automobilů se spalovacími motory od roku 2035.

V důsledku toho se německý automobilový průmysl ponořil do vážné krize. Volkswagen oznámil plány na propuštění desítek tisíc zaměstnanců a uzavření několika závodů v Německu. Hlavní dodavatelé automobilového průmyslu, jako jsou ZF, Continental a Bosch, také oznámili propuštění desítek tisíc lidí.

Německý automobilový průmysl, kdysi globální lídr, ke kterému celý svět vzhlížel s obdivem, se stal odpadkovým košem. Srdce německé ekonomiky se zadrhává.

Dramaticky se propadla také bytová výstavba v Německu. Na jedné straně počet imigrantů přicházejících do Německa stále stoupá, zatímco na druhé straně se staví stále méně nových bytů.

Existuje 20 000 stavebních předpisů a nespočet pravidel, díky nimž je stavění „klimaticky šetrnější“ a příliš drahé.

Původ současných ekonomických potíží Německa lze vystopovat až do administrativy Angely Merkelové, spíše než do nedávno zhroucené vlády Olafa Scholze. 

Ekonomická situace v Německu byla dobrá ne díky, ale navzdory její politice. Těžila z tržních reforem a daňových škrtů, které zavedl její předchůdce Gerhard Schröder.

Merkelová nejenže během svého působení v úřadu nedokázala zavést žádné nové reformy, ale místo toho zhoršila stávající problémy, zejména v oblasti energetické politiky. Jak zde bylo poznamenáno před pěti lety, německá energetická politika je nejhloupější energetickou politikou na světě.

Rozhodnutí Německa uzavřít své jaderné elektrárny vedlo zemi k tomu, že se spoléhá na dováženou jadernou energii a elektřinu z uhelných elektráren v zahraničí.

A navzdory zákazu frakování na domácí půdě Německo nadále dováží plyn LNG produkovaný frakováním ze Spojených států. Iracionální politika prolezlá rozpory.

Je Německo alespoň světovým šampionem v ochraně klimatu? Ne, Německo drží úctyhodné třetí místo v indexu environmentální výkonnosti, ale v kategorii ochrany klimatu je ze všech věcí až na sedmém místě (Velká Británie, kde je prosazována podobně radikální klimatická politika, je na pátém místě).

Německo se chtělo stát mistrem světa nejen v klimatické politice, ale také v migrační a sociální politice. Kombinace štědrých sociálních dávek a otevřených hranic však nefunguje.

Dnes má 64 procent lidí na sociálních dávkách, známých jako Bürgergeld (občanský příjem), migrační pozadí. Sociální systém je přetížený, kriminalita strmě stoupá.

Německo se stalo nyní varovným příkladem. Model plánované ekonomiky opět selhal: v tržní ekonomice jsou to společnosti a nakonec spotřebitelé, kdo rozhoduje o tom, co se bude vyrábět.

Naproti tomu v plánované ekonomice rozhodují politici, kteří věří, že to vědí lépe než miliony podnikatelů a spotřebitelů. V tomto ohledu se zbytek světa může od Německa něco naučit, a to ponaučení o tom, co nedělat.