Poslední zhasne

Kvůli podpoře obnovitelných zdrojů mohou v příštím roce přijít o práci desetitisíce lidí v Česku. A velcí odběratelé elektřiny chystají arbitráže se státem

Pracujete v železárnách a jste zastáncem obnovitelných zdrojů energie? Skutečně si myslíte, že fotovoltaická elektrárna postavená na poli za fabrikou, kde již třicet let děláte, sice trochu hyzdí okolí, ale jinak slouží dobré věci? Až vás příští rok ze železáren vyhodí, nezapomeňte majiteli elektrárny přinést velký pugét, právě ona vás patrně připravila o práci. Skutečně se vám zdá tento příběh nereálný? Bohužel se mýlíte. Jen v roce 2013 vyjde podpora obnovitelných zdrojů energie na 44 miliard korun. Většinu z této částky zaplatí koncoví odběratelé, tedy průmysl a domácnosti. Právě majitelé a šéfové firem v této souvislosti shodně tvrdí: Podpora reálně ohrožuje zhruba 44 tisíc pracovních míst. A to především v energeticky nejnáročnějších sektorech tuzemského průmyslu, jako jsou mimo jiné papírenský průmysl či hutnictví. Další tisíce míst mohou zaniknout v navazujících sektorech.

Třetina zisku v trapu

Průmyslníci upozorňují, že v příštím roce vzroste, v porovnání s letoškem, platba na podporu obnovitelných zdrojů energií (OZE) o 46 procent. Zatímco letos dosahovala podpora částky 419,22 koruny za megawatthodinu, od ledna 2013 to bude 613,92 koruny.

Celkové platby za proud pro průmyslové odběratele se tak meziročně zvedly zhruba o jedenatřicet procent. A to, jak tvrdí kapitánové tuzemského průmyslu, je skutečně likvidační. Českým firmám hrozí, že nebudou za takových podmínek schopny čelit zahraniční konkurenci. Pokud se jim to přece jen podaří, tak pouze za cenu velkých „firemních obětí“. O značné finanční prostředky přicházejí akcionáři firem i jejich zaměstnanci. Za dané situace totiž nemusí být dost finančních prostředků na výplatu dividend či navyšování platů, tedy pokud vůbec na nějaké mzdy bude. „České podniky odvádějí na podporu obnovitelných zdrojů v průměru devětadvacet procent ze svého hrubého zisku,“ tvrdí sdružení největších tuzemských odběratelů elektřiny. Uskupení reprezentuje podniky, které dohromady zaměstnávají zhruba sto tisíc lidí a generují tržby přesahující 400 miliard korun.

Společnosti s energeticky náročnější výrobou jsou na tom ale ještě mnohem hůř. Vlastníteli hutní podnik, musíte počítat s tím, že vám podpora obnovitelných slunečníků a větrníků ukrojí z hrubého zisku kolem 55 procent. Jste-li majitelem sklárny nebo podnikáteli v papírenském průmyslu, je situace takřka bezvýchodná, z hrubého zisku jde na podporu OZE až 62, respektive 63 procent.

U velkých firem mohou platby na podporu OZE za rok dosáhnout stovek milionů korun. Jen pro příklad. Největší tuzemský odběratel elektřiny, společnost České dráhy, pošle v příštím roce na podporu obnovitelných zdrojů ze svého více než 728 milionů korun. Od roku 2010 tak společnost přispěje na „zelenou energetiku“ celkem více než 1,85 miliardy korun.

Rychle pryč

„Situace je skutečně tristní,“ tvrdí šéf společnosti Lasselsberger Ceramics Roman Blažíček. Firma, které šéfuje, patří do první dvacítky největších odběratelů elektřiny v České republice. Jen v příštím roce zaplatí ve formě poplatku za podporu obnovitelných zdrojů přes 70 milionů korun. V období od počátku roku 2010 do konce příštího roku to pak bude celkem přes 182 milionů korun. Na otázku, kolik lidí bude muset Lasselsberger příští rok kvůli vysokým poplatkům v Česku propustit, Blažíček reaguje: „Je to ohrožení firmy jako celku, buď přežijeme, nebo ne.“ Firma, která se zabývá především výrobou keramických obkladů, vyváží do zahraničí 70 procent své produkce. „Naše největší konkurence z Polska je mnohem méně zatěžována podporou obnovitelných zdrojů energie. Další velká konkurence z Turecka pak není takovými poplatky zatěžována vůbec,“ tvrdí Blažíček. V podobné situaci je většina tuzemských firem, které při výrobě spotřebují větší množství elektřiny. A úspěšně odolávat „nekalé“ konkurenci ze zemí, které si s podporou obnovitelných zdrojů příliš starostí nedělají, je stále těžší a těžší. Pokud je to vůbec možné.

