Poručíme větru, dešti?

Amatéři! Dnes poroučíme globálním teplotám!

A je to tu. Historický okamžik. V Paříži, oné Mekce „progresivních“ socialistů, byl odsouhlasen velkolepý Plán, jaký svět ještě nezažil. Dvě stě zemí na pár dní zapomnělo na mezinárodní pře a rozhodlo se konat. A Gándhí se v nebi usmál.

Davy jásaly a s nimi i představitelé velkého – ba největšího! – byznysu. Ropnéspolečnosti a výrobní koncerny děkovaly politikům ruku v ruce s fousatými hipíky. Nastal snad ráj na zemi?

Pánbíčkář a gauner

Zpátky na zem. Staré ekonomické pořekadlo mluví o tom, že rádoby ctnostnou vládní regulaci zpravidla podporují dvě skupiny – baptisté a pašeráci.

Ti první z prostého idealismu, který se navíc příliš neohlíží na příčiny a následky; chtějí prostě ráznou akci, jedno kolik to bude stát, kdo při tom přijde o práva a jestli se zároveň nevytvoří problém mnohem hlubší, než je ten řešený.

Ti druzí z vidiny lehkého zisku – nikoli ovšem zisku pracně vydobytého v konkurenčním prostředí na trhu, nýbrž zisku zajištěného ze spolupráce s erárem. Chceme-li být exaktní, vlastně se ani o zisk nejedná. Jedná se o rentu, přičemž jednání k zajištění této renty se nazývá pěkně úderně „dobývání renty“.

Renta a odpustky

Kde že se taková renta vlastně vezme? Jako u všech správných přerozdělovacích projektů, i tento zajistí především přesun bohatství z kapes chudých k bohatým. Velké nadnárodní firmy (které se už nemůžou dočkat) si dodatečný náklad na administraci a placení dodatečných vládních požadavků můžou dovolit; menší firmy (zejména z rozvojových zemí) samozřejmě nikoli. Dodatečná renta je renta zákonem chráněného monopolu, který se už nemusí bát nově vzniklé konkurence a může vytáhnout peníze z kapes spotřebitelů, kteří nemají alternativu (opět – zejména v rozvojových zemích).

Co ale samotní politici – dělají to snad z dobré vůle? Nikoli, rovněž si přijdou na svou rentu. I Lev X. by zelenal závistí nad takovými odpustky. Zatímco před pěti sty lety musel člověk před nákupem odpustku nejprve zhřešit, dnes stačí, věnuje-li se své práci. Stále je zde však prostor pro další „progresi“ – oxid uhličitý přeci vypouští každý z nás dnem i nocí. Kilogram denně na osobu – sedm milionů tun denně! S tím se něco musí udělat, nejlépe samozřejmě zdanit; ehm, prodat odpustek; ehm, prodat emisní povolenku.

A budeme tomu říkat trh

Největší vtip? Nový plán je politiky a jejich „experty“ označován za market-based solution, tedy tržní řešení. Socialisté tak opět dokazují svou obratnost při únosu nepohodlných termínů: „zavedeme daň, ale tu daň nebudeme vybírat přímo – založíme si takovou jako burzu, kde si výrobci budou muset kupovat naše povolenky, za námi stanovenou cenu a v námi stanoveném množství. A budeme tomu říkat trh.“

Geniálnější než celý Kapitál (v 21. století).

Politici konečně zmoudřili a zachrání planetu. Stejně jako vymýtili chudobu a hlad, osvobodili dětské vojáky, nastolili mír na Blízkém východě a usmířili národy po celém světě. Jinak by tomu přeci ani být nemohlo, když se pouze ti nejlepší dostávají na vrchol.

Doufejme jen, že závazek udržet růst teploty pod dvěma stupni dají tito dobráci na vědomí i našemu Slunci, zemskému jádru, oceánským proudům a tisícům dalšíchpřírodních jevů, které naše klima ovlivňují. V případě výkyvu některého z těchto faktorů by nám tu na Zemi totiž mohlo být pěkně horko; a to nejen ze samotné teploty, ale i z výše daní.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce