Oteplování je uměle nafouklá bublina

Není divu, že se Evropská unie potýká s ekonomickými problémy, když vydává tak obrovské peníze na nesmyslné ekologické projekty místo toho, aby se starala o opravdu důležité ekonomické problémy svých občanů. Že přeháním?

Málokdo už si totiž vzpomene, že v roce 1995 v Berlíně předsedala tehdejší německá ministryně životního prostředí Angela Merkelová za velké podpory kancléře Kohla první konferenci smluvních stran „Rámcové úmluvy OSN“ o změně klimatu, jejímž výsledkem byl dva roky nato přijatý Kjótský protokol proti globálnímu oteplování planety. Když si tehdy dovolil oznámit americký prezident Bush, kterému v té době mrzly desítky tisíc amerických obyvatel na následky kruté zimy, že se USA k tomuto nesmyslu nepřipojí, Merkelová, tehdy již v roli kancléřky, teatrálně bila na poplach a vystoupila proti němu, že nic s globálním oteplováním nedělá a působí dokonce „Kjótský kolaps“. Katastrofický scénář vzešlý z tohoto děsivě drahého projektu, že se zvýší teplota země v příštím století o přibližně 6 stupňů Celsia, je nesprávný, protože neuvažuje novinky a vývoj nových technologií do budoucna a ve výpočtech nalezli odborníci i další chyby. OSN však díky rozpoutané panice před globálním oteplováním vydalo na desetitisíce vědců bádajících o globálním oteplování celkem již 5-8 trilionů dolarů. Celý svět vydá na ochranu ovzduší 150 – 350 mld. dolarů ročně, neboli za 16 let vydal 2,400 – 5,600 bilionů dolarů (40,8 – 95,2 bilionů Kč.) Z toho polovina, neboli 1,2 -2,8 bil. dolarů šla jen na plnění Kjótského protokolu.

Utrácíme tedy tolik peněz na pochybné malé snížení teploty za sto let a přitom bychom mohli za tytéž peníze udělat obrovské zlepšení pro život lidí na planetě hned. Na čištění toxických skládek se vynaložily obrovské investice, a nic to nepřineslo, zatímco za tyto peníze jsme mohli například vyčistit vodu pro všechny lidi na  světě. Na Harvardské univerzitě byla vypsaná největší studie o zákonech na záchranu lidských životů.  Vědci zjišťovali, kolik stojí záchrana jednoho lidského života za rok. Zjistili, že 19 000 dolarů. Za peníze dávající na environmentální pomoc bychom zachránili 120 milionů životů. Musíme se proto zamyslet nad skutečnými prioritami světa. Je samozřejmě správné, že se vědci zabývají ekologickými problémy planety, ale je nutné, aby se zaměřili na bádání důležitými směry a nikoliv na pouhé podbízení se grantům vypsaným na vliv CO2. Jedním slovem, měli bychom začít přemýšlet chytře a ekonomicky a stanovit si, kde z investovaných peněz můžeme získat nejvíc dobra. Na tuto otázku se zaměřil Kodaňský kongres pod ideovým vedením dánského ekologa a bývalého člena Greenpeace Björna Lomborga. Nejlepší ekonomové světa dostali za úkol, jak by co nejekonomičtěji investovali 50 bilionů dolarů na dobro ve světě neboli 40 dolarů sociálního dobra na osobu. Seřadili proto všechny světové katastrofy, kterým lidstvo čelí a dospěli k závěru, že by investovali zaprvé do prevence HIV a za druhé  na podvýživu a léčbu malárie.  Teprve na 16. místě žebříčku se ocitl Kjótský protokol. Bylo jimi totiž zjištěno, že za každý dolar  investovaný do Kjótského protokolu se dostane jen 2 centy dobra ke koncovému uživateli.

Velké náklady se vynakládají i na předpovědi, jaké dopady budou mít změny teploty na hurikány.  Je sice pravda, že postihují více lidí než dříve, ale již nikdo neříká, že lidé nyní bydlí v oblastech jim blízkých. U pobřeží žije v USA 50krát více lidí než dřív, neb je tam krásně. Netvrdím, že jsou klimatické změny v pořádku, ale jejich dopad na rozvinuté země není veliký. Na rozvojové ano. V Orleansu hurikán většina lidí přežila, v Hondurasu ne. Je nutné mít smysl pro proporce. Většina škod vzniká ze sociálních faktorů. Pokud budou lidé chudí, budou přírodu znečišťovat. Budou kácet pralesy, budou vraždit slony pro kly a rozhodně nebudou investovat do protipovodňových hrází a domů zabezpečených proti zemětřesení. Je dokázáno, že až od příjmu 3000 dolarů ročně lidi něco takového jako životní prostředí zajímá. Teprve až mají zabezpečený slušný život, mají lidé zájem o prostředí, v němž žijí. Proto je nesmyslné hospodářský růst brzdit. Hladovění ve světě není kvůli znečištěnému ovzduší či nedostatku vypěstovaných zemědělských produktů. Těch jsou dokonce přebytky, ale lidé si je nemají za co koupit. Proto jsou ekologické problémy spíše otázkou pro ekonomy a nikoliv ekology. Všechny bolesti lidstva nejde svádět jen na ekologii. Je samozřejmě pravda, že kde není průmysl, neexistuje znečištění, ale neexistují tam také peníze a v důsledku toho se lidé chovají naprosto neekologicky. Obecně má 90 % míst na planetě špatnou kvalitu vody, zatímco v průmyslovém USA jen 20 %. Díky regulacím došlo k 60-80%  zlepšení ovzduší ve světě. Dnes dýcháme na planetě globálně dokonce lepší vzduch než ve středověku v roce 1595. Ale to stále nechtějí lidé jako paní Merkelová slyšet.