I kvůli situaci kolem OZE majitel společnosti Lasselsberger již dříve několikrát naznačil, že nemá v tuzemsku zájem svůj byznys dále rozvíjet. Část výroby patrně čeká stěhování do energeticky „přívětivějších“ zemí. Firma kvůli ekonomické krizi a vysokým platbám za elektřinu již v tuzemsku zavřela dvě továrny, obě v Rakovníku. „Přestěhování výroby do zahraničí je trend, o kterém v současné době uvažuje hodně firem,“ konstatoval Blažíček.

Což ostatně nedávno potvrdil i šéf a většinový majitel společnosti Vítkovice Jan Světlík, když oznámil, že zastavuje veškeré investice do svých výrobních firem v České republice. Jedním z důvodů pro jeho zásadní rozhodnutí byla i nesmyslná podpora obnovitelných zdrojů. „Když narazíme na Číňany, mají levnou elektřinu, my máme fotovoltaiku, která nám zdražuje vstupy do nadoblačných výšin,“ tvrdí Světlík. Právě podpora fotovoltaiky, i kvůli neochotě státu včas zasáhnout, vyjde konečné spotřebitele ve formě povinného výkupu elektřiny na stovky miliard korun v následujících dvaceti letech.

Týdeník Euro oslovil představitele deseti výrobních podniků, které patří do top dvacítky největších odběratelů elektřiny v tuzemsku. Sedm z nich se shodlo, že pokud nedojde ke zlepšení situace, o přesunu výroby v horizontu několika let vážně uvažují, případně o něm diskutuje vedení podniku s akcionáři. Tři firmy uvedly, že by se stěhováním neváhaly ani minutu, takové řešení jim ale neumožňuje styl jejich podnikání. To se týká mimo jiné i těžebních firem.

Ceny na burze padají

Ke zvyšování cen pro konečné odběratele navíc dochází v době, kdy cena tzv. silové elektřiny na burzách již několik měsíců po sobě padá. Ještě loni počátkem listopadu se na pražské burze prodávala megawatthodina elektřiny u kontraktů pro rok 2013 za 53,4 eura. Poté následoval cenový sešup, když počátkem letošního března bylo možné stejné množství elektřiny pořídit za 50 eur a ve středu 31. října se prodejní cena dokonce pohybovala na úrovni 46,35 eura. Cena silové elektřiny v kontraktech pro rok 2013 by navíc měla klesat, případně stagnovat i v posledních dvou měsících roku. Nebýt obnovitelných zdrojů, obdobně by se vyvíjela i cena proudu pro konečné odběratele.

Silová elektřina se na konečných cenách elektřiny podílí zhruba 45 procenty, zbytek ceny tvoří mimo jiné poplatky za obnovitelné zdroje a poplatky za distribuci. Další částkou, která by se ale měla do celkových cen elektřiny promítnout, jsou investice, které státní společnost ČEPS vloží do obnovy páteřních sítí pro rozvod elektřiny v ČR. Firma chce do jejich rozvoje a obnovy investovat do roku 2025 zhruba 60 miliard korun. To by nemělo být nijak zásadní. Šéf ČEPS Vladimír Tošovský již dříve upozornil, že investice jsou rozloženy v relativně dlouhé době, a pokud se vůbec na celkových cenách elektřiny projeví, tak v řádu jednoho procenta.

Malé a střední v přímém ohrožení

To je jen jedna z mála relativně dobrých zpráv. Těch špatných je více. Třeba ta od Evropské komise. Dle Bruselu totiž, kvůli podporám OZE, poroste cena elektřiny pro kon cové zákazníky minimálně do roku 2030.

Průmyslové podniky v této souvislosti tvrdí, že za takové situace se může stát z České republiky průmyslové muzeum. Firmy totiž nemusejí generovat dostatek finančních prostředků na svůj další rozvoj.

„Velké podniky si se současnou situací kolem obnovitelných zdrojů poradí lépe. Nejohroženější jsou malé a střední firmy. Na rozdíl od velkých firem nemají třeba tolik prostoru pro vyjednávání s odběrateli a dodavateli,“ tvrdí Arkadiusz Taraszkiewicz, risk service manager společnosti Atradius pro východní Evropu. Menší a střední firmy navíc již nemají moc prostoru, jak na nárůst plateb za elektřinu reagovat. Většinu zbytných firemních nákladů totiž ořezaly v době ekonomické krize, která propukla v roce 2008.

Jenže, jak tvrdí ředitelka pojišťovny Atradius pro střední a východní Evropu Markéta Stržínková, u všech společností, bez ohledu na jejich velikost, se sníží konkurenceschopnost vůči zahraničí. Atradius Group je jednou z největších pojišťoven pohledávek na světě. „Ceny energií se promítnou do cen výrobků, o které však nebude zájem, protože se budou kupovat levnější produkty,“ tvrdí. Jen u zpracovatelských firem příští rok skončí ve ztrátě o 14 procent podniků více než letos.

