Obnovitelné zdroje aneb „Poručíme větru, slunci“
Uveřejněno dne 25 listopadu 2011 000 10:34
Kdyby Evropská unie rozhodla, že do roku 2020 musí být konečně sestrojeno využitelné perpetuum mobile a nastane zlatý energetický věk, asi by se její představitelé konečně dostali do blázince.
Když Evropská unie rozhodne, že do roku 2020 bude 20 % vyrobené elektřiny pocházet z tzv. obnovitelných zdrojů a sní o tom, že jednou to možná bude 100%, vedou se sice vzrušené diskuze, ale spíše politické než věcné, a dost. Když kancléřka Angela zavře německé jaderné elektrárny a jedním připodělaným politickým rozhodnutím zadělá na zničení po desetiletí budovaného energetického odvětví, prostě jí to projde.
Je zajímavé, že zelené hýkání se příliš neozývá z USA, které stále dávají světu na frak pokud jde o efektivitu a inovativní potenciál celé ekonomiky, tedy i energetiky. Kdyby obnovitelné zdroje byly efektivní, dávno by se přednostně využívaly, přirozeně v první řadě v USA .
Základní pochybení podle mě tkví v tom, že efektivní plynulá výroba elektřiny je možná pouze v zařízení, kde již sám zdroj přeměňované energie je řízeným technologickým procesem – proces spalování v tepelné elektrárně, proces štěpení a ohřevu vody v jaderné elektrárně. Tzv. obnovitelné zdroje jsou procesy neřízené, neovlivnitelné, a kromě gravitace nespolehlivé, protože kolísavé: slunce ve dne někdy svítí, někdy ne, v noci nesvítí vůbec, vítr někdy fouká příliš, někdy vůbec … Jen gravitace, umožňující provoz hydroelektráren, je spolehlivá, ale to není nic nového. Jinak kde nic, tu nic.
Konspirativní teorie dokazující se zasvěceností jedné paní na pavlači, že dokonalé zdroje existují dávno, jen je hamižné mezinárodní monopoly tají, neberu: Hamižné monopoly by jistě rády vydělávaly na čemkoliv, tak proč ne na dokonalých zdrojích? I kdyby takové zdroje existovaly, jejich využívání by nebyla žádná legrace, takže by je zase mohl provozovat jen ten, kdo to umí. Žádné spiknutí, nic takového zkrátka není, fyzika se nedá jen tak obelstít. Své o tom vědí Němci, kteří se za druhé světové války, v situaci, kdy si znemožnili přístup k některým běžným surovinám, snažili seč mohli o nalezení alternativních principů a postupů. Činili tak s německou důkladností a systematičností, s využitím potenciálu vědců, kteří nacistům zbyli (a byla mezi nimi světová esa, ne že ne) a zejména s naprostou bezohledností vůči přírodě, lidem, čemukoliv, co je nutné respektovat v demokratickém systému – a nic. Dnešní pachtění se za světle zelenými zítřky je pouze politickou poptávkou, ale „hamižné“ monopoly se této hry přirozeně rády zúčastňují a potichu se přitom smějí do hrsti.
Obrovský rozdíl je mezi zdokonalováním fungujícího procesu a mezi nahražením jednoho principu druhým. Když po druhé arabsko-izraelské válce vypukla v důsledku vydírání států těžících ropu tzv. ropná krize, dokázali výrobci automobilů, zejména američtí, drasticky snížit spotřebu motorů a kompenzovat tak zvýšení jednotkové ceny paliva. Jenže to šlo o zdokonalení existujícího principu spalovacího motoru, který byl sestrojen v hloubi 19. století a v zásadě beze změny základního fyzikálního principu slouží dodnes.
Jediným obnovitelným zdrojem je lidská invence a touha po usnadňování života, svým způsobem je právě toto ono vysněné perpetuum mobile. Na vrtuli větrníku ani na solárním panelu se nedostaneme nikam… Anebo někam, kde je velká tma:-)