Postupné kroky Velkého Bratra: Vše pro naše dobro a bezpečnost. Individuální doprava brzy zanikne. Zatím „jen“ omezení rychlosti. Ještě v 70. letech byl u nás Autobahn všude. A byl bezpečnější. Utajená čísla hovoří…

Osobní auto je od počátku, kdy se na silnicích objevilo, výrazem a symbolem svobody jednotlivce. Nejrůznější omezování individuální dopravy je proto dnes stejně symbolické a symptomatické. Stejně jako omezování svobody slova, svobody nosit zbraň a řady dalších.

Nekonečné hory nejrůznějších omezení, dnes již dohnaných takřka do extrému, a čím dál intenzivnější represe mají jediný cíl: Nikoli bezpečnost, ale co nejvíce individuální dopravu znepříjemnit, a přesunout co nejvíce lidí do prostředků dopravy státem řízené. Je součástí tažení proti všemu individuálnímu. Absurdní omezení rychlosti na úsecích, kde to postrádá jakýkoli smysl (včetně malých obcí), je dokonalým výrazem této zvrhlosti. Už se ani nepředstírá, že pokuty, coby „dodatečná daň z rychlosti“ zaručují slušné příjmy obecním rozpočtům i výrobcům potřebných zařízení. S bezpečností na silnici či v obci to nemá vůbec nic společného – přesto si to mnozí myslí.

Jde samozřejmě o typický projev propagandy – ve zdánlivě „nepolitické“ oblasti našich životů. Ve skutečnosti je to však politikum jako hrom. Nezávislé studie ze zahraničí naopak ukazují, že narůstající represe rizika na silnicích naopak zvyšují. Propaganda za omezování individuální dopravy nápadně připomíná propagandu proti svobodě držení zbraní. Argumenty jsou podobně děravé a většinou zcela vylhané.

Skutečným cílem je však pořád totéž: úplná kontrola nad pohybem a soukromým životem každého z nás. Stále se zvyšující počet kamer či nejrůznější „chytrá“ zařízení montovaná do aut (vysílající nejen naši polohu, ale i řadu dalších informací o autě a jeho posádce) jsou pro to typickým nástrojem. A státem toužebně vyhlížený finální stav? Auta, u nichž nebude moci řidič ovlivnit trasu ani rychlost. Plně automatizovaná vozidla, kompletně pod kontrolou Velkého bratra. O něčem takovém se hovoří a vyvíjí již desítky let, masové rozšíření těchto ničivých technologií je na dosah. A mnozí si myslí, že to bude báječné.

Zatím řešíme vesměs „jenom“ tu rychlost. O pozoruhodných souvislostech a následcích jejího omezování – ze zdánlivě bezpečnostních důvodů (všechno, co má omezit naše svobody, přece dělá Velký Bratr jen pro naše dobro a bezpečnost) zajímavě pojednává dopravní expert Petr Miler. Už jsme totiž zapomněli…

V 70. letech byl Autobahn všude

Z dnešního pohledu je to neuvěřitelné, ale před 40 lety české a slovenské cesty prakticky neznaly paušální rychlostní limity. Změnilo se to až v roce 1979.

Když se podíváte na mapu nejvyšších povolených rychlostí celého světa, zjistíte, že až na pár výjimek platí paušální limity prakticky všude. Tu vyšší, tu nižší, pomineme-li ale Německo a část Austrálie, pak na celém světě nenajdeme jedinou zemi označitelnou z našeho pohledu jako civilizovanou, kde by nějaké obecné omezení rychlosti neplatilo. Česká republika se Slovenskou nejsou výjimkami a máme pocit, že je to tak snad od pradávna a „krmeni” neustálými zvěstmi o tom, že rychlost zabíjí, můžeme snadno nabýt pocitu, že to i něčemu pomáhá. Realita je ale do značné míry odlišná.

Trocha historie

Paušální rychlostní limity nebyly v Československu nic běžného, pokud přesto nějaké platily, bylo to hlavně v dobách, kdy byl automobilismus ještě v plenkách. Za první republiky byl platný ještě rakouskouherský předpis, který hovořil o maximální rychlosti 15 km/h v uzavřených osadách a 45 km/h mimo ně. A limitována byla i rychlost koně: 6 km/h. Jak toto omezení kdo vymáhal a jestli k identifikaci přestupce sloužil cejch koně na jeho zadních partiích, nevíme.

Tato paušální omezení ale byla postupně zmírňována, neboť vývoj aut kráčel vpřed, jejich možnosti též a vazba mezi obecně omezenou rychlostí a počtem nehod nebyla vysledována. Neomezená rychlost tedy není žádný přežitek z dob, kdy po silnicích jezdila tři auta za den, naopak – šlo o postupně zaváděný institut v dobách, kdy se automobilismus i související infrastruktura intenzivně rozvíjely a povšechné omezení povolené rychlosti z bezpečnostních důvodů se nejevilo být efektivním.