„Z trhu již téměř vymizel textilní průmysl, kvůli cenám surovin prakticky skončil papírenský průmysl. Zbývají hutě, ocelárny a několik výrobců, kterým stát komplikuje situaci,“ dodala Stržínková.

Slibem nezarmoutíš

I z toho důvodu se velké průmyslové podniky snaží přinutit stát, aby s podporou OZE pokud možno co nejrychleji něco udělal. Naposledy se sešli zástupci jedenadvaceti největších tuzemských odběratelů elektřiny ve středu 20. října s náměstkem ministra prů myslu a obchodu Pavlem Šolcem, který vede sekci průmyslu a energetiky. Výsledkem jednání je nově založená pracovní skupina, jež má hledat řešení, jak negativní vliv podpory obnovitelných zdrojů na průmyslové firmy omezit. „Pan náměstek nás upozornil, že podaříli se přece jen něco schválit, začne to platit nejdříve v roce 2014. Jenže to již bude pro některé firmy skutečně pozdě,“ konstatoval jeden z účastníků jednání. Další dodal, že ministerstvo dlouhé měsíce tvrdí, že podporu obnovitelných zdrojů skutečně považuje za zásadní problém české ekonomiky, který bude nutné co nejdříve vyřešit. „Zatím ale zůstává jen u mediálních prohlášení,“ dodal. Vysvětluje to i na dalším příkladu. Sdružení největších tuzemských odběratelů elektřiny, odborové i profesní svazy již v minulosti požádaly ministerstvo průmyslu, aby se zasadilo o to, aby část financí, které směřují na podporu obnovitelných zdrojů, stát hradil z prodeje emisních povolenek CO2. „Náměstek Šulc nám oznámil, že nic takového již není možné, protože státní rozpočet na příští rok prošel ve Sněmovně v prvním čtení a nelze jej měnit,“ upozornil zdroj. Ten současně konstatoval, že stejné uskupení svůj požadavek zopakovalo poté, co byl rozpočet Sněmovnou vrácen ministru financí Miroslavu Kalouskovi k přepracování. „Nikdo nereagoval. Ani na náš dopis, který jsme před pár dny poslali vládě a premiéru Petru Nečasovi nikdo oficiálně neodpověděl,“ konstatoval zdroj. A šéf společnosti Lasselsberger Blažíček k tomu dodává: „Firmy přece nechtějí, aby jim stát vyplácel nějaké peníze, pouze nechceme platit zisky provozovatelům solárních elektráren.“

Již teď je zřejmé, že zmiňovaných 44 miliard korun půjde na podporu obnovitelných zdrojů každoročně, minimálně v následujících patnácti letech. Stát totiž dle platné legislativy garantuje majitelům solárních elektráren (získávají většinu podpory pro OZE) patnáctiletou návratnost jejich investice. Aktuálně se hraje jen o to, kdo zaplatí největší část účtu za obnovitelné zdroje. Jak to nyní vypadá, i v dalších letech padne většina na odběratele elektřiny. I když, je tu alespoň špetka optimismu do budoucna. Ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba plánuje, že od roku 2014 stát přestane podporovat nově postavené obnovitelné zdroje energií. S jednou výjimkou, bioplynových stanic, které budou vázány na zemědělskou výrobu a zajistí nová pracovní místa.

Vzhůru k arbitráži

Průmyslové firmy ale v této souvislosti konstatují, že současná opatření státu v oblasti OZE jsou nedostatečná a přišla příliš pozdě. I kvůli tomu musejí odběratelé elektřiny platit navíc miliardy korun ročně, a to za zdroje, které nikdo z nich nepotřebuje. Stále více firem tak zvažuje, že s Českou republikou zahájí arbitrážní řízení o mnohamiliardové odškodné.

Stát totiž dle nich podporou obnovitelných zdrojů zvýhodnil jednu skupinu podnikatelů vůči zbytku byznysové sféry a změnil podnikatelské prostředí. Navíc ve zcela strategickém oboru, jako je dodávka energií, respektive elektřiny. „Aktuálně naši právníci analyzují, zda jsou vhodné podmínky pro zahájení takové arbitráže,“ konstatoval šéf společnosti Lasselsberger Ceramics Roman Blažíček. Obdobně reagovalo několik dalších velkých firem. „Ano, podobný úkol jsme zadali našim firemním právníkům. Pokud nám sdělí, že je alespoň nějaká šance na úspěch v případné arbitráži, rozhodně do toho půjdeme,“ konstatoval zdroj, který si s ohledem na citlivost daného tématu nepřál zveřejnit své jméno. Současně ale dodal, že částka, kterou případně bude po státu požadovat, bude odpovídat celkové sumě, kterou za poslední tři čtyři roky musela jeho firma připlácet k cenám elektřiny jako podporu pro obnovitelné zdroje. „Stát přece nemůže nutit firmy odebírat něco, co nechtějí,“ poznamenal.

