Novoroční projev o nebetyčné aroganci

O nebetyčné aroganci.

Naši milí spoluobčané,

stojíme před vámi na prahu nového roku a chtěli jsme se s vámi podělit o jedno zjištění, které nám vyrazilo dech. Více než polovina občanů této země se bojí říci na veřejnosti nebo v práci, co si doopravdy myslí. Je to pro nás šok. Příklady vidíme každý den. 

Hlavně venku nic neříkat!

Když se slečna novinářka zeptá šéfa dopravní firmy, kdy bude zavádět elektronáklaďáky, tak on se nezeptá, co ráno šňupala, on se radši zamotá do frází o firemní odpovědnosti. Ví moc dobře, jak by dopadl. Ztratil by zakázky.

Tisíce lidí sepisují ve firmách fráze o udržitelnosti, další stovky to tisknou na krásný papír a nikdo se neodváží zeptat: A nezdá se vám, že to jsou prázdné fráze? Nikdo se nezeptá, protože by ho sejmuli.

Sejměte ho

Sejmout toho prvního, kdo se ozve, stačí vyhodit z práce nebo zarazit postup, je neuvěřitelně osvědčená metoda všech začínajících diktaturek i rozvinutých totalit.

Milí občané, my víme, co je pro vás tak frustrující. Vy totiž víte, že kdyby nám v tom Bruselu nařídili, abychom postříleli všechny české krávy a zavřeli elektrárny, že my bychom to udělali. Vy víte, že nikdo z nás nemá odvahu opravdu vyřešit problém migrace a že se složíme po první kritice progresivních médií jako skládací židlička.

Přijde vám to jako střílení ne do vlastní nohy, ale přímo mezi oči. Máte děti, tak se logicky ptáte na jejich budoucnost.

Kritika ano, ale jedině konstruktivní

Fakt, že každý den musíte mlčky poslouchat plány na sebedestrukci a ani o tom nemůžete mluvit nebo to kritizovat, je frustrující.

Pokud se normální lidé neodváží bez obalu říci svůj názor, ať je jakýkoli, je jasné, že si společnost sedla na skluzavku. A skluzavka nikdy nejede nahoru.

Najednou nám došlo, že když nevěříme schopnosti lidí udělat si na konci většinově správný názor, je to průšvih. Tím opouštíme základní princip demokracie, a to je vláda z vůle lidu, ne vláda podle názoru nějakých pomazaných hlav. Vy rozhodujete, vy máte právo říci svůj názor. 

Jízda z kopce

Proč by nemohli lidé kritizovat ukrajinskou strategii Evropy, když si myslí, že vlastně nikdo pořádně nedomyslel, jak to může skončit? Pokud je jejich názor úplná blbost, proč by měl být nebezpečný pro společnost nebo vládu? To se jako máme bát, že lidé nepoznají blbost? Od kdy jsou pouhá slova tak nebezpečná? Možná od okamžiku, kdy zavánějí pravdou?

A když to není úplná blbost, musíme být schopni lidi přesvědčit, že to, co vláda dělá, je lepší varianta. Když to nedokážeme, proč byste nám měli věřit? Tvrzení, že se nemáte až tak špatně, je něco jako benzín do požáru. Nemáte se špatně, ale vy tušíte, kam to spěje.

Jízda z kopce a absence naděje na obrat je to, co deprimuje. 

Je to posedlost

Naše vláda je posedlá dezinformacemi. Nemáme žádné odborné komise na rušení tisíců nesmyslných regulací nebo na úpravu pravidel energetické burzy, ale všichni máme poradce na boj s dezinformacemi. Poradce, různé útvary, miliony sem, sto milionů tam, naše nejsou.

V každém našem projevu zazní slovo dezinformace. Ale ještě jsme se ani slovem nezmínili, co uděláme pro to, abyste se přestali bát říkat, co chcete. Ani slovíčko. Když si myslíte něco jiného než my ve vládě, říkají nám naši poradci vámi placení, že jste prostě jen dezinformovaní občané. 

To je ale nebetyčná arogance, že?

Novoroční slib

Tak my vám tady na prahu toho nového roku říkáme, že s tím je konec. Slyšeli jsme, jak před čtyřiceti lety kontroloři zabavovali na hranicích časopisy Pavla Tigrida, a zjistili jsme, že dezinformace je většinou zpráva uveřejněná tři měsíce dopředu.

Mluvte, kritizujte, předkládejte řešení, říkejte, co si myslíte. My se nebojíme. Konec s těmi bláboly, kterými se tady častujeme. Konec s miliardami na boj s jinými názory, uááááá…!

To vám a sobě přejeme do toho nového roku.