Padne Zelená příšera?

Trumpovo odstoupení od „klimatické“ dohody z Paříže je nesporně jednou z hlavních událostí roku. Splnil tím jeden z řady předvolebních slibů, jež mu vytyčily cestu do Bílého domu. Stěží mohl jednat jinak. Kdyby se rozhodl opačně, řady jeho příznivců by pořádně prořídly. Nezapomeňme totiž, že k principiálním odpůrcům klimatické hysterie patří nejen vlivné konzervativní křídlo Republikánské strany, ale i jiní, stranicky nevymezení Trumpovi voliči.

Přinejmenším Češi by však v této souvislosti neměli opomínat i jiný důležitý fakt. Dávno před tím, než do boje o washingtonský trůn vstoupil Donald Trump, přidělával vrásky klimatickým alarmistům jiný hradní pán – prezident České republiky Václav Klaus.

Zničí nás klima?

Ten již v roce 2007, kdy se globální oteplovači zdáli neporazitelní, ovlivnil část veřejného mínění svou relativně útlou, ale obsahově hutnou knihou Modrá, nikoli zelená planeta. Od té doby byla přeložena do sedmnácti jazyků, její poslední výtisk s exotickým názvem Kebebasan dan Politik Perubahan Iklim pročítají čtenáři v Indonésii.

Kdo z nás však zaregistroval, že před pár týdny se na pultech našich knihkupectví objevila další publikace z pera téhož autora a na podobné téma, nazvaná Zničí nás klima, nebo boj s klimatem? Patrně jen ten, kdo se o tyto problémy dlouhodobě zajímá či kdo sleduje aktivity prezidenta Klause v rámci jeho postprezidentské hanspaulské mise. Zdejší mediální stoka o knize samozřejmě mlčí. Proč české veřejnosti připomínat, že stejně jako v otázce evropské integrace předběhl i v této věci značnou část z oné hrstky kriticky smýšlejících elit naší doby? Zvláště když je třeba na Hrad i do politického podhradí dosadit takové typy lidí, kterým jsou kritické myšlení či zdravý rozum pokud možno cizí?

Nové náboženství

I proto nepřekvapí, že nás místní novinářská obec neinformovala o rozhovoru předního amerického klimaskeptika Marca Morana pro televizní stanici Al Jazeera, vysílaného prvního června letošního roku. Odpovídal v něm na otázky týkající se Trumpova rozhodnutí odstoupit od Pařížské dohody. Zazněla zde mimo jiné i takováto slova:

„Dnes už se ani nejedná o nějakou environmentální lobby. Máme tu co do činění s náboženským přesvědčením. Trump se útokem na klimatickou smlouvu zapojil do ryze náboženské války. Generální tajemník OSN ostatně řekl, že globální oteplování je jeho náboženským vyznáním. Totéž platí pro mnohé celebrity Hollywoodu; herec Harrison Ford prohlásil, že v přírodě našel náhradu za Boha. Trump se tomu vzepřel a na toto náboženství klimatické změny zaútočil. Žádný jiný státník naší doby, s výjimkou bývalého českého prezidenta Václava Klause, takovou odvahu a rozhodnost neprojevil.“

Na náboženský rozměr poukazuje i Václav Klaus v již zmíněné druhé publikaci, konkrétně v kapitole nazvané „Environmentalismus není láska k přírodě, ale nové politické náboženství“. Tragické je, že se této náhražkové formě dobře daří i tam, kde by vůči ní měli být nejostražitější – v aparátu pokrokového papeže Františka. Ještě před tím, než prezident Trump ohlásil své rozhodnutí, nechal se slyšet blízký Františkův spolupracovník, argentinský biskup a kancléř Papežské akademie věd Marcelo Sánchez Sorondo: „Odstoupí-li USA o Pařížské dohody, bude to neštěstím pro všechny“ a „políčkem do tváře Vatikánu“. Očekávaný verdikt, jím označený za „absurditu, motivovanou potřebou vydělávat peníze“, přisoudil „zájmům ropné lobby“.

Falešný kult

Opravdu? Copak on a jemu podobní zelení světlonoši nevědí, že Trumpa k podpoře klimatické dohody z Paříže přemlouval i bývalý šéf Exxon Mobil a současný ministr zahraničí Rex Tillerson či písemnou formou i zástupci společnost Shell a jiných ropných gigantů? A pokud je řeč o penězích, tak na „zelené“ energetice se dá dnes, díky korumpujícím dotačním programům, o kterých se olejořepnému Babišovi může jednom zdát, vydělávat daleko snadněji, než v tradičním energetickém sektoru.

