Povzdech

Strachem a pocitem viny se dá člověkem skvěle manipulovat. Zažíváme to od dětství. Zlobíme, a abychom poslouchali, máme se bát čertů, za svá provinění pociťovat stud.

Své „velké strachy“ lidstvo během věků mění, jedním z posledních je „globální oteplování“, nyní z nedostatku tepla přejmenované na „klimatickou změnu“. Vinu za ni má pociťovat euroatlantický „bílý muž“ (omlouvám se ženám). Z pohledu „světového fóra vědců“ ji způsobil svým staletým usilováním o vlastní pohodlí, zavařil tím všem ostatním na planetě, měl by se kát a hlavně platit. „Bílý muž“ (omlouvám se ženám) to jsme my tady v Evropě a ve Spojených státech a my s tím většinově souhlasíme. Věříme povrchním novinářům, „vědce“ považujeme skutečně za vědce. Klacek, kterým nás teď bijí, jsme vtiskli všem těm chiliastickým kazatelům do ruky sami. S úctou jim nasloucháme, stejně jako obratným obchodníkům se strachem a vinou vydělávajícím na nás nepředstavitelné peníze, dekorujeme je významnými cenami. Už dávno nechceme poručit větru dešti, teď zřejmě zkrotíme Slunce a zazátkujeme nekonečný počet podmořských sopek…

Záchrana lidstva je cílem takové nezměrné velikosti, že jej nelze kritizovat. Proto také neodporujeme tlakům cynických manipulátorů. Bolivijský prezident nás teď nejčerstvěji viní z toho, že vysychá bolivijská půda. Žádá odškodnění. Bude se revidovat Kjótský protokol. Prohlásí to někdo za nesmysl? Za nehoráznost? Ozve se nějaký věhlasný politik, umělec, strana? Jistěže ne, v módě je opak, zničili by se.

A co navenek nejen v této věci vyjadřuje námi volená i nevolená politická reprezentace? Přesně to vystihl (i když v jiných souvislostech) básník Robert Kubánek (1964 – 2014), který nás před několika dny předčasně opustil:

Umím se skvěle prodat
hluboko
pod cenou
a komukoli
ochotně vysvětlím
že v ničem nemám pravdu

Karel C. Grig

Zdroj