EU je, bohužel, v otázkách životního prostředí stále víc poháněna sekčními zájmy. Například její direktiva, že do roku 2018 bude v celé EU dobrá voda, je sice krásná, ale bude stát obrovské peníze. Bruselští úředníci hřeší na to, že je to zemědělský problém a proto existuje málo protestujících lidí. Zejména u nás, kde EU přinutila politiky snížit počet lidí zaměstnaných v zemědělství na pouhá 4 % se občané o zemědělskou problematiku nezajímají. U vzduchu je to horší a přitom hodně lidí se nekoupe, ale všichni musejí dýchat. Kdyby ale chtěla EU pro všechny čistý vzduch a sáhla všem na auta, bylo by velké vzbouření. Kampaň, kterou odstartoval kongres ekologů z 50 zemí v Paříži, jehož cílem bylo založení nové organizace při OSN, která by se zabývala klimatickými změnami, byla tak katastrofická, že  se evropský komisař Stavros Dumas  tak vyděsil, že dokonce vyzval EU, aby jeho závěrům přizpůsobila svou politiku. Pan Stern dokonce na kongresu navrhl zdanit zboží dovážené letecky, neboť na kilogram kiwi z Nového Zélandu připadá podle něj 5 kg sloučenin uhlíku z leteckých motorů. Navrhuje dále zavést uhlík neemitující motory a spoustu dalších nákladných nesmyslů. Nechci lacině zpochybňovat za každou cenu vše, co na kongresu zaznělo, ale upozornit na to, že kromě výsledků tam presentovaných existují i jiné, rovněž odborné, pohledy na věc.

A protože naše média informovala o jeho závěrech přesně podle věty Björna Lomborga:„Jestliže dostanou média zprávu, jejíž polovina je negativní a druhá pozitivní, tak negativní části věnují sto procent své informace“, je velmi záslužné, že se prezident republiky věnuje presentacím i z jiného pohledu na věc, aby si každý mohl udělat názor na základě uceleného a ne pouze jednostranného pohledu. Že upozorňuje na to, že jsou závěry různých odborníků různé. Je dobře, že jeho Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) vydalo sborník „Global Warming – Reality, or Bubble?“ neboli„Globální oteplování – realita nebo bublina?“. Je dobře, že CEP stále připomíná, jak nesmyslný projekt bylo studium tzv. „Globálního oteplování“. Kdyby se jednalo jen o jednu z nesmyslných rádoby vědeckých teorií, dalo by se nad tím pousmát a mávnout rukou, ale když si uvědomíme, kolik bilionů dolarů se za tento nesmysl vydalo a kolika lidem mohly tyto peníze pomoci doslova před smrtí, tak už nás humor přechází.

O tom, že jsou závěry různých odborníků na změny počasí různé svědčí zejména to, že se muselo o vědeckých závěrech odborníků na pařížském kongresu hlasovat! Jako fyzik jsem zažila hodně vědeckých kongresů, ale vždy se musely výsledky bádání exaktně dokázat a nepamatuji, že by dva přírodovědci nechali o svých rozdílných výsledcích hlasovat. Prostě odešli oba své věci dopočítat a dořešit, pokud vůbec na kongres jeli s tak hajdaláckou zprávou, že ji nemohli exaktně  vysvětlit. Páni ekologové na kongresu si naopak na základě neucelených výsledků dovolili dělat prognózy do konce století. Přitom odborník na klimatologii v NASA Drew  Shindel říká, že modely ekologů jsou dobré pouze v krátkém časovém horizontu – maximálně do 30 let, ale už pro 50 let je obtížné činit jakékoliv prognózy. Už proto je nesmyslné činit závěry do konce století. Radim Tolasz z Českého hydrometeorologického ústavu shrnul vše do úsměvné věty: „Pro nás klimatology je docela bezpečné předvídat, co bude za sto let, protože málokdo se toho dožije“. Björn Lomborg to vyjadřuje ještě lapidárněji: „Když neexistují ekologické problémy, mají  výzkumníci problém s financemi. Proto stále více diskutují, jaké problémy mohou nastat, než aby přiznali, že jsou mnohé vyřešeny. Musíme si uvědomit, že i Greenpeace mají své zájmy. Já byl jimi kdysi také placen, abych si vydělal na studia. Lidi jim ale věří víc než univerzitnímu výzkumu.“