Dle neformálních rozhovorů týdeníku Euro s vysokými manažery jsou mezi firmami, které uvažují o arbitráži s Českem kvůli OZE, například Třinecké železárny či největší tuzemské ocelárny ArcelorMittal Ostrava. Pokud se průmyslníci rozhodnou a pustí se s Českem do sporu o miliardové odškodnění, bude to již druhá vlna arbitráží, které stát kvůli fotovoltaice čelí. Do arbitrážního sporu se už pustili někteří majitelé slunečních elektráren.

Těm se totiž nelíbí, že stát podle nich dodatečně změnil podmínky pro podnikání v oboru, mimo jiné tím, že na výnosy z elektráren uvalil 26procentní srážkovou daň.

Padlý Topolánek, liknavý Fischer

Přitom by podle odborníků k žádným arbitrážím mezi Českem a solárníky, respektive průmyslovými podniky, vůbec nemuselo dojít. Pro vysvětlení je nutné se podívat do historie.

Návrh zákona o podpoře obnovitelných zdrojů vypracovala již v roce 2003 vláda vedená premiérem Vladimírem Špidlou. Sněmovna zákon schválila až v roce 2005, navíc jej částečně pozměnila. Mimo jiné omezila roli Energetického regulačního úřadu, jenž měl mít dle původní verze právo meziročně snižovat výkupní cenu o deset procent, schváleno ale bylo jen pět procent ročně. Zákon tehdy odhlasovali poslanci vládní koalice (ČSSD, KDU–ČSL a US–DEU) a komunisté. Proti byli jen zákonodárci z ODS. Stalo se tak i navzdory varování některých odborníků, že ceny fotovoltaických panelů budou výrazně klesat a že Česku hrozí nekontrolovatelný solární boom.

Tato varování se ostatně naplnila o několik let později. V roce 2008 tehdejší zástupci Energetického regulačního úřadu a řady energetických společností začínají varovat na několika jednáních a seminářích tuzemské politické špičky, že klesají pořizovací ceny solárních elektráren a hrozí nekontrolovatelný rozvoj této oblasti. Nikdo ale s žádným urychleným a konkrétním opatřením nespěchal. „Dokonce ani vláda Mirka Topolánka, která vládla v době, kdy cena solárních panelů klesla o čtyřicet procent a návratnost investice se pohybovala na úrovni pěti let, nikdo žádné konkrétní opatření nepřijal,“ tvrdí dob ře informovaný zdroj. Problém mohla relativně v pohodě vyřešit i vychvalovaná Fischerova vláda, která nahradila Topolánkův kabinet v květnu roku 2009. Také ona se zpočátku stavěla k celému problému velmi liknavě. Příliš aktivní ale v celé záležitosti zpočátku nebyli ani zákonodárci. Příslušnou legislativu, která alespoň částečně omezila fotovoltaický boom, Fischerova vláda předložila až po půlroce svého vládnutí. I v této souvislosti lze pak jen stěží nevěřit kuloárním informacím o tom, proč politické špičky tehdy s takovou legislativou příliš nespěchaly. „Velmi často se v kuloárech hovořilo o konkrétních vysokých politických činitelích, kteří měli prostřednictvím některé ze spřátelených firem stavět nějakou tu solární elektrárnu. I proto bylo nutné se schválením příslušné legislativy počkat do doby, než budou projekty v provozu,“ sdělil dobře informovaný zdroj. A jak současně dodal, padala jména napříč celým politickým spektrem. Nejednalo se přitom o žádné malé, bezvýznamné politické ryby, mnohdy šlo o lidi z užšího vedení parlamentních politických stran.

A jen pro dokreslení celkové situace výtažek z posledního projevu prezidenta Václava Klause u příležitosti státního svátku 28. října 2012: „Prostřednictvím médií se daří prosazovat zájmy malých, ale mocných – a často i mezinárodně propojených – nátlakových a lobbistických skupin, schovaných v různě pojmenovaných nevládních organizacích. Exemplárním příkladem jejich úspěchu je to, co se událo kolem takzvaných obnovitelných zdrojů energie, kdy naše zákony umožnily ničím neospravedlnitelné zisky těm, kteří se při přípravě těchto zákonů dokázali rychleji orientovat, nebo si je dokonce ušili sobě na míru.“

Týdeník EURO 45/2012, 5.11.2012

Vadim Fojtík

Zdroj