Popletená příčina a důsledek

V srpnu 2011 vyvolala velkou pozornost přednáška profesora Murry Salbyho z australské Macquaire University, kterou přednesl na Sydney Institute. Upozorňoval, že podle měření a pozorování, výkyvy CO₂ jsou důsledkem kolísání teplot, ne naopak. Video ze Salbyho přednášky (56 minut)

Koncem roku 2012 na stejné téma vychází zlomová studie Ole Humluma a kol. v časopise Global and Planetary Change.

Ole Humlum, Kjell Stordahl and Jan-Erik Solheim: The phase relation between atmospheric carbon dioxide and global temperature; Global and Planetary Change, 2012.
Autoři píší: „Vrty v ledovcích ukazují, že variace atmosférického CO₂ bývaly zpožděny za změnami teplot o celá staletí. Avšak předpokládalo se, že moderní teploty budou naopak se zpožděním reagovat na změny atmosférického CO₂, protože růst teplot od cca 1975 se pokládá za důsledek moderního nárůstu CO₂.“
Měření však ukazují, že od dob ledových se na kauzalitě nic nezměnilo:
–  Změny globálních hladin atmosférického oxidu uhličitého jsou zpožděny o 11 – 12 měsíců za změnami globální teploty povrchu moří
– Vysvětlením značné části pozorovaných změn hladin atmosférického CO₂ od ledna 1980 jsou změny v teplotách oceánů
– Změny atmosférické hladiny CO₂ neodpovídají změnám v lidských emisích CO₂

Humlum potvrzuje i Salbyho pozorování, že změny globálních hladin CO₂ nezačínají v průmyslové zóně na severní polokouli (Čína, USA, Evropa). Meziroční výkyvy CO₂ vždy začínají na jižní polokouli blízko u rovníku. Oxid uhličitý uniká do atmosféry z oceánů, z jižních moří. V mořích je uloženo kolem 38 tisíc gigatun uhlíku.

Výzkum uvádí i na pravou míru mylné představy o časové posloupnosti událostí. Tradiční představa vypadala asi takto: Lidé spalují fosilní paliva. Kvůli tomu se změní hladiny CO₂ v atmosféře. CO₂ se hromadí v troposféře, kde zachycuje teplo. Od troposféry by se měl zahřát povrch země. A teprve pak by se měl zahřát oceán, který má velkou tepelnou setrvačnost. Slabé místo této teze bylo odjakživa v tom, že předpovídaná „horká skvrna“ (hotspot) v troposféře (kde by se mělo oteplovat první a nejrychleji) podle měření chybí.
Ve skutečnosti je změřené pořadí událostí přesně opačné než se předpokládalo:
1. Oteplení hladiny oceánů
2. Oteplení povrchu kontinentů
3. Oteplení spodní troposféry
4. Růst hladin atmosférického CO₂ na jižní polokouli (z oceánů)
5. Růst hladin atmosférického CO₂ na severní polokouli (s příspěvkem lidského průmyslu)

Před to bychom mohli ještě přidat bod nultý: Výkyvy v teplotách oceánů lze asi půl roku dopředu odhadovat podle oceánských cyklů SOI (El Niňo, La Niňa, měřeno dle tlaku vzduchu nad mořem). Viz McLean, deFreitas, Carter: Influence of the Southern Oscillation on tropospheric temperature. Journal of Geophysical Research, vol. 114 (July 2009)
Humlum upozorňuje, že meziroční růst atmosférických hladin CO₂ nijak nezávisí na tom, kolik uhlí jsme daný rok spálili. „CO₂ released from anthropogene sources apparently has little influence on the observed changes in atmospheric CO₂, and changes in atmospheric CO₂ are not tracking changes in human emissions.“

Humlum a Salby nejsou první. Už v 90.letech různí autoři poukazovali, že atmosférické hladiny CO₂ se řídí podle teplot a ne naopak. V roce 1990 Cynthia Kuo odhadovala zpoždění CO₂ za teplotami asi na půl roku.
Cynthia Kuo et al. Coherence established between atmospheric carbon dioxide and global temperature (Nature 343, February 1990) http://www.nature.com/nature/journal/v343/n6260/abs/343709a0.html
V roce 1995 slavný C.D. Keeling (autor měření CO₂ na Mauna Loa) upozornil, že teplý konec 80. let přinesl velký nárůst CO₂ a naopak sopečné ochlazení po výbuchu sopky Pinatubo 1991 přineslo prudký pokles meziročního růstu atmosférického CO₂. Bez ohledu na spalování fosilních paliv.
Keeling: „Začátek i konec /prudkého nárůstu atmosférického CO₂/ byl nepředvídaný. Přírodní faktory zřejmě hrály větší roli v tempu růstu atmosférického CO₂ než změny ve spalování fosilních paliv. To naznačuje, že prognózy růstu atmosférických hladin CO₂ vycházející pouze z očekávané průmyslové aktivity, jsou nejisté.“
C.D.Keeling, T.P.Whorf et al. Interannual extremes in the rate of rise of atmospheric carbon dioxide since 1980 (Nature 376, June 1995)
Je zvláštní, že silný a jasně korelovaný vliv teplot na CO₂ je tabu. Učebnice či výstavy pro školy (např. „Prima klima“) o něm mlčí, jako by to bylo něco neslušného. Zato daleko slabší opačný vztah, jehož velikost nebyla změřena, kde kauzalita je naruby a viditelná korelace chybí, se stal novodobým dogmatem. Co se stalo s konzervativním opatrným vědeckým přístupem, který váhá přijmout novou tezi, dokud neuvidí jasné exaktní empirické důkazy? Pokud se daný jev nedá měřit, zůstává jaksi mimo hranice vědy, podobně jako víra v posmrtný život. Nedá se vyloučit, ale nedá se ani dokázat. V takové věci by mělo být možné svobodně věřit či nevěřit, aniž by člověk byl označován za kacíře.
Hypotézu o vlivu CO₂ na teploty vymyslel před více jak sto lety švédský badatel Svante Arrhenius, jeden ze zakladatelů Nobelova výboru. Myslel to dobře, hledal vysvětlení dob ledových a meziledových. Málokdo přitom ví, že oteplení považoval za dobrou věc. Už o generaci později jeho teorie však byla překonána Srbem Milankovičem, který přišel na lepší vysvětlení – měnící se postavení Země vůči Slunci. Klimatický panel OSN  (IPCC) se přesto této sto let staré teze stále drží. IPCC byla založena v 80.letech 20. století ještě předtím, než vrty v ledovcích ukázaly, že změny CO₂ přicházejí až po změnách teplot. To Arrhenius nemohl vědět.

Zdroj