Z výšeuvedeného je snad již zřejmé, že než podlehneme tomu či onomu jednotlivému názoru, měli bychom se seznámit s problémem ze všech úhlů pohledu. A právě to udělal ve svém nyní již celosvětovém bezceleru „Modrá, nikoliv zelená planeta „ Václav Klaus podobně jako Björn Lomborg v knize „Skeptický ekolog“. Björn Lomborg tím přesáhl hranice Dánska a stejně tak Václav Klaus hranice ČR. A protože lidé zapomínají, je velmi důležité, že Václav Klaus se svými spolupracovníky připomněl tuto otázku spolu se zahrnutím dalších nových pohledů ve sborníku„Global Warming – Reality, or Bubble?“. Oba pánové se shodují, že při řešení tak složitého problému je nutné propojit různé názorové skupiny na jednotném názoru ekonomickém, ekologickém a sociálním. Jen pokud propojíme tyto tři elementy, pak získáme zdravý vliv na zdravý vývoj společnosti. Na rozdíl od ekologů diskutujících v Paříži pod záštitou tehdejšího francouzského prezidenta Jacquese Chiraca, chápou oba pánové význam trhu. Problém „Jaký je skutečný stav světa“ je podle nich nutné řešit tak, abychom se vyhnuli plýtvání, a k tomu je důležitá  ekonomie. Hnací silou vývoje společnosti jsou kreativita a myšlenky, přičemž ekologické požadavky bez ekonomického rozboru způsobují újmu správnému ekonomickému růstu. Než se snažit přebudovat současný stav celé zeměkoule, je mnohem lepší řešit současné konkrétní následky klimatických změn. Pokud by došlo například k zaplavení některých ostrovů, je jednodušší pro jejich obyvatele nalézt nový domov, než se obrovskými náklady snažit změnit počasí na celém světě. Nechtějme poručit větru dešti jako kdysi komunisté.

Dá se uzavřít, že má pravdu David Kudy, bývalý poradce Tonyho Blaira, který říká, že globální oteplování je horší než terorismus.

Předmluva Václava Klause k vydání sborníku „Global Warming – Reality, or Bubble?“

Does statistically significant global warming exist? If so, is it a natural phenomenon, or has it been caused by man? If we were to take the decision to prevent it from occurring, is there anything we can do about it? Are we to be worried about a possible slight temperature increase? These are the main questions addressed by the latest proceedings of the Center for Economics and Politics called „Global

Warming – Reality, or Bubble?“

Part A of this book contains texts from the seminar „Climate Hazard – Adaptation is the Key“ that was held on 8th December 2010. An Emeritus Fellow at the Institute of Public Affairs in Melbourne and professor at the James Cook University z Townsville, Australia, Robert (Bob) Carter contributes the introductory and the final chapter of his book „The Climate: The Counter Consensus“ (2010), which deals with the media and scientific mystification that surrounds the issue of global warming. We have also included my review of this book written for the publishing house Stacey International.

Part B contains a lecture by the Emeritus Professor at the University of Virginia, the founding Dean of the University of Miami School of Environmental and Planetary Sciences and the founding director of the US Weather Satellite Service, Fred Singer that he delivered on 10thOctober 2007 and in which he argues that the global warming we are experiencing today is a natural phenomenon.

In part C, we have included texts from the seminar „Global Warming – Facts and Myths“that was held on 15th November 2007. The former director of the Fraser Institute, Michael Walker analyzes the contributions his colleagues have made to the climate debate. The director of the International Policy Network, Julian Morris explains why there is no threat of an impeding climate disaster. The former professor at Harvard University, Luboš Motlanalyzes the low level of sensitivity of the climate to carbon dioxide, as well as other inconvenient truths.

Part D contains supplementary texts. Václav Klaus contributes his Global Warming Policy Foundation annual lecture, in which he argues that the climate change doctrine is part of environmentalism, not of science. The professor of soil science and soil physics at the Czech Technical University in Prague, Miroslav Kutílek, disproves the green-house hypothesis and the irrational threats that have been connected with global warming.

It would seem at first glance that almost everything has been said and published, that all the rational arguments have been voiced. However, it is still not enough. The innocence with which climate alarmists present and justify their ambitions to assume control over society seems akin to the fatal conceit of the attempts at central planning. I firmly believe that this new publication of the Center for Economics and Politics will mark a breakthrough in this area.

Václav Klaus

Zdroj