Už v roce 1935 byla pro osobní auta omezena pouze rychlost v obcích na 35 km/h, jinde jen s pomocí místního značení. A také později vše mířilo stejným směrem. V roce 1961 bylo obecné omezení stanoveno pouze slovy o tom, že řidič „musí rychlost jízdy přizpůsobit okolnostem, zejména hustotě provozu, viditelnosti, stavu vozidla jakož i stavu a povaze silnice” a současně s tím bylo dále zvýšeno rychlostní omezení v obci: na 50 km/h, ale jen v čase mezi 5. a 23. hodinou, jinak se opět řidič musel řídit svým úsudkem.

Odstraňování omezení

Od roku 1967 byla pouze omezena rychlost aut těžších než 3,5 tuny (na 80 km/h) a stejný limit byl „přišit” i motocyklům. Od poloviny roku 1971, tedy v době tvrdé normalizace, ale i část těchto omezení zmizela – na dálnicích byla od té chvíle rychlost neomezená pro všechny, na okreskách pro osobní auta, ve městech platila „padesátka” vždy krom zmíněných nočních hodin. V tu dobu auta na československých silnicích přibývala po statisících, přesto tento přístup – alespoň statisticky – nevedl ke snižování bezpečnosti provozu, trend byl přesně opačný.

Odstraňování omezení tak kráčelo dále a vrchol vývoje v tomto smyslu nastal před 40 léty, 1. ledna 1976. Tehdy nově vstoupilo v platnost pouze tolik, že „řidič musí rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným předvídatelným okolnostem a jet takovou rychlostí, aby mohl zastavit na vzdálenost rozhledu” – to bylo prakticky všechno. Bylo dále zrušeno obecné omezení na 80 km/h mimo obec pro náklaďáky, autobusy a motocykly, totéž už dříve platilo na dálnicích a v obcích byl limit zvýšen na 60 km/h, stále ale platil jen mezi 5. a 23. hodinou – od 23:01 do 4:59 tedy v ČSSR roku 1976 neplatil pro osobní auto žádný obecný limit, něco jako dnes německý Autobahnbylo prostě všude.

Jistě, existovala lokální omezení rychlosti, ale byla racionální, výjimečná a nikoli nesmyslně nízká. Ne zase tak velcí pamětníci si vzpomenou na občasné úpravy na 100 či 110 km/h na silnicích 1. třídy. Považte, 100 nebo 110 km/h v roce 1976, dnes na těch samých místech, kde dnes platí 90 km/h paušálně a místy ještě méně.

Výmluvné statistiky

Někteří se mohou divit, ale bylo to naprosto logické, na rozdíl od současného stavu. Automobily byly stále lepší, rychlost nezabíjela ani tehdy a lidé prostě jezdili s ohledem na to, jak s přihlédnutím k řadě okolností (nepochybně i k možnostem vlastního auta a peněženky, pochopitelně) mohli. Jistě ne všichni, krvavá jatka ale na silnicích přesto nenastala.

Přiložené grafy vám ukážou, že navzdory rostoucímu počtu aut i mizícím limitům rychlosti počet nehod a mrtvých při nehodách klesal a nikoho ani náhodou nenapadlo, že by bylo třeba rychlost omezovat kvůli bezpečnosti či excesům některých jedinců. Už tehdy tu byly relativně silné Lady a další auta schopná jezdit i přes 150 km/h asi tak samozřejmě, jako dnešní auta jedou poloviční rychlostí. Žádná krvavá léta pod psa ale zkrátka nedorazila, právě naopak – mezi rokem 1971, kdy byl zcela odstraněn limit na dálnici, rokem 1976, kdy byly odstraněny prakticky zcela a 1979, kdy byly poprvé zavedeny, počet mrtvých klesl o třetinu. A to nehovoříme o tom, že počet registrovaných aut za tu dobu stoupl více jak dvojnásobně na skoro 2 miliony kusů.

Grafy dokládající popisované jevy (klikněte pro plnou velikost)

Rychlostní limity byly náhle zavedeny v polovině roku 1979, a to pro osobní auta na 90 km/h mimo obec a 110 km/h na dálnici a pro autobusy náklaďáky mezi 70 a 90 km/h podle jejich hmotnosti a využití. „Pachatelé dobra” se nám nyní snaží vyprávět, že se tak stalo také kvůli tomu, že počet aut na silnicích rychle rostl, pro řadu z nich rázem nebylo třeba 130 km/h přirozeným maximem nebo že se situace stála neúnosná z bezpečnostního hlediska. Jsou to lži, nesmysly a zbožná přání, tyto faktory nehrály v zavádění limitů žádnou roli a s ohledem na výše zmíněné a níže zdokumentované ani nemohly – počet aut dramaticky rostl, rychlostní limity se rozvolňovaly, počet nehod klesal či stagnoval a počet mrtvých mířil dramaticky dolů na úroveň podobnou té v minulých letech.