Výstižně tuto náboženskou komponentu klima-alarmismu vyjádřil americký spisovatel Michael Crichton (jeho „ekoteroristický“ román Říše strachu je pro odpůrce zeleného kolektivismu povinnou četbou) na setkání Commonwealth Club v roce 2003:

„Dnes je jedním z nejmocnějších náboženských vyznání na Západě environmentalismus. Platí to přinejmenším pro městské ateisty. Proč hovořím o náboženství? Podívejme se na jeho věroučné články… Při podrobnějším zkoumání zjistíme, že environmentalismus je překreslením tradičních židovsko-křesťanských pravd víry. Existuje původní ráj, Eden, stav milosti a jednoty s přírodou. Po něm přichází ztráta původní nevinnosti a pád – v důsledku pojídání plodů ze stromu poznání – do znečištěného a zamořeného prostředí s vyhlídkou na brzký soudný den. My všichni jsme energetickými hříšníky, odsouzenými k smrti, nenajdeme-li svou spásu v udržitelném rozvoji.“

S některými prvky tohoto falešného kultu se setkáváme i v první „zelené“ encyklice v dějinách, Trumpovi Bergogliem osobně věnované při jejich nedávném setkání v Římě:

„Tato sestra (země) protestuje proti zlu, které jí působíme svým nezodpovědným užíváním a  zneužíváním dober, která do ní vložil Bůh. Vyrůstali jsme s představou, že jsme jejími vlastníky a  vládci, kteří mají právo ji vykořisťovat. Násilí, které tkví v lidském srdci zraněném hříchem, se projevuje i v příznacích nemocí, které nacházíme v půdě, vodě, ovzduší a u živočichů. Proto se mezi ty chudé, kteří jsou nejopuštěnější a nejvíc týraní, řadí i naše utiskovaná a devastovaná země, která „sténá a trpí“ (Řím 8,22).“

V tomto kultu jsou dědičný hřích a pád prvních lidí nahrazeny environmentálním hříchem a pádem planety Země. Na místo sténajícího člověka, vyhlížejícího své vykoupení, tu sténá „sestra Země“, čekající na spásu, působenou globálně zavedenými regulacemi. Brrrr.

Vše za jediným cílem

Čímž se dostáváme k dalšímu zásadnímu aspektu „boje o klima“ a tím je globální řízení. Také v tomto ohledu viděl Václav Klaus podstatně dál, než jeho političtí vrstevníci. Těmito slovy k nám hovořil na sklonku své prezidentské éry, konkrétně 28. října 2010:

„Chci upozornit na problém, kterého si naše politika, média, ale ani občané zatím příliš nevšímají, ač má – pro naši národní a státní budoucnost a pro svobodu a demokracii v celém západním civilizačním prostoru – význam zásadní. Není možné si nevšimnout, že se „integrační“ snahy politických elit největších zemí světa stále více a rychleji přesouvají ze sociálně inženýrského projektování v rámci států a kontinentů na rozměr interkontinentální, vlastně celosvětový. I v tomto ohledu jsou současné, na mnoha místech světa se vyskytující ekonomické problémy katalyzátorem a urychlovačem vývoje velmi problematického. Jsme svědky toho, že seskupení ekonomicky nejsilnějších a politicky nejvýznamnějších států světa usiluje o to, stát se neformálním předstupněm globální světové vlády. Vlády zcela odtržené od demokratické legitimace občanů. Vlády, která – ať již bude mít formální rámec jakýkoli – bude fakticky rozhodovat o našich životech bez naší účasti a možnosti ovlivnění.“

Celý ten klimatický švindl, jemuž se Trump statečně postavil do cesty, totiž slouží jedinému cíli: Podmanit si hospodářství a skrze ni i politiku formálně suverénních států do té míry, aby bezvýhradně sloužily zájmům těch, kteří tuto pimprlovou komédii režírují.

Také proto nelze počítat s tím, že po Trumpově brilantním hodu klimaskeptickými vidlemi do jedné z bažin padne Zelená příšera k zemi a už nikdy nevstane (viz výborný komentář Ivo Strejčka). Ve skutečnosti ji to jen rozdráždí k ještě většímu řádění.

Alespoň budeme vědět, s kým máme tu čest. Což je nezbytný předpoklad k tomu, aby nakonec i ona byla – s pomocí Boží – přemožena.

Zdroj