Odsouzen by měl být stát

Nedávné nepravomocné odsouzení šéfky Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové mne přivedlo k tomu podívat se na věc jinak. To, co bychom si měli vzít z celého případu jako poučení, je totiž něco naprosto jiného.

Tak především je vidět, v čem je zcela jistě největší problém dotačních systémů. Jsou nastavovány povětšinou politickými rozhodnutími, mnohdy bez dostatečných odborných expertíz nebo pod dojmem pouze velmi částečných podkladů. A také je zde vidět problém země, kde ve skutečnosti lobby nefunguje – jakkoliv se neustále mluví o lobbistech.

Kdybychom zde měli opravdovou kulturu lobby jako systému předkládání argumentace zájmových skupin, zřejmě nikdy by nebyla přijata podpora obnovitelných zdrojů tak, jak byla na začátku tisíciletí nastavena. A také by situace nedospěla k dramatickým posledním měsícům roku 2010 a finiši investorů za každou cenu.

Lobby totiž mají jednu velkou a významnou výhodu – jejich činnost v podstatě vede k rozpoutávání veřejné diskuse o různých tématech, v této veřejné diskusi jsou pokládány různé argumenty a rozhodování se stává v podstatě daleko transparentnějším. Samozřejmě je to výhoda pro ty finančně silné skupiny, protože si mohou najmout více a lepších odborníků, kteří dokážou dávat oné veřejné diskusi směr. Ale tím zároveň zvyšují i šance protistrany, aby byla vidět a slyšet.

Hlavní potíž je především v samotném dotačním principu. Dotace vždy nahrává bohatým (ostatně o tom jsem nedávno psalZDE), přičemž „bohatí“ znamená většinou také „ti s informačním náskokem“. Čili jde o využití informační asymetrie. A to jak vůči ostatním, tak i vůči státu.

To se ukázalo mimo jiné právě u fotovoltaických elektráren. V době, kdy stát šlapal na brzdu a snažil se utnout dynamický růst nových zdrojů stavěných za podmínek, které slibovaly velmi krátkou návratnost a naopak vysokou ziskovost investice, mnoho a mnoho investorů už mělo dávno nakoupené pozemky, technologie, zaplatilo za zemní práce a vynaložilo významné peníze. V podstatě udělali všichni přesně to, co stát chtěl: smyslem celého dotačního projektu přece bylo dosáhnout co nejvyšší výroby energie z obnovitelných zdrojů.

Což je celé v podstatě velmi absurdní – státu se podařilo přesně to, čeho svými rozhodnutími chtěl dosáhnout, ale díky shodě okolností doslova v mnohonásobném množství.

Nechci kohokoliv obhajovat, to není smyslem těchto řádků. Podobné věci mají rozhodovat soudy a náš odvolací mechanismus je nesporně dostatečně korektní a propracovaný k tomu, abychom mohli mít důvěru k celému systému. Ale říkám, že celkové prostředí a jeho pravidla určoval stát, měnil je stát a jím určené instituce, a že je nakonec měnil takovým způsobem, který musíme nazvat zmateným a opožděným. Někteří investoři se pak mohli dostat do nezáviděníhodné situace. To nikoho neomlouvá, ale bylo by dobré tuto situaci vnímat a vidět věci v souvislostech.

Ať již fotovoltaické soudy dopadnou jakkoliv, stát by měl z „kauzy fotovoltaika“ do budoucna vyvodit zásadní ponaučení na téma dotace: Když už je jich třeba, pak jejich pravidla a podmínky mají být dané maximálně veřejně a jednoduše, po veřejné diskusi a na základě odborných expertíz.

Jinak se případ fotovoltaika bude opakovat a opakovat znovu a znovu. Než všem dojde, že na lavici obžalovaných by měl být především stát.