PLASTY: Konec brček v Čechách

Nejdříve přišli na řadu vodníci a po nich nastoupila cestu do nicoty plastová brčka. Taky talířky a kelímky. Mimo zákon je minulou středu vykázala sněmovna a pokud ji v tom bude následovat senát, je s nimi utrum. Ani se nechce říci „budiž jim země lehká“, jelikož se v zemi nerozkládají a to je jeden z mnoha důvodů zákazu.

Je kolem toho povyk, jelikož plastová brčka mají nahradit papírová brčka a ta se chovají ještě hůř než slavné plastové lžičky z filmu Pelíšky, u nichž soudruzi z endéer udělali chybu. Podstata je ale jasná, začala křížová výprava proti plastům.

Hned k tomu dodám ve středověkém duchu, Bůh jí žehnej, té výpravě, a kéž slavně dorazí až ke hrobu: k hrobu plastových zbytečností.

Někdy mě překvapuje, kvůli čemu všemu se rozčilení mladí lidé jsou schopni přilepit tu k dálnici, tu zase k Botticelliho obrazu, ale plasty jim jsou fuk. S nelibostí vzpomínám na vpád plastu do života. V umělohmotných pytlících se začalo prodávat mléko, s modrým potiskem polotučné, s červeným tučné, už je to přes padesát let, co se s tím začalo! Vzbudilo to nevoli, ale co měl člověk dělat, když se mléko do bandasky přestalo prodávat?

A co dnes? Koupíte si časopis a je v plastovém obalu. Potřebujete šroubek. Bez plastového pytlíku nemáte šanci ho získat jinak než krádeží. Koupíte si nějakou nezbytnost bez které nemůžete žít, třeba ionizační variátor (co je to ionizační variátor?) a dodají vám ho v papírové krabici v mikrotenové folii a uvnitř je plastová vanička a v ní spočívá ionizátor zalisovaný do plastu a úplně nahoře návod v šestatřiceti jazycích psaný mikroskopickým písmem, taktéž zatavený do plastu. Místo fiktivního nesmyslu zvaného ionizátor si dosaďte libovolný reálný nesmysl a pochodíte více méně stejně.

Zní to docela zábavně, když se to takhle napíše. Méně zábavné to začne být, když budeme přemýšlet, co se s tím plastovým balastem dál asi děje. Ano, taky máme doma extra košík na plasty a poctivě ho vynášíme do žlutého kontejneru. Co pak? Rád bych věřil, že to putuje aspoň do spalovny. Jiná vize mi ukazuje oceánskou loď, která to odveze někam do Tramtárie doposud tak chudé, že za úplatu přijímá ke skládkování svinstvo z bohatého světa. Na skládku? Šup s tím do vody. Z cest jsem si odnes otřesný obrázek z delty řeky Mekongu. Podle průvodce delta má osm tisíc kilometrů břehů. Všechny pokryté tlustou vrstvou plastu. Nerozložitelného, nezničitelného.

Zákaz brček a kelímků to nevytrhne. Je to ale první krok. Snažím se jít tomu vstříc. Nakupuju s taškou nebo košíkem. Připadám si při tom trochu komicky. Ale hřeje mě pocit, že pytlík, který jsem odmítl neskončí jednou mezi tunami plastových zbytků na břehu nějakého půvabného tichomořského ostrova s palmami v modrém moři. Pozvolna umírajícím pod tlakem něčeho zhola a naprosto zbytečného.

Zdroj