Příčina omezení

Opět ne až tak staří čtenáři si vzpomenou, že jediným důvodem byla ropná krize roku 1979. Když byly limity v polovině roku narychlo zavedeny, nikdo se ani nepokoušel tvrdit, že by důvodem měla být bezpečnost. Šlo tu jen o drahý a nedostatkový benzin a jeho kombinaci s bobtnajícím motorismem: „S ohledem na vysoký stupeň motorizace u nás je to rostoucí potíž se zásobováním ropou,” psalo se tehdy v médiích, v rozhlasu pak pod taktovkou snahy šetřit znělo: „Poslouchejte, víte určitě, do jakých rychlostí se vám vyplatí rozjíždět jednotlivé rychlostní stupně? Nebo jsou pneumatiky vašeho vozidla správně nahuštěné? A co předstih, volnoběh, karburátor, zapalovací svíčky?”

Nikdo ani nezavadil o „Nemyslíš, zaplatíš,” nic takového nebylo na stole. Mělo jít o dočasné opatření, které sníží spotřebu ropy. Stalo se ale podobně dočasným, jako tehdejší přítomnost sovětských vojsk. A chcete důkaz, že o bezpečnost tu nešlo ani trochu? Noční neomezená rychlost ve městech nebyla v roce 1979 touto změnou dotčena, mezi 23. a 5. jste dále mohli jezdit městem kolik chcete. Dávalo by to smysl, kdyby šlo o bezpečnost? Ne, na tu nikdo při konstrukci zákona ani nemyslel a autoři uvažovali racionálně – v noci beztak nikdo „dvě stě v městě” nejezdí a omezovat rychlost kvůli spotřebě paliv právě tehdy a tady nemá smysl. Tak se to nestalo a neomezená noční rychlost ve městě platila až do konce roku 1989.

Všichni známe scénku z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, v němž Ford Mustang v rukou Luďka Soboty coby Františka Koudelky uhání českými cestami i rychlostmi přes 200 km/h. A autoři filmu to neměli problém otevřeně zdokumentovat. Někteří se dnes diví, že si to zvlášť tehdy, za komunismu troufli, však dnes už se před kamerou pomalu nesnese ani kouření… Jenže ani komunisty tehdy nenapadlo klást falešné rovnítko mezi rychlost a bezpečnost. A v roce 1974, kdy tento film šel do kin, většina lidí ani netušila, co to obecný rychlostní limit je. Žádný nebyl a nic nenasvědčovalo tomu, že je třeba – o dva roky později padla i většina těch zbývajících.

Nic není jak se zdá

Nechápejte nás špatně, nevoláme po anarchii, jen je dobré si připomenout, že paušální rychlostní limity v Československu nebyly zavedeny s jakoukoli vazbou na bezpečnost silničního provozu a praxe u nás ani kdekoli jinde nedosvědčila, že by taková vazba existovala. Náš příklad je zřejmý, ten z Německa netřeba připomínat a nově je cenný hlavně ten australský. Tam na některých místech limity neexistovaly, po jejich zavedení nic dobrého nepřinesly a když byly zrušeny, dostavilo se vše, jen ne jatka. Rychlost zkrátka má být paušálně neomezená a pouze lokálně upravená a vymáhána tak, aby na ni lidé brali zvláštní ohled jen tam, kde je to opravdu třeba. Většina délky silnic to není.

A ještě jeden argument – po zavedení rychlostního limitu v roce 1979 se počet nehod skokově zvýšil a na úroveň před tímto rokem se už nikdy nevrátil (jistě i kvůli rostoucímu počtu aut, ale ten rostl i dříve, relativně ještě více a nehod stejně nepřibývalo). Známe i tehdejší statistiky s vazbou na typ silnice – na silnicích 2. a 3. tříd, které tehdy byly mizerné a nově zavedený limit na nich neměl reálnou účinnost, počet nehod od druhé poloviny roku 1989 dále klesal. Na silnicích 1. třídy a na dálnicích, kde byli lidé nuceni na něj rázem brát ohled, se podstatně zvýšil, stojí za celým oním meziročním skokem. Opravdu ještě máte pocit, že paušální (sic!) omezení rychlosti řeší to, co je mu přisuzováno?

Zdroj